Transplantace: naděje od živých dárců

Na transplantaci u nás čeká asi 905 osob, z toho 750 na ledvinu, 80 na srdce, 30 na játra, 10 na plíce a 35 na slinivku břišní. „Mnozí se dárce nedočkají a zemřou. Pokles mrtvých dárců je vůbec nejhorší od roku 1990…

V celé Evropě klesá počet dárců orgánů. Česko však má jednu zvláštnost. Když se totiž objevila fáma, že v ostravském transplantačním středisku by snad mohli kšeftovat s lidskými orgány nebo dokonce je odebírat ještě od žijících dárců, ustavila Sněmovna komisi k prošetření celého případu. Pracovala dva roky a žádné podezření nepotvrdila.

„Důsledkem však byl obrovský pokles orgánů od zemřelých dárců. Z rozhovorů s kolegy vyplývá, že mají obavu z toho, že budou kriminalizováni a napadáni jako ostravské transplantační centrum,“ tvrdí doktor Štefan Vítko, předseda České transplantační společnosti. Pro nemocné s ledvinami jsou živí dárci poslední nadějí, protože ledvina je jediný orgán, který lze darovat zaživa. Živých dárců je však stále málo. „I když musím říct, že počet transplantovaných orgánů od živých dárců rok od roku roste,“ říká doktor Vítko. Jestliže loni ze všech transplantací ledvin byl jejich podíl jen necelých osm procent, letos, za prvního letošního půl roku, je tomu již 22 procent. „Transplantace ledvin od žijících dárců, zejména geneticky příbuzných, je mnohem úspěšnější než od dárců zemřelých. Takový je světový trend a my se ho snažíme dohnat,“ dodává Vítko.

Velká sportovkyně

V Domažlicích na náměstí je oční optika. Pracuje tady rodina Kunešových. Matka, otec a dcera. Nikdo ale neví, že v této rodině se před časem odehrálo velké drama na život a na smrt. A život zvítězil. „Dcerka se narodila jako zdravá. Ve třech letech jí ale lékaři zjistili bílkovinu a krev v moči. Pak se přidal i vysoký tlak. Dcerka se však cítila dobře, hodně sportovala,“ říká pan Jaroslav Kuneš, sám sportovec, který ve svých dvaapadesáti letech dosud závodně hraje stolní tenis. On přivedl svoji dceru Zdeňku, když jí bylo sedm let, k tomuto sportu. O dva roky později již vyhrála oblastní přebor mladších žákyň Západočeského kraje a zakrátko byla v této kategorii nejlepší v republice. Pak, těsně před mistrovstvím Evropy juniorů, kam měla jet, lékaři zjistili, že má zhoršenou funkci ledviny a sport jí zakázali. „Byl to pro mne šok. Nevěděl jsem, jak to dceři říci. Ale nešlo jinak,“ vzpomíná otec. Zdeňka to však vzala. Byla smutná, ale co se dalo dělat. Nesměla hrát ani rekreačně. Přesto si občas zajela na nějaký turnaj a vyhrála ho. V té době studovala gymnázium a zdálo se, že se bude muset naučit žít s málo fungující ledvinou.

Špatná prognóza

Po letech, v prosinci 1999, když jí bylo 22 let, jí začaly prudce otékat nohy. „Nevystoupila jsem ani do schodů, brněla mě ruka, neustále jsem byla strašně unavená,“ vzpomíná Zdeňka. Stav se zhoršoval, ale v lednu 2000 se na chvíli přece jenom zlepšil. Zajela na oblastní přebor ve stolním tenisu a opět ho vyhrála. Nikdo o jejím soukromém drama nic nevěděl. A po roce, téměř na den, vyhrála tento turnaj znovu, ale už s transplantovanou ledvinou. Po lednovém turnaji v roce 2000 následovala další kontrola. V nemocnici si ji nechali. Druhý den rodičům oznámili: funkce ledviny se prudce zhoršila. Hrozí dialýza. Uvažujte o příbuzenecké transplantaci. „To byl druhý šok. Ještě než jsme to řekli Zdeňce, s manželkou jsme oba byli okamžitě rozhodnuti, že jí svou ledvinu dáme,“ říká pan Kuneš. Zdeňka zprávu přijala sice s údivem, ale klidně. „Asi jsem si ještě neuvědomovala, co vlastně mě všechno čeká. Jenom jsem věděla, že chci být zdravá. A hrát stolní tenis. Nic víc,“ vzpomíná. V únoru 2000 oba manžele podstoupili řadu vyšetření a ukázalo se, že vhodným dárcem je pouze pan Kuneš.

Transplantace se povedla

25. května 2000 se v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny transplantace uskutečnila. „Po probuzení z narkózy jsem jen chtěl vědět, jak dlouho operace trvala a jestli vše dopadlo dobře. Lékaři mi řekli, že na sále jsem byl 3,5 hodiny a všechno je v pořádku. Už ani nevím, jaký to byl pocit. Ale spadnul mi kámen ze srdce. Řachlo to tolik, že to muselo být slyšet až doma v Domažlicích,“ říká pan Kuneš. „Když jsem se probrala, slyšela jsem lékaře, jak říkají, že to bude dobré. To mě uklidnilo. A taky to, že jsem se vůbec probrala. Že žiju,“ říká Zdeňka. Po návratu domů si Zdeňka konečně mohla dát pořádnou svíčkovou s masem. Kvůli přísné dietě léta totiž maso nesměla. Od září začala se sportem. A opět vyhrávala. Dnes hraje první ligu za Plzeň.

Všechno nešlo hladce

Darovaná ledvina ale v prosinci 2000 začala zlobit. Zdeňka dostala zánět. Celkem prodělala tři. Jeden z nich byl velmivážný. Čtrnáct dní ležela v nemocnici. Funkci ledviny se podařilo obnovit,“ říká otec. Od března loňského roku však už žádná krize nenastala. „Jsem zdravá. Chci mít děti, nemám žádné omezení, je mi fajn,“ říká dnes pětadvacetiletá Zdeňka, která se provdala za přítele, který s ní celé martyrium prožil. „Ani já nemám žádné problémy. Jedinou vzpomínkou na operaci je řez v boku. Nic víc,“ říká pan Kuneš. Když jsem se ho zeptal, zda vůbec přemýšlel nad tím, co by s ním bylo, kdyby i jemu ta jedna ledvina, která mu zbyla, přestala fungovat, odpověděl, že takto nepřemýšlel: „Viděl jsem jen život dcery. A to bylo přednější. Tak to vidím dodnes.“

Příběh manželů Ottových

Životní osud manželů Ottových z Chomutova je trošku odlišný od Kunešových. V jejich případě nešlo o geneticky příbuznou transplantaci, ale o citově příbuznou, kdy manželka darovala svému manželovi ledvinu. „Už na tom byl moc špatně. Tři roky třikrát v týdnu chodil na dialýzu. Nemohli jsme nikam. Ze života se stávalo peklo,“ říká paní Ottová, sama zdravotní sestra v Domově důchodců v Jirkově. Vysvětluje, jak jí manžel před očima chřadnul, byl vyčerpaný, utrápený, někdy byly i stavy bezvědomí. „Tehdy jsem se dozvěděla o příbuzenecké transplantaci, která by šla i u nás. Rozhodla jsem se pro ni. A skončilo to krásně. 28. listopadu 2001 došlo k transplantaci a Vánoce jsme již trávili opět spolu doma. Bylo to jako znovuzrození,“ říká paní Ottová. A nejsou to příliš velká slova? ptám se jí. „Zdaleka ne. To se musí prožít, aby člověk věděl, o čem mluví. A my jsme teď šťastni.“ Pan Otta říká, že se musel znovu naučit žít. „Nechci dramatizovat, ale je to tak. Kdo prodělal dialýzu, pochopí. Já navíc měl i srdeční arytmii. A dnes? Je mi fajn, chodíme na procházky, jezdíme na výlety, plánujeme dovolenou. Tu jsme neměli přes deset let. Vždy tu visel otazník dialýzy nebo potřeby nejbližší nemocnice. Dnes to padlo,“ říká pan Otto. Hrdě dodává, že si může zajít i s chlapama na pivo a jedno si dát. Jenom s tím sportem ve svých 60 letech už musí pomalu. „Procházky, dlouhé túry, to mohu. Nárazový sport jako kopaná, kterou jsem měl rád, už ale ne. Ale řeknu vám, mám radost z každého dne. Když prší, i když svítí sluníčko.“

Na orgán čeká 900 nemocných

Příbuzenecké transplantace jsou velkou nadějí. Lékaři oslovili dopisem všechny příbuzné nemocných s ledvinami a navrhli jim tuto možnost. Nečekali, že odezva bude tak velká. „Zdá se, že program transplantace od žijících dárců má velkou budoucnost,“ říká doktor Vítko. Na transplantaci u nás čeká asi 905 osob, z toho 750 na ledvinu, 80 na srdce, 30 na játra, 10 na plíce a 35 na slinivku břišní. „Mnozí se dárce nedočkají a zemřou. Taková je realita. Pokles mrtvých dárců je vůbec nejhorší od roku 1990,“ říká doktor Vítko. Ani nový transplantační zákon, na který česká medicína čekala dvacet let a letos spatřil konečně světlo světa, transplantace neulehčuje, ba naopak ztěžuje. „Do zákona se dostaly takové detaily, že poslanci zřejmě vůbec nevěděli, o čem hlasují, když zákon schválili,“ říká Vítko. Zákon bude platit od 1. září. Obsahuje například ustanovení, která, když se v praxi budou bezpodmínečně dodržovat, jako je pitva zemřelého před transplantací orgánu, budou znamenat, že se zastaví program transplantace srdce či plic, případně i jater. „Protože srdce se musí transplantovat do čtyř hodin po odebrání orgánu, a to se tak v krátké době včetně pitvy zemřelého prostě stihnout nedá. Budeme usilovat o změnu zákona. Snad nový parlament napraví chybu toho minulého,“ říká doktor Vítko.

Za peníze ne

Zákon zakotvuje předpokládaný souhlas s odběrem orgánů, pokud se zemřelý za svého života nevyjádří jinak. Novinkou je zavedení národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem orgánů a tkání. Státní kasu jeho vybudování přijde na 30 miliónů korun a jeho provoz na 20 miliónů korun ročně. Lékaři při každém odběru budou mít povinnost do něj nahlédnout a plně respektovat přání zemřelého. Zřízen bude i národní registr dárců tkání a orgánů jako evidence všech živých i zemřelých dárců, dále národní registr osob čekajících na transplantaci orgánů a národní registr provedených transplantací tkání a orgánů. Trestem odnětí svobody až na dva roky nebo zákazem činnosti může být potrestán ten, kdo nelegálně odebere z mrtvého člověka orgány nebo by chtěl s nimi kšeftovat. Osm let vězení pak hrozí tomu, kdo odebere orgán, prodá ho za peníze, stejně jako tomu, kdo takový čin spáchá ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. „Nevím o žádném případu v Česku, kdy by se s orgány obchodovalo. Prodat někomu vlastní ledvinu u nás není možné. I když čas od času se taková nabídka objeví, bez ohledu na transplantační zákon ji odmítneme. Mezi lékaři jednoznačně převládá názor, že darování ledviny je vysoce altruistický čin, za který by neměla být poskytována žádná finanční ani jiná protihodnota,“ říká doktor Vítko.

Co všechno se dá transplantovat

1. Vlasy – Zákrok se provádí tak, že se pacientovi z „vlasaté“ části hlavy přenesou kousky kůže i s vlasovými cibulkami na místa, kde mu vlasy nerostou. 2. Oční rohovka – Získává se od zemřelého dárce, jde úplně o nejdéle transplantovaný orgán. 3. Jazyk – Od loňska se lékaři USA pokoušejí o transplantaci jazyka, která by podle odborníků byla šancí zejména pro pacienty po nádorovém onemocnění v dutině ústní. 4. Hrtan – Ve stadiu experimentu, před dvěma lety v USA provedli první úspěšnou transplantaci části dýchací trubice, jícnu a hrtanu u pacienta po autonehodě. 5. Plíce – „Nejmladší“ transplantace u nás, ve světě se běžně provádějí „výměny“ jednoho i obou plicních laloků a kombinovaná transplantace plic a srdce. 6. Srdce – Běžně se provádí i na našich transplantačních centrech. V současnosti u nás žije asi 380 lidí s „cizím“ srdcem. 7. Srdeční chlopně – Kardiochirurgové používají k operacím speciálně upravené chlopně ze zemřelých dárců nebo zvířat. 8. Játra – Běžně se transplantují i u nás, v ČR žije asi 260 pacientů po úspěšném zákroku. 9. Slinivka – Běžně prováděná transplantace, zejména u diabetiků, jimž selhaly ledviny, se provádí kombinované transplantace slinivky břišní a ledviny. 10. Ledviny – Jsou jedním z mála orgánů, jež se dají získat od živého dárce – většinou od příbuzného. Pokud začne orgán v těle pracovat, není už nemocný odkázán na časté návštěvy dialyzačního oddělení, kde mu „umělá ledvina“ čistí krev. 11. Tenké střevo – Je ve stadiu klinického experimentu. 12. Kompozitní transplantace – Ojedinělý zákrok první transplantace jedné ruky od zemřelého dárce se uskutečnila před čtyřmi lety v Lyonu. 13. Vaječníky – První ojedinělou transplantaci uskutečnili v roce 1999 v anglickém Leedsu. 14. Varlata – Ve stadiu klinického výzkumu. 15. Kosti a klouby – Při ortopedických operacích se běžně užívají části kostí nebo i hlavice kloubů od zemřelých dárců.

Společná transplantace jater, žaludku, slinivky, ledvin a střeva – Provádí se zejména u onkologických pacientů, jejichž vnitřní orgány jsou napadeny nádorem, u nás zatím tak rozsáhlá transplantace nebyla provedena. Nervová tkáň – V USA a Mexiku experimentálně zkoušejí transplantovat inerovové buňky. Kostní dřeň – pomocí transplantace kostní dřeně se léčí některé vážné krevní choroby, např. leukemie. Krev – Mezi transplantace je nutné zařadit i dnes zcela běžnou transfuzi krve. Cévy – Pokud je nutné v nemocném organismu nahradit cévu, lze užít buď jinou cévu z pacientova těla, nebo umělou náhradu, či cévu zemřelého dárce. Všechny možnosti se běžně užívají i u nás. Kůže – Běžně se užívá jak vlastní kůže (přenesení z místa na místo), tak dočasně i kůže z vepřů, pod níž se pacientovi tvoří jeho vlastní pokožka.

Václav Pergl, Magazín Práva, 7.9.2002

Ohodnoťte tento článek!