Věda si připomíná 100. výročí Alzheimerova popsání lidské demence

Titulní obrázek

Když německý psychiatr Alois Alzheimner 3. listopadu 1906 v Tübingenu poprvé referoval o „podivně těžkém onemocnění mozkové kůry“, nejevili kolegové o jeho objev větší zájem a hodnotili ho spíš jako kuriozitu. Sto let poté je Alzheimerovo jméno známé na celém světě…

Berlín 2. listopadu – Demencí neboli mozkovým onemocněním, které po něm bylo pojmenováno, trpí na planetě podle odhadů odborníků možná několik desítek milionů převážně starších lidí; v Česku 120.000 až 150.000.

Od pátku do neděle chtějí vědci právě v Tübingenu uctít Alzheimerův objev a sejdou se tam na vědecké konferenci. Za svého života se Alzheimer (1864-1915) vědeckého uznání příliš nedočkal. Jako jedenapadesátiletý zemřel na srdeční onemocnění.

Podle dobových dokumentů tehdy na setkání psychiatrů v Tübingenu žádný z kolegů nepoložil Alzheimerovi doplňující otázku, rychle se přešlo k jinému tématu a také regionální list Tübinger Chronik věnoval objevu v obsáhlé zprávě z kongresu jednu krátkou větu. Alzheimer se zklamán vrátil na psychiatrickou kliniku do Mnichova.

Tehdy dvaačtyřicetiletý psychiatr líčil případ své pacientky Auguste Deterové, která předtím zemřela ve věku 55 let „zcela dementní“, jak to Alzheimer formuloval. Pitva ukázala, že v mozku zemřelé bylo mnoho bílkovinových usazenin a odumřelých nervových buněk.

„Bláznivý lékař s mikroskopem“, jak se Alzheimerovi říkalo, tak zjistil základní mechanismus nejtěžší a nejčastější formy stařecké demence: ukládání bílkoviny betaamyloidu v mozkové kůře vede k odumírání nervových buněk a smršťuje celou mozkovou podstatu. Proč se bílkovina tak masivně usazuje, není zcela jasné dodnes. Proto je také Alzheimerova nemoc stále neléčitelná a průběh lze pouze o několik měsíců až let zbrzdit.

Přesto výzkum činí určité pokroky. Ředitel univerzitního ústavu pro klinický výzkum mozku v Tübingenu Mathias Jucker, který patří mezi přední světové odborníky, tvrdí: „Víme o Alzheimerovi více než o jiných neurodegenerativních strádáních, jako jsou Parkinson nebo Huntington.“

Teprve nedávno Juckerův tým našel seriózní poznatky o tom, že roli mohou hrát nejen genetické faktory, ale také vliv životního prostředí. Ještě důležitější je podle něj vývoj prevence a léčby. Proto si vědci hodně slibují od výzkumu očkovací látky. Podle listu Die Welt se na světě pokouší asi dvanáct týmů o průlom a snaží se vyvinout neškodnou vakcínu.

První klinické studie Juckerova týmu ale zatím byly přerušeny, neboť se zdálo, že nelze pacienta vystavit vedlejším účinkům. Mezitím se testuje vylepšená forma očkovací látky a dosavadní výsledky jsou slibné. „Očkování vypadá skutečně dobře,“ tvrdí Jucker. Není si přirozeně zcela jist, zda vakcína bude mít stoprocentní účinek, ale v kombinaci s dalšími léky může prý nemoc potlačit v počátečním stadiu.

Jedna z velkých světových studií z roku 2001, na které se ale německé kliniky nepodílely, musela být přerušena právě kvůli vedlejším účinkům. Ze 300 pacientů tehdy 17 v důsledku očkování onemocnělo zánětem mozkových blan. Dodatečné zkoumání však signalizovalo, že u některých pacientů látka zabírala, říká Isabella Heuserová z berlínské kliniky Charité.

Alzheimerově pacientce Auguste Deterové nikdo nemohl pomoci. Žena pocházející z Kasselu byla v roce 1901 poslána na psychiatrickou kliniku do Frankfurtu nad Mohanem, kde tehdy Alzheimer pracoval. Lékař se jí mimořádně věnoval, neboť žena vykazovala v relativně mladém věku veškeré symptomy stařecké slabomyslnosti. V jednom ze světlejších okamžiků vyslovila pacientka větu, která dodnes nejlépe popisuje drama této nemoci: „Nějak jsem se ztratila.“

ČTK

Ohodnoťte tento článek!