Bělobrádek: Roztroušená skleróza mi dává svobodu

Pavel Bělobrádek,

Roztroušená skleróza mi dává svobodu a utvrdila mě v životních prioritách, říká v rozhovoru s ČTK vicepremiér a předseda lidovců Pavel Bělobrádek. O zatím neléčitelné nemoci, s niž žije již 13 let, hovoří jako o družce, která ho bude doprovázet do konce života.

„Manželka si mě brala, když už věděla, jakou diagnózu mám. Já jsem jí říkal, že mám dvě milenky, jedna je KDU-ČSL, kterou sice opustit mohu, ale eresku (roztroušenou sklerózu), že asi neopustím nikdy,“ říká Bělobrádek o nemoci, jejíž první příznaky na sobě zpozoroval v šestém ročníku vysoké školy.

„Tak první, co bylo, je, že jsem trochu ztrácel rovnováhu, takže, když jsem si obouval boty a stál jsem na jedné noze, tak jsem padal,“ vzpomíná na období, kdy se mu také výrazně zhoršila fyzická kondice a přidaly se urologické problémy. Lékaři napoprvé nemoc neodhalili. „Ty vlastní příznaky, které mě přivedly k té diagnóze, bylo vlastně to, že mě zničehonic začaly chromnout prsty,“ vypráví. Po několika týdnech mu pak v nemocnici na základě magnetické rezonance mozku a rozboru mozkomíšního moku určili diagnózu.

Týden ve zkouškovém období posledního ročníku ležel na kapačkách, kde dostával silné dávky protizánětlivých kortikoidů. „Nevěděl jsem, co se mnou bude, tak jsem dostudoval s tím, že ta moje prognóza byla nejistá,“ říká Bělobrádek, který má remitentní formu roztroušené sklerózy, při níž čas od času dojde k takzvané atace a přinejmenším dočasnému zhoršení. „Ta choroba se nikdy nezastaví, pouze se buď utlumí nebo probíhá velmi pomalu.“

Na léčbu zareagoval dobře, ataky se tak u něj prakticky neobjevovaly, i když typické a těžko snesitelné záchvaty brnění rukou, nohou nebo jiných částí těla se mu nevyhnuly. „V podstatě jedinou (ataku) jsem měl, když jsem měl potíže v zaměstnání. To byl také důvod, proč jsem odešel ze zaměstnání a stal jsem se politikem,“ naráží na rozhodnutí opustit povolání veterinárního inspektora na jatkách.

Politika mu prý svědčí, a i proto nemusí od ledna po letech používat kortikoidy, které mají řadu vedlejších účinků. Každý den si dává injekci s interferony, což jsou tělu mnohem bližší látky. Preventivně k nim užívá antidepresiva. „Je to věc, která moji povahu, která je dědičně prchlivá, zklidnila,“ míní.

Právě psychickou pohodu u autoimunní nemoci, která ničí obaly nervových vláken, považuje za zásadní. On sám prý nikdy nepropadl sebelítosti a nezačal si malovat černé scénáře, kam až by jeho nemoc mohla dojít. „Já jsem to bral, jak to přijde. Já z těch věcí nedělám nějak drama, prostě to k životu patří, choroby a neštěstí chodí po lidech, a ne po horách,“ říká s tím, že nemoc nejvíce prožívali jeho rodiče a bratr lékař.

I když se jeho stav stabilizoval, brnění nebo jiné proměnlivé příznaky se občas objeví. „Někdy vypadám jak opilý, protože se zamotám, padají mně věci z ruky, takže zásadně házím mobilem po zemi a padají mi klíče,“ uvádí jeden z příkladů. „Nešikovný jsem, takže když myji nádobí, tak musím být opatrný, protože taky něco občas rozbiju,“ říká s tím, že je těžké se na takové momenty připravit, protože má člověk od malička zažité, že je bez problémů zvládá.

Za největší handicap Bělobrádek považuje sníženou fyzickou výkonnost, hovoří také o tom, že se s nemocí hůře hledá životní partner. Nachází ale i oblasti, kde mu nemoc něco dala. „Já některé věci neřeším, protože, co bude za rok, za dva, to nevím, takže já jsem v tomhle trochu svobodnější možná než mnozí další, neřeším nějakou budoucí kariéru, protože dřív nebo později stejně budu muset skončit a teď je otázka, kdy to bude a v jaké formě. Takže mi to dává tu svobodu, že jdu krok za krokem, den za dnem a příliš velké plány si nedělám.“ Také ho prý nemoc utvrdila v prioritách.

Za důležitější než zdraví dnes Bělobrádek považuje mezilidské vztahy, protože „i nemocný člověk může mít kvalitní život, pokud má kvalitní mezilidské vztahy, pokud žije v prostředí lidí, kteří ho mají rádi, kteří ho berou takového, jaký je“. Rodina se s chorobou již smířila a nebere to nijak útrpně, říká sedmatřicetiletý politik, jenž podporuje Nadační fond Impuls a Domov sv. Josefa v Žirči, které pomáhají lidem s roztroušenou sklerózou.

Další vývoj nemoci se dá prý jen velmi těžko předpovídat, protože zde existuje řada proměnných. „Mnoho lidí nepočítá s tím, že by se jim někdy mohlo něco stát, že by mohli skončit na vozíku, že by se o ně někdo musel postarat a podobně. A já s tím počítat musím,“ dodává.

Ohodnoťte tento článek!