Boj o Terri a zdejší právo

„Možná nás čekají zařízení pro „vegetující živé“, které se však od hřbitovů budou lišit zejména množstvím spotřebované elektřiny,“ píše v komentáři advokát Tomáš Sokol…

„Možná nás čekají zařízení pro „vegetující živé“, které se však od hřbitovů budou lišit zejména množstvím spotřebované elektřiny.“

Poslední fáze života Američanky Terri Schiavové krutě připomněla existenci otázek, na které nehledáme odpovědi – ač bychom patrně měli. Asi od nepaměti si lidé přáli oddálit svou smrt a lékaři se snaží tomuhle přání vyhovět, seč mohou.

Postupem doby jsme tak dospěli do stadia, kdy je možné uměle udržovat základní tělní funkce i tehdy, kdy již mozek nefunguje tak, aby bylo možné komunikovat.

Mimo jiné to znamená, že se už nedá zjistit, jak se to dotyčnému líbí, anebo co si přeje. Takže nezbývá než se nad ním dohadovat a když to nejde po dobrém, obrátit se na soud.

Zdejší právo v kómatu

Jenže na takovouhle situaci není právo moc připraveno. Tradičně rozlišuje jen život nebo smrt, a když smrt, tak buď přirozenou, anebo nepřirozenou, a v tom druhém případě ho zajímá, zda k ní došlo přičiněním někoho jiného.

O právu na smrt v případě nevyléčitelné nemoci se vedou úporné diskuse, téměř boje. Ale o právu vypnout přístroj se cudně mlčí. A přece jde o běžnou metodu praktikovanou samozřejmě i u nás.

Případ Terri Schiavové byl podle mých vědomostí poněkud zvláštní tím, že smrt nenastala ihned, anebo krátce po vypnutí přístrojů, ale po delší době. Podle novinových zdrojů v důsledku nedostatku tekutin.

Ale asi to nebude moc velký rozdíl, jestli k smrti dojde udušením pár minut poté, co lékař vypnul umělé plíce, anebo po pár dnech žízní.

Obdobně jako v případě Terri Schiavové právníci v takovýchto situacích nechávají rozhodnutí na lékařích. Pokud vím, není moc případů (vím jen o jednom), kdy soud rozhodl, že princip nedotknutelnosti lidského života není porušen v případě přerušení léčby, která je podle odborníků bezúčelná.

Zejména pokud pacient s léčbou nikdy nesouhlasil a v daném stavu nemohl mít zájem na pokračování svého života.

Zastánci života za každou cenu se jistě mohou ptát, co takový odborník ví o přáních někoho, kdo je v persistentním vegetativním stavu a jehož mozek již nevykazuje žádnou měřitelnou aktivitu. Těžko to bude sdělená zkušenost.

Nic proti vegetativní formě života a jeho zachování, ale zdravý rozum říká, že něco není v pořádku.

Pomocí léků a techniky lze čelit zraněním a nemocem, které by jinak byly neslučitelné se životem, ale základním cílem léčení přece jasně bylo odvrátit bezprostřední ohrožení pacienta a alespoň částečně ho vyléčit. Nikoliv vyrobit z něj vegetativní formu života.

Mezi špitálem a hřbitovem

V USA je prý takových 32 000. Kolik u nás, nevím, zato jsem si jist, že se stále rostoucími možnostmi medicíny se jejich počet může utěšeně zvětšovat.

Máme slušnou vyhlídku na to, že vedle nemocnic a hospiců budeme mít zařízení, ve kterých budou ležet ti, kteří už nebudou lidsky žít, ale mrtví lege artis také nebudou. Nejmarkantnější rozdíl mezi takovým zařízením a hřbitovem bude ve spotřebě elektrického proudu.

Současná praxe komisionálního rozhodování lékařů, které je postavené jen na medicinálních kritériích, je jistě praktická, ale jen do prvého maléru. Je otázkou času, kdy si i ve zdejších končinách někdo vzpomene, že nechce, aby jeho příbuzného „odpojili“, anebo se naopak téhož začne domáhat a vtáhne do hry soudy.

Praxe se může brzy změnit

Pravda, zatím není zvykem proležet v kómatu patnáct let, ale to je jen důsledek socialistického zdravotnictví. Lze si představit soukromou kliniku, kde to za příslušný obnos bude klidně možné.

Pak nastanou tahanice jako na Floridě a pokud možno ještě větší. Jen stanovit opatrovníka, který se může za dotčeného vyjadřovat, může být problém. Co teprve posoudit, kdy již léčení nemá smysl – a zda, i když léčení nemá smysl, je možné někoho jen tak „odpojit“.

Jedinou zjevnou reakcí legislativy na řadu otázek, souvisejících s koncem lidského života, je ustanovení paragrafu 115 navrhovaného trestního zákona. Má postihovat usmrcení ze soucitu.

S tím, co se odehrálo v případě Terri Schiavové, to nesouvisí, navíc jde o reakci na to, jak problém již někdo vyřešil, ale samo pochopitelně řešení nenabízí. Obávám se, že to je dost málo.

Tomáš Sokol, Hospodářské noviny

Autor je advokátem

Ohodnoťte tento článek!