Budou doktoři říkat pacientům jen pravdu?

Návrh nového zákona o zdravotní péči, který vláda před nedávnem projednala, přikazuje lékařům sdělit pacientovi na jeho přání informace o zdravotním stavu. Pokud by ale taková informace mohla pacientovi způsobit újmu na zdraví, dává lékaři právo „v nezbytném rozsahu informaci zadržet“. „To není myšleno tak, že mu lékař bude lhát, ale že mu dočasně pravdu neřekne…

a připraví ho na ni,“ soudí ministr zdravotnictví Bohumil Fišer. S tím ale nesouhlasí poslanec Unie svobody a stínový ministr zdravotnictví Václav Krása: „Pokud pacient chce znát pravdu a řekne, pane doktore, řekněte mi, jak to se mnou je, lékař nemá možnost mu to neříct. Jak lékař pozná, že by mu špatná zpráva uškodila? Vždyť naopak ho může posílit.“

V Americe říkají pravdu vždy

Soukromý internista Jan Vraný jde ještě dál: „Pravda, ať je sebekrutější, je vždycky lepší než polopravda. Byl jsem v Americe a tam na rovinu říkají pacientům, jak to s nimi je. Jak se s informací vyrovnají, už nechávají na nich.“ „My ale žijeme v Evropě,“ namítá internista pražské Nemocnice na Homolce Miloslav Kalaš. Podle něj lékař by měl vždy posoudit, jaký je psychický stav pacienta, a pak mu informaci říci. „Nelze informace generalizovat jako celek, ale ke každému pacientovi je nutné přistupovat přísně individuálně. Lhát se mu nemá, ale pravda se mu musí umět říci tak, aby mu neublížila.“ Onkolog profesor Pavel Klener se domnívá, že pacient má pravdu znát. „Ne každý ji ale unese, ne každému ji můžeme říci. A polopravda není totéž co lež. Jsem pro to, aby pokud to možné je a pacient si to sám přeje, znal celou pravdu o svém zdravotním stavu.“ Klener soudí, že spolupráce s takovým pacientem je pak mnohem lepší a léčba je efektivnější. „Pacient vycítí, kdy se mu pravda neříká, tuší, že jde o něco závažnějšího, a dostane tzv. druhý strach, tedy že si myslí, že je mu něco horšího, než lékaři vědí. A myslí si, že ho léčí špatně.“ Profesor Klener je pro dávkování pravdy o zdravotním stavu, aby ji pacient unesl.

Pokud lékař zalže, ztrácí důvěru

Profesor Zdeněk Dienstbier, předseda Ligy proti rakovině, soudí, že pacient musí znát pravdu, ale i on se přimlouvá za její postupné dávkování tak, aby si na ni zvykl. „Je na odpovědnosti lékaře, jak s pacientem mluví. Pokud mu zalže, ztrácí jeho důvěru, a ta se zpětně těžko získá.“ Profesor se také domnívá, že těch, kteří nechtějí vědět pravdu, je minimum. „Celý život svým onkologickým pacientům říkám na rovinu, jak to s nimi vypadá. Činil jsem to tak i tehdy, kdy se říkalo, že právě těmto nemocným se má milosrdně lhát. Pacient i dlouhodobě musí znát své vyhlídky, to souvisí s posledními věcmi na této zemi, například se zabezpečením jeho rodiny. Neřeknu mu: zemřete do tří měsíců, ale říkám mu, jde o závažné onemocnění, které může způsobit smrt. Naději mu nikdy vzít nesmím.“ Podle Davida Ratha, prezidenta České lékařské komory, lékař smí zadržet informaci pacientovi, pouze když se na ni pacient přímo nezeptá. „Zeptá-li se však pacient přímo lékaře: Kolik času mi zbývá? pak na takovou otázku by lékař měl odpovědět podle svého svědomí a naprosto pravdivě.“

Současný zákon umožňuje nepravdu

Návrh nového zákona budou na podzim projednávat poslanci. Až dosud podle platného zákona o zdraví lidu z roku 1966, který byl 22krát novelizován, pacient má právo být informován přiměřeně, což může znamenat výběrově, pouze na uvážení lékaře, a vlastně i nepravdivě. Návrh nového zákona, který vychází z mezinárodní Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v medicíně, by pacientům dal větší práva.

Co také v návrhu zákonu je:

* při převzetí pacienta do péče si zdravotnické zařízení vyžádá jeho písemné vyjádření, které osoby mohou být informovány o jeho zdravotním stavu

* informace o genetické výbavě pacienta lze poskytnout jen s jeho písemným souhlasem

* pokud se zemřelý za svého života nevyjádřil písemně k tomu, kdo může být informován o jeho zdravotním stavu, pak lze informace poskytnout pouze osobám blízkým

* zdravotní péče se poskytuje se souhlasem pacienta, který ale může svůj souhlas s výkonem kdykoli odvolat, vždy to však musí být uvedeno ve zdravotní dokumentaci

* odmítne-li pacient potřebnou zdravotní péči, lékař je povinen vyžádat si o tom písemné prohlášení pacienta

* pokud je v souvislosti s preventivním nebo léčebným výkonem odstraněna jakákoliv část těla pacienta, nelze ji uchovat a použít pro jiné účely, než pro které byla odstraněna, pokud s tím pacient vyslovil nesouhlas.

Václav Pergl, Právo, 24. 9. 2001

Budou doktoři říkat pacientům jen pravdu?
Ohodnoťte tento článek!