Chudí Afghánci polykají české léky

„Nechtěli jsme, aby se naše léky ztratily v množství dodávek Červeného kříže,“ říká Kateřina Stejskalová. „Snažili jsme se zásilku dopravit do nemocnic, které jsou nepřístupné, takže tam ostatní organizace nejezdí…

Již druhý měsíc dostávají chudí pacient! v afghánských nemocnicích léky z České republiky. Dopravilo Je sem Sdružení Česká katolická charita. Na jejich distribuci dohlíželi humanitární pracovníci Kateřina Stejskalová s Janem Fulíkem. Léky se dostaly nejen do nemocnic v Kábulu, ale také do Kandaháru, do města Bamyanu známého zničenými sochami Budhy nebo do Polochumry, kde je centrální nemocnice pro oblast zasaženou nedávným zemětřesením.

Zásilka v hodnotě 2,5 milionů korun, kterou věnoval český dárce, obsahovala antibiotika, léky proti bolesti, průjmů nebo inzulín.

Mezi Taliby

Čeští pracovníci na místě zjistili, že většina mezinárodních organizací zůstává v Kábulu. „Nechtěli jsme, aby se naše léky ztratily v množství dodávek Červeného kříže,“ říká Kateřina Stejskalová. „Snažili jsme se zásilku dopravit do nemocnic, které jsou nepřístupné, takže tam ostatní organizace nejezdí.“ Část léků putovala do dvou nemocnic na severu, které bylo nedávno postiženo zemětřesením. „Další jsme vezli do města Bamyan, které leží mimo asfaltovou silnici,“ pokračuje Stejskalová. „Cesta vede zaminova-ným údolím, průjezdná je pouze úzká cestička pro auta. Jelikož se tam bojovalo, všude u cesty leží vraky. Dvě stě kilometrů jsme urazili asi za deset hodin.“ V Bamyanu navštívili místa, kde stály obří sochy Budhy, rozstřílené Talibanem vloni na jaře. „Místní se o nich mezi sebou asi hodně baví, ale už o tom nechtějí mluvit s cizinci,“ prozrazuje Stejskalová. „Pořád jen říkali, že je to škoda. Oni že by sochy nikdy nezničili, všechno zavinil Taliban. Když jsem se ptala, kde jsou teď Talibové, vždycky mi řekli – Podívej se kolem sebe a uvidíš je. Jsou všude mezi námi, jenom odložili zbraně a převlékli se.“ Nemocnice, kam léky dovezli, byly většinou ve špatném stavu. „Šokovaly mě především hygienické podmínky,“ říká Stejskalová a vzpomíná na zaschlé krvavé skvrny na podlahách. „Zdejší lidé jsou ale rádi, že vůbec nějakou nemocnici mají.“ Lékař sice pacientům léky předepíše, ale má prázdný sklad. Zásoby z České republiky by měly vydržet přinejmenším tři měsíce.

Ostře sledovaný mák

Další léky distribuovali na jihu země. „Mnozí se tam bojí jezdit, protože na jihu Afghánistánu jsou pastouška území, kde se stále ukrývají bojovníci Al-Kajdy,“ vysvětluje Stejskalová s tím, že z Kandaháru pokračovali do Lashkargy. Cesta vedla regionem, který je vyhlášený pěstováním máku. „Vede se tam kampaň podporovaná mezinárodními silami a kábulskou vládou, při níž jsou farmářům ničena jejich políčka,“ říká Stejskalová. „Farmáři jsou rozzlobení, a když vidí cizince, nerozlišují, zda

je to voják nebo humanitární pracovník.“ Místní farmáři dostávají finanční kompenzaci za to, že přestanou mák pěstovat. „Za polní výměru, která je menší než hektar, dostanou tři sta dolarů, pokud přestanou. Jenže tahle částka je nemotivuje, protože na stejné výměře získá farmář minimálně tři tisíce dolarů, pokud na ní mák bude.“ Stejskalová říká, že si ale nedovede představit, co jiného by mohlo na zaprášených políčkách růst. Postavení ženy v muslimské společnosti je sice odlišné od evropské tradice, ale Stejskalová v Afghánistánu ztrátou autority netrpěla. „Když jsme probírali na ministerstvu detaily distribuce, respektovali mě,“ vzpomíná. Problémy ji čekaly až na ulici. „Přestože jsem dodržovala zdejší pravidla oblékání, nosila dlouhé rukávy i kalhoty a na hlavě šátek, stejně jsem byla terčem všech pohledů na ulici. Byla jsem nervózní -nejsem zvyklá, aby mě všichni okukovali,“ usmívá se sympatická dívka. Kateřina Stejskalová nezažila situaci, kdy by se ocitla v přímém ohrožení života, ale pociťovala všudypřítomný strach. „Strach, že se mi může něco stát, se vystupňoval vždy po bezpečnostních mítincích americké charity CRS. Když jsem slyšela, že nemáme jezdit do města, kam jsme se s léky chystali, protože se tam připravuje čistící akce proti pěstitelům máku nebo vojenská akce proti Al-Kajdě, dostala jsem strach. Když jsme pak ale druhý den vyráželi, obava byla pryč.“

Dětem chybí škola

V Afghánistánu se Kateřina Stejskalová potkala s dalšími krajany. „Navštívili jsme stálou misi organizace Člověk v tísni v Mazáre Šaríf na severu země. Přespali jsme u nich a bylo moc příjemné po té afghánské a mezinárodní společnosti padnout na čtyři mladé Čechy, kteří dělají podobnou práci jako my.“ V Kábulu se setkali s novinářkou Petrou Procházkovou, která je zde půl roku. „Dovedu si představit, že bych jela do Afghánistánu na delší dobu a podílela se zde na humanitárním programu,“ říká Kateřina. „Život v Afghánistánu je ale hodně izolovaný a moc zábavy si tam neužijete,“ usmívá se. Distribuce léků v Afghánistánu byla prvním krokem, jak pomoci této zemi. „Zjišťovali jsme, co by charita mohla Afghánistánu nabídnout,“ pokračuje Stejskalová. „Ptala jsem se lidí, co jim nejvíc chybí. Kromě zdravotnické péče je nejdůležitější vzdělání. Jsou tam patnáctileté děti, které neumějí psát ani číst.“ Za vlády Talibanu neměly šanci chodit do školy a do první třídy už nepůjdou. Stejskalová říká, že pro ně by mohly být zřízeny vzdělávací kurzy, kde by se učily číst, psát a ovládat nějaké řemeslo. „Rozhodující ovšem je, zda se na pomoc Afghánistánu podaří sehnat dost peněz,“ říká.

RADEK GÁLIS, Večerník Praha, 24.5.2002

Ohodnoťte tento článek!