Co říká Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny

Článek 5 – Obecné pravidlo: Jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích…

Článek 5 – Obecné pravidlo

Jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas.

Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích.

Dotčená osoba může kdykoliv svobodně svůj souhlas odvolat.

K tomuto článku Úmluvy komentář předkladatele pro jednání parlamentu podotýká, že požadavek souhlasu lze odvodit ze zákona o zdraví lidu i z obecných požadavků na právní úkony, uvedených v Občanském zákoníku. „Nicméně nedostatkem je, že povinnost informovat pacienta o rizicích spojených se zákrokem nejsou zmíněny výslovně. Na povahu zákroku a rizika a na nepříznivé důsledky je lékař povinen upozornit pouze v souvislosti s vyžádanými zákroky“ (v souvislosti s reprodukční schopností, kastrací, stereotaktických operací apod. – pozn. red.).

Komentář zmiňuje Etický kodex České lékařské komory: „Lékař je povinen pro nemocného srozumitelným způsobem odpovědně informovat jeho nebo zákonného zástupce o charakteru onemocnění, zamýšlených diagnostických a léčebných postupech včetně rizik, o uvažované prognóze a o dalších důležitých okolnostech, které během léčení nastanou.“ K okolnosti, že Úmluva neumožňuje na rozdíl od zákona o zdraví lidu zasáhnout kromě situace v nouzi i tehdy, když lékař souhlas pacienta pouze předpokládá, komentář říká, že naše úprava „je nadále odrazem zastaralého pojetí medicínského práva, kdy stát, respektive zdravotničtí pracovníci byli k pacientovi v nadřízeném postavení“.

Ve vysvětlující zprávě Rady Evropy se k problému souhlasu pacienta říká mj.: „Pacient se musí prostřednictvím výrazů, kterým je schopen porozumět, dostat do situace, kdy je schopen zvážit nutnost a účelnost zamýšleného zákroku a metody zákroku v porovnání s riziky a také s nepohodlím či bolestí, které mu zákrok způsobí.“

Úmluva opravňuje lékaře v konfliktu povinností (poskytnout ošetření a získat souhlas pacienta) okamžitě jednat ve stavech nouze, tedy např. v kómatu pacienta či při nemožnosti vejít ve styk se zákonným zástupcem nemocného. „Avšak i v mimořádých situacích musí profesionální zdravotničtí pracovníci vyvinout náležité údilí, aby zjistili, co by si přál sám pacient,“ říká vysvětlující zpráva Rady Evropy.

Článek 10 – Ochrana soukromí a právo na informace

1. Každý má právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví.

2. Každý je oprávněn znát veškeré informace, shromažďované o jeho zdravotním stavu. Nicméně přání každého nebýt takto informován je nutno respektovat.

3. Pokud je to v zájmu pacienta, může ve výjimečných případech zákon omezit uplatnění práv podle odstavce 2.

Komentář k tomuto pravidlu říká, že v naší právní úpravě jsou zdravotničtí pracovníci vázáni povinnou mlčenlivostí ohledně údajů o konkrétních osobách, které se dozvěděli v souvislosti s výkonem svého povolání, a to i tehdy, pokud své povolání nevykonávají. Lékař je povinen vhodným způsobem pacienta, popřípadě členy jeho rodiny, poučit o povaze onemocnění a potřebných výkonech. „Ustanovení, které umožňuje seznámení rodinných příslušníků se zdravotním stavem pacienta, aniž by dal předchozí souhlas, je nepochybně porušením povinné mlčenlivosti,“ říká předkladatel Úmluvy. Právo pacienta nebýt informován naše současná právní úprava nevyjadřuje. „Právo znát veškeré informace o zdravotním stavu je třeba chápat šířeji než jen jako právo na znalost obsahu zdravotní dokumentace, popřípadě na její kopii,“ uvádí komentář.

Vysvětlující zpráva Rady Evropy k odstavci 3 uvádí, že vnitrostátní právo může stanovit určitá omezení práva pacienta vědět, či nevědět – bezprostřední sdělení prognózy smrti by například mohlo v určitých případech vážně zhoršit stav pacienta. „V některých případech je lékařova povinnost poskytnout informaci proti zájmu pacientova zdraví. Je na vnitrostátním právu, zohledňujícím sociální a kulturní tradice, aby tento rozpor vyřešilo.“ Podobně může být omezeno právo pacienta nebýt informován (poznání predispozice například může být jediným prostředkem, jak umožnit, aby pacient podnikl potenciálně účinné preventivní opatření) i porušeno právo zakázu informací příbuzným (infekční onemocnění apod.).

Českobudějovické listy, 10.5.2001

Ohodnoťte tento článek!