Co si asi přečteme na potravinách?

Diabetik ví, že by měl věnovat pozornost glukóze, nevíme ale, co znamená E 220 a většina z nás netuší, že pod názvem „arašídová pasta“ se skrývá alergen.
Od příštího roku přibude podle zákona další záhadné označení: třeba u složky „sójový lecitin“ si přečteme dovětek „z geneticky modifikované sóje“. Pro spotřebitele budou tato slova ještě záhadnější než E 220 – zatímco ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví lze najít…

Obava z geneticky modifikovaných potravin není u nás spontánní, ale importovaná nátlakovými organizacemi.

Obaly představují stále obsáhlejší četbu, neboť zákony vyžadují, aby informovaly, z čeho byla potravina vyrobena. Něco je pro nás srozumitelné, něčemu nerozumíme, ale mnohdy zůstává význam skryt.

Diabetik ví, že by měl věnovat pozornost glukóze, nevíme ale, co znamená E 220 a většina z nás netuší, že pod názvem „arašídová pasta“ se skrývá alergen.

Od příštího roku přibude podle zákona další záhadné označení: třeba u složky „sójový lecitin“ si přečteme dovětek „z geneticky modifikované sóje“. Pro spotřebitele budou tato slova ještě záhadnější než E 220 – zatímco ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví lze najít, že E 220 je oxid siřičitý a kolik ho smí v potravině být, pak význam onoho „z geneticky modifikované“ se nedoví nikde.

Co je vlastně genetická modifikace?

Proč tedy zákon vyžaduje to, o čem se předem ví, že většině spotřebitelů bude záhadou? Pro odpověď, která má kořeny v politice, ekonomii a psychologii, musíme zpátky do poloviny 70. let minulého století. V té době se zrodila technika, jak do souboru genů zapsaných v deoxyribonukleové kyselině (DNA) vložit kousek DNA jiného organismu, nesoucí gen pro žádanou vlastnost. Slavila obrovský úspěch ve farmaceutickém průmyslu, protože bakterie podle vložených genů vyráběly do té doby vzácné nebo nedostupné léčivé peptidy. Tak vznikl lidský inzulín, růstový hormon, koagulační faktor, vakcíny, protilátky a další léčiva.

V polovině 80. let tato metoda umožnila vkládat přenesené geny – transgeny – i do rostlin a zrodily se transgenní plodiny skýtající výhody pro zemědělce. Vznikly odrůdy odolné vůči hmyzím škůdcům nebo chorobám, jiné modifikace umožnily nahradit směsi dlouho se rozkládajících herbicidů jedním, rychle mizejícím. Transgenními plodinami se na americkém kontinentě a v dalších zemích mimo Evropu osévaly stále větší a větší plochy, až dosáhly dnešních 40 miliónů hektarů.

Ovšem každá nová technologie má své odpůrce, také jedněm přináší zisk, druhým ztrátu. U léčiv nikomu nekonkurovala, protože většina nových peptidů se buď dříve nevyráběla, nebo se získávala metodami neúnosně nákladnými či zjevně rizikovými. Přínos pro spotřebitele, tedy pacienta, byl navíc evidentní.

U zemědělských produktů však byla situace jiná. Spotřebitele výhody zemědělců nezajímaly. Konkurence na trhu je značná a jakékoli zásahy do zemědělství se – zejména v Evropě – pociťují citlivě z hlediska tradic a udržování přírody i sociální struktury venkova. Přičteme-li k tomu také tradiční konzervativismus i zájmy zelených stran a vše promítneme na pozadí chronických problémů Evropy se zemědělstvím, vyplynou důvody, proč se v postoji k transgenním, čili podle zákona „geneticky modifikovaným“, plodinám přístup amerického kontinentu a Evropské unie rozešel.

Američané se nových technologií nebojí

Na počátku 80. let se podařilo americkým vědcům přesvědčit legislativce, že z nových organismů získaných přenesením genů nehrozí větší riziko než z jakýchkoli jiných nových organismů, třeba získaných ozářením, vzdáleným křížením nebo přenesením z jiných světadílů, a že tudíž není důvod podřídit transgenní organismy speciální legislativě.

Od roku 1986 se zde všechny nové organismy a z nich vyrobené potraviny zkoušejí a povolují z hlediska bezpečnosti – jak zdravotní, tak ekologické – podle svých vlastností, nikoli podle metody, kterou byly připraveny.

Hlavní odpovědnost mají tři orgány: Veterinární a fytohygienická inspekce ministerstva zemědělství (USDA-APHIS), Správa potravin a léčiv při ministerstvu zdravotnictví a humánních služeb (FDA) a Úřad ochrany životního prostředí (EPA). USDA-APHIS též povoluje dovoz nových organismů. Odrůdy určené k pěstování musí projít polními zkouškami, které se provádějí v několika klimatických zónách během několika let a dbá se pod kontrolou inspekce APHIS na to, aby rostlina po sklizni nepřežila a nemohla se šířit. Pokud se nezjistí ekologická rizika větší než u současných běžných odrůd, odrůda přestane být regulovaná a považuje se za rovnocennou ostatním pěstovaným odrůdám. To prakticky znamená, že se při sklizni od nich neodděluje.

Má-li se odrůda používat pro výrobu potravin, nastupuje odpovědnost FDA. Hlavní důraz se klade na chemický rozbor a biologické zkoušky, které mají prokázat, že vlastnosti nové odrůdy z hlediska potravin jsou rovnocenné běžným odrůdám. Zvláštní pozornost se věnuje novým bílkovinám, které přinesl do plodiny transgen. Testuje se, zda se stráví stejně snadno jako jiné bílkoviny a zda nemají alergenní vlastnosti.

Pochází-li transgen z organismu, který je spojen s alergií, musí se prokázat, že se alergennost nepřenesla. Není-li důkaz dostatečný, plodina se buď nemůže pro potraviny použít, nebo výrobek musí být označen jako alergen. Pokud všechny testy prokáží, že nová plodina je pro člověka ze zdravotního hlediska a ve výživné hodnotě stejnocenná jako běžné plodiny, FDA dává souhlas s vyjmutím z regulace. Pokud se liší a rozdíl od běžných odrůd nemůže být zdravotně rizikový, odrůda je povolena, ale výrobky z ní musí být provázeny upozorněním na rozdíly od běžných potravin.

Evropa podléhá lobby a předsudkům

V Evropě se ale politici neřídili vědeckými doporučeními, ale podřídili se nátlaku lobbistů. Koncem 80. let tudíž učinili špatné rozhodnutí na základě nepodložených obav, že nové organismy odvozené přenesením genů jsou ze své podstaty rizikovější nežli jakékoli jiné nové organismy, a proto jen ony musí být regulovány zvláštní legislativou. Tak vznikly v roce 1990 dvě směrnice, které regulovaly nakládání s transgenními organismy, označenými jako geneticky modifikované (GMO). Regulace, která měla veřejnost přesvědčit o důkladnosti kontroly, působila psychologicky opačně a posílila víru v rizikovost GMO. Směrnice se však týkaly jen organismů, tedy živých objektů, nikoli jejich neživých produktů a ponechávaly mimo většinu potravin.

To se pak stalo cílem hlavního náporu odpůrců GMO, kteří chtěli zamezit jejich pěstování prostřednictvím potlačení poptávky. Takový tlak vyhovoval evropským vládám ekonomicky, protože odpor spotřebitelů se dal vhodně použít proti dovozu zemědělských produktů ze zámoří jako bariéra nenapadnutelná z hlediska GATT a později WTO. Proto EU spolu s některými rozvojovými zeměmi prosadila po velké bitvě víru v inherentní (neoddělitelně spjatou) rizikovost GMO do tzv. Cartagenského protokolu.

Komise EU však nechtěla vyřadit Evropu z vývoje nové technologie a povolila ve velmi omezené míře některé transgenní produkty, jako jsou sója a kukuřice. Ani to však neprošlo a některé členské státy porušily pravidla směrnic, ke kterým se zavázaly, a pod tlakem zelených a zemědělské lobby vyhlásily totální moratorium na geneticky modifikované organismy.

Následovala série afér zpochybňujících bezpečnost potravin, jako přítomnost dioxinů v drůbeži, bakterií skupiny listerie v potravinách, zásadní ránu ale přinesla aféra s nemocí šílených krav – BSE. Úřední orgány podcenily nebezpečí, zatajovaly varování vědců a úplně ztratily důvěru občanů v kontrolní systém bezpečnosti potravin. Toho využili odpůrci k dalšímu šíření pověr o rizikovosti potravin z GMO a veřejnost vyžadovala jejich značení.

Komise EU si byla vědoma, že v biotechnologii se Evropa propadá nejen za USA, Kanadu a Argentinu, ale i za Mexiko, Čínu, Jižní Afriku a další státy. Zrušit moratoria bylo však možné jen zmírněním hysterických obav veřejnosti z GMO. Zahájila proto sérii akcí: Vydala Bílou knihu, financovala informační a výchovnou kampaň, publikovala podrobný rozbor o ekonomických dopadech GMO v zemědělsko-potravinářském sektoru, vydala souhrn o situaci GMO v Evropě a k uklidnění spotřebitelů zpřísnila směrnice o uvádění GMO do oběhu.

Hlavní ústupek však spočíval v zavedení značení potravin. Bylo jasné, že jde o akt motivovaný politicky a psychologicky, i když s racionálním kompromisem: Tam, kde se analýzami prokázala shoda vlastností nové a tradiční odrůdy, bylo řízení jednoduché; neuvažovaly se přidané látky, které se do potravin dávají v minimálních množstvích, jako jsou ochucovadla a aromatické přídavky; navrhoval se negativní seznam, v němž měly být takové výrobky, jako rafinované oleje, které ze své podstaty nemohou z transgenní plodiny obsahovat ani bílkovinu, ani nukleovou kyselinu. Značení se týkalo potravin, nikoli krmiv.

Česko se bude řídit nařízeními Evropy

Této úpravě dané nařízením 258/97 EC a 1139/98 EC odpovídá i novela českého zákona 306/2000 Sb. a vyhláška 24/2001 Sb., o značení potravin. Platí od počátku roku 2001, ale značení se bude vyžadovat až od 1. ledna 2002.

Vyhláška nepožadovala značení u potravin a přidaných látek, pokud neobsahovaly ani GMO, ani bílkovinu či nukleovou kyselinu z transgenu. Ukázalo se však, že všechny kroky orgánů Evropské unie nepomohly, odpůrci geneticky modifikovaných organismů udržovali ve veřejnosti iracionální obavy a vlády moratoria nezrušily. Proto Parlament a Rada EU sáhly ke krajnímu opatření: Připravují nová nařízení, která zavádějí povinnost sledovat GMO a vše, co se z nich vyrobí, od samého vzniku modifikovaného organismu až ke konečnému spotřebiteli.

Každý GMO dostane číselný kód, který ho bude provázet při všech operacích, a výrobky, potraviny či krmiva budou muset být označeny bez ohledu na to, zda obsahují zjistitelné stopy modifikovaného organismu či nikoli. Veškeré povolování GMO do oběhu a jejich kontrola bude centralizovaná, zřídí se k tomu účelu obdoba americké FDA, a to EFA (European Food Agency). Návrh se netají tím, že jde o opatření, které nemá zdravotní motivaci, nýbrž je výhradně psychologicko-politické s cílem odstranit moratoria a umožnit rozvoj moderní biotechnologie v Evropě. Také přiznává, že to vše není zadarmo a platit budou občané.

Jak hodnotit tento vývoj z českého hlediska? Dalo by se argumentovat, že obava z geneticky modifikovaných potravin není v naší veřejnosti spontánní, ale výhradně importovaná globálními nátlakovými organizacemi. Naše orgány nemají na svědomí aféry, jako bylo podcenění BSE v zemích EU. Vláda nepřikládala polínka k hysterickému strachu z GMO ve snaze vybudovat bariéru proti dovozu.

Z toho by plynulo, že nemáme zapotřebí zavádět iracionální legislativu, která nás bude něco stát. Jenže věc má ekonomický háček. Chceme do EU vyvážet, chceme, aby u nás turisté utráceli za českou kuchyni, chceme kooperaci s firmami v EU – nezbývá tedy než se opět smířit s tím, že přijetí těchto pravidel je sice z věcného hlediska nesmysl, ale politická a ekonomická nutnost.

Nový přístup ke geneticky modifikovaným organismům má i svou pozitivní stránku. Jednak se otevřeně říká, že značení má význam pouze psychologický. Dá se také očekávat – vzhledem k situaci na světovém trhu -, že bude třeba značit takové množství potravin a krmiv, takže spotřebitel toto značení přestane postupně vnímat stejně, jako běžně nevnímáme poplachové směrnice ve všech veřejných budovách, do kterých vstoupíme.

Výrobci se následně „pro jistotu“ rozhodnou značit výrobky, aby nemuseli hradit nákladné analýzy a aby tudíž mohli jít s cenou dolů. Pak nastane rozštěpení trhu: Kdo bude chtít záruku nepřítomnosti GMO, sáhne hlouběji do kapsy. Zbývající běžný trh bude značen, ale zároveň bude levnější. Teprve pak se ukáže, na kolik si spotřebitel cení svou pověrčivost.

Jaroslav Drobník, Hospodářské noviny, 4.9.2001

(Autor je emeritním profesorem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.)

Co si asi přečteme na potravinách?
Ohodnoťte tento článek!