ČRo1 Radiožurnál: Letecká záchranná služba

Pokud jste poslouchali naši besedu minulý čtvrtek touto dobou, tak víte, že tu byli zástupci policie, řeč byla o letecké záchranné službě, byl tu také člen horské služby a tak jsme si povídali, jak to vypadá, kdyby člověk chtěl využít letecké záchranné služby. Dnes pro vás máme pokračování…

Moderátor (Pavel Kudrna):

protože my jsme předtím pozvali státní zástupce a teď tu máme zástupce dalších firem, které vlastně zastupují 60 %, mohu-li použít ekonomického názvu, toho trhu. Našimi dnešními hosty jsou doktor Pavel Miler, předseda správní rady Sdružení nestátních provozovatelů vrtulníků letecké záchranné služby, ředitel Alfa helikoptér. A je tu také doktor Michael Fišer, člen rady Asociace zdravotnických záchranných služeb. Letecká záchranná služba – řekněte, liší se nějak zásadně od té policejní sféry?

MUDr. Pavel Miler, Sdružení nestátních provozovatelů vrtulníků letecké záchranné služby:

Letecká záchranná služba je součástí celého systému zdravotnické záchranné služby a to je specifická oblast integrovaného záchranného systému. Pokud jde o participaci policie, tak tady se jejich letecká činnost spíše odvíjí od letecké podpory ryze policejních činností, od letecké podpory potřeba hasičského záchranného sboru a pak samozřejmě plošné nasazení policejních vrtulníků v případě katastrof a podobně. Takže policejní působení a zdravotnická záchranná služba, to jsou dvě sice spolu související, ale naprosto rozdílné oblasti.

Moderátor (Pavel Kudrna):

Víte, když třeba policie potřebuje vrtulníky, tak vždycky pomůže stát. Ovšem u soukromníků, tam stát asi nenakoupí vrtulníky. Jak je to?

MUDr. Pavel Miler:

Naše působení, tím myslím nestátní provozovatele, v letecké záchranné službě je dáno dohodou nebo smlouvou o spolupráci mezi ministerstvem zdravotnictví a příslušným soukromým provozovatelem, kde je nasmlouvána určitá cena plnění a ta cena plnění je vypočítána tak, aby v sobě zahrnovala i pořízení a pravidelné obnovování toho strojového parku. Jinými slovy k provozní stabilitě musí vždycky předcházet stabilita ekonomická. A v tomto případě se podařilo s ministerstvem zdravotnictví už před léty dosáhnout takové dohody, která toto pojetí odráží.

Moderátor (Pavel Kudrna):

Já jsem po té minulé besedě zaznamenal řadu dotazů, řekněme doplňujících. Ale my bychom se mohli ještě u tématu zastavit. Jak já, fyzická osoba, které se něco stane, nebo někomu z blízkých, jakým způsobem se dá zavolat letecká záchranná služba? Na to naši hosté samozřejmě minule odpovídali, ale pak tady byly docela zajímavé dotazy. Jestli je stejný postup ve dne, v noci, jak to tedy probíhá, když bychom věděli, že asi normální sanitka se do té kolony nedostane, když je třeba na dálnici dopravní hromadná nehoda? Jak se vůbec postupuje?

MUDr. Michael Fišer, Asociace záchranných zdravotnických služeb:

Ten systém je velmi jednoduchý a budoval se u nás spousty let. Tento systém je založen na jednotném tísňovém čísle 155, kterým se dovoláme na nejbližší operační středisko záchranné zdravotnické služby. Toto operační středisko situaci vyhodnotí a vyšle ten nejvhodnější dopravní prostředek a ten nejvhodnější tým. Já bych tady v tom doplnil ještě trochu pana doktora Milera v tom, že tady není meritem věci otázka těch provozovatelů vrtulníků.

Moderátor (Pavel Kudrna):

Čili jinými slovy ten, kdo je postižený nebo v okolí, tak ten to ani nepozná.

MUDr. Michael Fišer, Asociace záchranných zdravotnických služeb:

Ten to nepozná, protože vrtulníky slouží k přepravě personálu zdravotnické záchranné služby k pacientovi. A tady je takové jakési vžité klišé, že jsou státní provozovatelé a nestátní provozovatelé. Ono je to jinak. tím, kdo to garantuje a kdo to zajišťuje jsou vždycky státní záchranné zdravotnické služby. A tyto státní záchranné zdravotnické služby mají pro svoji leteckou činnost pronajaty, respektive nasmlouvány vrtulníky různých provozovatelů, ať jsou to nestátní nebo státní vrtulníky. Ale pokud se vrátíme k tomu vašemu původnímu dotazu, tak v zásadě ten systém je skutečně založen na toku informací a toto je velmi důležité. Tam není žádný rozdíl mezi leteckou záchrannou službou a pozemní záchrannou službou. To je prostě systém, který funguje proto, aby se ta posádka vybavená na úrovni jednotky intenzivní péče co nejdříve k tomu postiženému dostala co nejvhodnějším způsobem.

Moderátor (Pavel Kudrna):

Pane doktore, jsou třeba některá místa, kam vy se nedostanete? Podle čeho se rozhodne – ano, je oprávnění použít třeba vrtulník. A jak to probíhá?

MUDr. Michael Fišer, Asociace záchranných zdravotnických služeb:

Jsou v zásadě indikace pro vzlet vrtulníku a jsou naprosto stejné jako pro výjezd resuscitačního vozu. Týmy jsou stejné, ty posádky se střídají jak na vozech, tak na vrtulnících a ta indikace je totožná. Rozhodující je ten stav pacienta a to, kdo se tam dostane rychleji. To znamená, že pokud máme postiženého, ať už je to příhoda kardiovaskulární nebo úraz, někde daleko od silnic, daleko od komunikací, daleko od našich výjezdových stanovišť, tak tam pochopitelně posíláme vrtulník. Protože limit, který my máme k dosažení pacienta je 15 minut. Do 15 minut od přijetí výzvy se musíme dostavit k pacientovi vyjma takových případů, kdy skutečně vyšší mocí je nám v tom zabráněno. Čili ta indikace je stav a čas dosažení toho pacienta.

Moderátor (Pavel Kudrna):

Víte, my žijeme dost v zajetí filmů, seriálů v poslední době, amerických, německých. Dokonce „Záchranáři“, australský seriál běží v televizi. A my máme takové zkreslené představy, že záchranáři přiletí vrtulníkem, nelze přistát, seskočí z pěti metrů, udělají kotrmelec a už jsou u pacienta. Může se stát, že skutečně nelze přistát a že byste používali takové krkolomné techniky, že třeba by se ten váš lékař sešplhal nebo se spustil po laně?

MUDr. Pavel Miler:

Čas od času nastávají takové situace. Takovým největším poučením pro nás pro všechny byly povodně v roce 1997. V té době se tyto činnosti, to znamená nestandardní způsoby výstupu posádky…

Moderátor (Pavel Kudrna):

Zkraťme to – ano, je to možné. Takže vaše asociace připravuje jakýsi naučný materiál, který hodlá jednak prezentovat široké veřejnosti, jednak ve školách, jak se máme chovat v podobných situacích. Jak se tedy máme chovat?

MUDr. Pavel Miler:

Odpovědně. Já bych k tomu něco řekl na úvod. V zásadě o efektivitě zdravotnické záchranné služby, případně letecké záchranné služby nerozhoduje pouze použitá technika a zkušenost zdravotnického personálu, nebo jeho erudice, ale v neposlední řadě i chování veřejnosti, která přijde do styku s náhlým zdravotním selháním, ať je způsobeno čímkoliv. To znamená, že my jsme si dali za cíl, že pomocí takové osvětové kampaně poučíme veřejnost, jak se chovat v takovýchto případech. Prvním krokem je, že jsme vydali takový osvětový materiál, který obsahuje tři základní části. První část obsahuje nástin příkladné komunikace občana volajícího o použití zdravotnické záchranné služby s dispečinkem. Je tam uvedeno, co má občan sdělit. To znamená, kde se to stalo, kde došlo ke zdravotnímu selhání, kdy se to stalo, jak se jeví pacient. Plus jsou tam nastíněny nějaké předpokládané otázky, které mohou být dispečerem položeny a je dobré, aby je ten občan už věděl dopředu. Například rozsah krvácení, stav pacienta, zdali je při vědomí nebo ne.

Moderátor (Pavel Kudrna):

Čili to by se nás asi zeptali i kdyby měla přijet obyčejná záchranka.

MUDr. Pavel Miler:

Tady není rozdílu, jenom navazuji na to, co řekl pan doktor Fišer. Druhá část je návod ke správné chronologii chování občana, když se stane svědkem náhlého zdravotního selhání. To znamená, že nejdříve by měl nějakým způsobem zjistit stav pacienta a zabezpečit ho a pak teprve volat o specializovanou pomoc. A třetí část tohoto osvětového materiálu tvoří zásady chování veřejnosti, pokud se stanou svědkem přistání vrtulníku do terénu.

Moderátor (Pavel Kudrna):

Tady se prosím zastavme, protože ty dvě první části bychom měli zvládat už po proškolení na základní škole, dejme tomu, ale přece jenom to setkání s tím vrtulníkem, s tou leteckou službou, to asi pro nás je naštěstí dost vzácné. Co tedy máme dělat?

MUDr. Pavel Miler:

Tak, za prvé by se mělo viditelně označit místo, kde se nachází pacient. Nevyžaduje se po veřejnosti, aby vybírala místo pro přistání vrtulníku, to si posádka vybere sama. Takže je důležité nějakým viditelným způsobem, třeba světlým kusem látky, označit místo, kde se nachází pacient a posádka si vybere místo pro přistání, je potřeba v případě, že se nehoda stane na dálnici, zastavit dopravu. Je potřeba zabránit přístupu osob do blízkosti vrtulníku a v podstatě veřejnosti se doporučuje docházet k vrtulníku pouze na výzvu některého z členů posádky. To jsou takové nejhlavnější zásady.

Moderátor (Pavel Kudrna):

Tedy představa, že budu zastavovat dopravu na dálnici D1, ta mě dost děsí. Poraďte mi jakým způsobem?

MUDr. Pavel Miler:

Je nejvhodnější postavit vozidlo napříč dálnicí, samozřejmě dopředu označit, že k tomu dojde.

Moderátor (Pavel Kudrna):

Ta představa, že do toho najede dalších asi 150 aut!

MUDr. Pavel Miler:

Už jsem to párkrát dělal a vždycky se to zdařilo bez úhony. Na druhé straně já sám jsem pilotem vrtulníku a můžu vám říct, že kolikrát se vrtulník nachází pět metrů nad zemí a stále pod ním podjíždějí vozidla.

Moderátor (Pavel Kudrna):

To jsou odvážlivci!

MUDr. Pavel Miler:

Oni pod ním projíždějí nejenom vozidla, ale i autobusy.

MUDr. Michael Fišer, Asociace záchranných zdravotnických služeb:

Mě jako lékaře spíš zajímají ty první dvě etapy a ten váš optimistický předpoklad, že bychom měli zvládat to udržení životních funkcí někoho, ten bohužel není pravdivý. Ty doby, kdy to ještě někdo uměl, ty jsou pryč. My se denně setkáváme s neposkytnutím pomoci svému bližnímu. Denně. A já tady nesmírně apeluji nejenom na veřejnost, ale i na ostatní, protože nemůže nestátní subjekt nést břemeno osvěty na svých bedrech, aby lidé sami měli zájem se vzdělávat v těchto věcech. Protože seberychlejší pomoc, pokud se k tomu člověku nedostaneme do pěti minut…

Moderátor (Pavel Kudrna):

Pane doktore, vy jste si přímo nahrál tou první odpovědí. Vy jako lékař třeba víte, že dnes je Světový den bez tabáku a spousta lékařů kouří a taky vědí, že by neměli. Běžní občané taky vědí, že by to měli udělat, ale jak říkáte, mnozí si nedokáží poradit se základními věcmi. Škola, že by zanedbala?

MUDr. Pavel Miler:

Já si myslím, že jednak škola, ale od té základní školy je daleko. Toto by mělo být součástí pravidelných školení na pracovišti.

Moderátor (Pavel Kudrna):

A teď, která firma, zejména soukromá, probírá toto. To bych tedy chtěl spočítat v republice!

MUDr. Pavel Miler:

Bohužel nikdo, ale umělé dýchání a srdeční masáž jsou ty nejdůležitější věci. A udržení volných dýchacích cest, které by každý člověk měl umět.

Moderátor (Pavel Kudrna):

My jsme se minule bavili o podmínkách provozování letecké záchranné služby. Liší se samozřejmě soukromá firma od policie. Já zopakuji dotaz, který padl minule. Nestátní provozovatelé nakupují bez spotřební daně, mají levnější letecký benzín. Jak to vidíte vy? Máte jiný názor?

MUDr. Pavel Miler:

Já nemám jiný názor. Ta skutečnost, kterou popisujete, ta je dána právním předpisem. Jenom pro zpřesnění vašeho povědomí. Ten právní předpis nečiní rozdílu mezi státním a nestátním subjektem. Ten právní předpis jakožto oprávněnou osobu stanovuje subjekt, který je držitelem licence pro obchodního leteckého dopravce bez ohledu na to, jestli se jedná o subjekt státní nebo nestátní. Vzhledem k tomu, že nestátní provozovatelé mají tuto licenci, protože jinak by nemohli v letecké záchranné službě působit, tak požívají této výhody. Policie ČR a Armáda ČR nemají licenci obchodního leteckého dopravce, protože obchodní letecká doprava není jejich prioritou, tak nemohou této výhody požívat.

Moderátor (Pavel Kudrna):

Ono možná některé soukromníky by mohla podobná odpověď nadzdvihnout. Protože proč jeden soukromník má mít při svém podnikání výhody, druhý ne? Čili ta odpověď, jak jste ji řekl, ta je naprosto jasná. Vy jste poslouchali právě to naše povídání se zástupci armády a policie a horské služby. Chtěli byst to nějak doplnit třeba?

MUDr. Michael Fišer, Asociace záchranných zdravotnických služeb:

Já bych možná upřesnil tu záležitost speciálních výškových prací. My jsme v roce 1997 byli konfrontováni s nesmírně drsnou skutečností – regionální povodně na Moravě a my jsme tehdy museli reagovat okamžitě. My jsme prostřednictvím vrtulníku, který máme k dispozici od Alfa helikoptéry, a nebyl to jeden stroj, bylo jich více, tak bezprostředně v těch prvních hodinách jsme prováděli evakuace dětských táborů na Šumpersku, v Jeseníkách. A jak ta povodeň postupovala dolů, tak prostě jsme evakuovali lidi, zasahovali jsme zdravotnicky tam, kam se nemohl nikdo jiný dostat a bylo to pro nás nesmírně tvrdé poučení. A specielně ty práce ve výškách a nad volnou hloubkou byly nezbytné v některých případech. Takže od té doby cvičíme, školíme naše lidi, dělali jsme tato školení i s horskou službou i s dalšími subjekty. A mě trošku zamrzelo v tom pořadu, že tady nezaznělo to, že vrtulníky Záchranné služby Ostrava, Olomouc a Brno, které působí na teritoriu Moravy, že tyto činnosti umí vykonávat.

Moderátor (Pavel Kudrna):

Tak ona byla řeč o policejních vrtulnících, tak pan doktor to samozřejmě vztáhl na ty policejní. Proto je dnešní beseda, abychom právě doplnili těch 60 % trhu.

Posluchač 1:

Tady posluchačka z Mělníka. Mně vrtulník zachránil život. Ale mohu se zeptat, kdo rozhoduje, kam si vrtulník sedne ve které nemocnici? Se mnou lítal vrtulník hodinu nad Prahou a žádná nemocnice mě nechtěla vzít.

Moderátor (Pavel Kudrna):

Kdo o tom rozhoduje?

MUDr. Michael Fišer, Asociace záchranných zdravotnických služeb:

V zásadě o cílovém pracovišti, kam bude pacient umístěn, rozhoduje operační středisko zdravotnické záchranné služby.

Moderátor (Pavel Kudrna):

A může se stát, že by vrtulník takto bezradně létal?

MUDr. Michael Fišer, Asociace záchranných zdravotnických služeb:

My jsme svědky opakovaného popisování této situace, ale děje se to pouze ve středních Čechách a v Praze. My tento problém ve zbytku republiky neregistrujeme.

Moderátor (Pavel Kudrna):

Tam asi není na výběr, když je malé město a má jenom jednu nemocnici.

MUDr. Michael Fišer, Asociace záchranných zdravotnických služeb:

Ono je to trošku jinak. V zásadě stavy akutního ohrožení života se směrují do vysoce specializovaných center, jinak je směrujeme na spádové jednotky intenzivní péče. Ale toto je ryze pražský a středočeský problém, který budou muset vyřešit. Na zbytku republiky tento problém neexistuje.

Posluchač 2:

Jsem posluchač z Moravy, volám vás teď z dálnice D1. Jsem ředitelem menší firmy, 25 lidí. Na jakou instituci bychom se měli obrátit, kde by nám takové kvalifikované školení, o kterém pan doktor hovořil, poskytli?

MUDr. Pavel Miler:

Já bych na to reagoval tak, jak umím. To znamená při zdravotnických záchranných službách krajských existují akreditovaná pracoviště, která jsou schopná tato školení provádět. Jinak běžně tato školení svého času prováděl Červený kříž, ale nevím, jak ta situace teď vypadá. Ale ty záchranky jsou schopné toto školení zajistit.

Moderátor (Pavel Kudrna):

To je námět pro naši kolegyni Světlanu Popovičovou do pořadu „Zdraví“, kde bychom se o tom mohli pobavit.

Posluchač 3:

Já mám tento názor. Ta civilizace jak běží, jak je hnaná násilím dopředu, tak nepřináší nic nového a skončí to kataklyzmatem pro celou zeměkouli. Já mám dotaz, proč se snažíte a nutíte vypracovat tu záchranu lidského života, když daleko levnější by byla výchova občanů od nejútlejšího věku k opravdové lidské humanitě.

Moderátor (Pavel Kudrna):

Tak tady jsem skončili trochu budoucností. Já našim hostům poděkuji.

Radiožurnál, přepis relace „O všem s vámi“, 31.5.2001

Ohodnoťte tento článek!