Přejít na obsah

Desítkám nemocnic hrozí zánik

zpět
29.5.2006

Právník Jaroslav Svejkovský: "Komunisté a sociální demokraté minulý týden přehlasovali prezidentské veto zákona o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů. Přijatý zákon je špatný po obsahové i po technické stránce"...

Komunisté a sociální demokraté minulý týden přehlasovali prezidentské veto zákona o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů. Přijatý zákon je špatný po obsahové i po technické stránce.

Do doby jeho účinnosti bylo možné, aby zřizovatel rozhodl, jakou formu zvolí pro zdravotnické zařízení poskytující zdravotní péči. Od účinnosti zákona je možné použít pouze jedinou.

Pokud by zákonodárci byli vedeni snahou postavit do středu zájmu pacienta, případně lékaře a zdravotnický personál, který má uspokojit zájmy pacienta, nebo respektovali samostatnost zřizovatele, který má vytvořit uspokojivé prostředí pro práci lékařů a zdravotnického personálu, pak by se museli ubírat úplně jinou cestou.

Pokud však zákonodárci chtěli posílit pravomoc ministerstva, chtěli podřídit vše vůli jediného, který se cítí být povolán rozhodovat o zdravotnictví v celé České republice, pak se jim to přijetím zákona o novém uspořádání zdravotnictví podařilo měrou vrchovatou.

Všemocné ministerstvo.

Zákon naprosto vulgárně zasahuje do práv vlastníků nemocnic. Zakazuje v podstatě zisk, ale umožňuje vytvářet dluhy, za které neodpovídá ten, kdo je vytváří, ale zřizovatel. Norma porušuje ústavu, zákon o veřejné podpoře, Obchodní zákoník nebo Občanský zákoník. Základní linkou celého nově přijatého předpisu je zesílení intervencí ministerstva zdravotnictví, které jako jediné bude v celé republice rozhodovat o všem, co se zdravotnictví týká.

Ministerstvo bude kontrolovat hospodaření, aniž by mu cokoliv ve zdravotnických zařízeních patřilo (kromě fakultních nemocnic a ostatních podobných zdravotnických zařízení). Ministerstvo bude kontrolovat kvalitu zdravotní péče a samo si stanoví hlediska i metodiku kontroly. Ministerstvo určí spádová území pro jednotlivé druhy zdravotní péče.

Každému zařízení zařazenému do sítě veřejných zdravotnických zařízení stanoví, které obory péče bude poskytovat, kolik bude mít akutních lůžek v jednotlivých oborech, kolik bude mít následných lůžek, jaké bude mít léčebné a diagnostické vybavení.

Oproti tomu však ministerstvo dá nemocnicím, které budou uvedeny v síti neziskových zařízení, privilegium, a to nárok na uzavření smlouvy s pojišťovnou, avšak v rozsahu dle rozhodnutí ministerstva zdravotnictví.

Ostatní nezisková ústavní zdravotnická zařízení mají právo uzavřít takovou smlouvu, aniž by byla stanovena jakákoliv kritéria pro uzavření této smlouvy. Je zde dána i možnost pro jiná zdravotnická zařízení uzavřít smlouvu na základě výběrového řízení.

Výběrové řízení však vypisuje ministerstvo, a to na poskytování ústavní a lázeňské zdravotní péče. Soutěž se vypíše tehdy, pokud je třeba vyplnit “ síť“ zdravotnických zařízení. Je tedy iluzorní očekávat, že ministerstvo vypíše výběrové řízení, když v každém okrese vytvořilo minimálně jednu “ neziskovou“ nemocnici.

To znamená, že jiná forma zdravotnického zařízení než právě schválená “ neziskovka“ nemá možnost uzavřít s pojišťovnou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče.

Už jednou to nevyšlo.

Pokud bude o všem, co se v Česku děje v resortu zdravotnictví, rozhodovat ministerstvo, nastanou problémy. Nejedná se pouze o rozvoj byrokracie, jde například i o to, že z pražského ministerstva těžko posoudí kdokoliv, byť sebeosvícenější, nutnost zřízení určitého oboru v dalších částech republiky.

Direktiva úředníků zde již jednou řídila zdravotnickou síť a dopadlo to tak, že k 1. 1. 2003 byly krajům předány nemocnice v naprosto dezolátním stavu, některé dokonce zavřeny (například Nemocnice Planá v Mariánských Lázních byla předána zavřená, v bankrotu a předlužená). Ministerstvo natolik výborně dosud pečuje o své zřizované nemocnice (tedy fakultní nemocnice a podobná zdravotnická zařízení), že jim ze státního rozpočtu musí poskytovat nemalou částku na to, aby vůbec fungovaly.

Zřejmě se bude jednat o tentýž přístup týchž úředníků, kteří však získají naprosto neomezené pravomoci na celé území České republiky. V příloze k obsahově velmi vadnému zákonu mají být uvedeny právnické osoby, které se uplynutím 180 dnů od účinnosti zákona stanou ze zákona neziskovými zdravotnickými zařízeními. Zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Pokud ustanovení § 40 citovaného zákona uvádí, že “ právnické osoby uvedené v příloze k tomuto zákonu se stávají neziskovými zařízeními“, pak při seznámení s textem přílohy je již z něj patrné, že z celkem 146 jmen je právnickými osobami pouze asi 133 jmenovaných nemocnic.

Některé zdravotnické zařízení je zde uvedeno dvakrát, někde je uvedeno pouze jako “ soubor budova“, aniž by mělo právnickou subjektivitu. S tím si však zákonodárce hlavu neláme, stejně jako s tím, které předpisy porušuje. Pokud má uspokojit zájem o zajištění neomezených pravomocí ve zdravotnictví pro povolané na ministerstvu, není třeba se zřejmě zabývat tím, že existují právní a ústavní limity, jimiž by se měl řídit.

Jedna jsou někdy dvě.

Ministr tvrdí, že v každém okrese je jedno zdravotnické zařízení, v některých městech jsou však zachycena dvě (jedno zdravotnické zařízení je oproti tomu uváděno i dvakrát). Pak je otázkou, co bylo pro zákonodárce při stanovení sítě nemocnic kritériem. Rozhodně jím nebyl zájem pacienta.

Pacienti nebudou volit zdravotnické zařízení podle kvality péče, ale podle místa svého bydliště a podle formy, v níž zdravotnické zařízení funguje. Centrálně bude totiž nejen určováno, co se kde bude léčit, ale i kdo se kde bude léčit a kdo komu kolik bude platit. Toto centrální řízení bylo již jednou zaznamenáno, a to před rokem 1989.

U zdravotnických zařízení nejsou nastaveny ekonomické stimuly, neexistuje možnost ocenit lepší kvalitu poskytované zdravotní péče, když je zaznamenána pouze jediná výjimka, a to absolutní ministerská intervence bez jakékoliv odpovědnosti. Naprostá diskriminace jakékoliv jiné formy poskytování zdravotní péče oproti schválené “ neziskové formě“ je zřejmá.

Pojem “ nezisková“ se stal pojmem do uvozovek, neboť je naprosto nesrozumitelný. Předkládaný zákon zachovává stát, ministerstvo zdravotnictví a politické strany jako klíčového hráče při obsazování jednotlivých regionů zdravotnickými zařízeními, jako klíčového hráče při určení, co, jak a kde se bude léčit bez ohledu na to, jaký zájem má pacient.

Jedna právní forma je preferována před ostatními, tedy diskriminuje se jen na základě právní formy. Projekty efektivního zdravotnictví, jak jsou nastaveny většinou v krajích, se stanou pouze zbožným přáním. Poté, co byl zákon i potřetí přijat, začne se odpočítávat 180 dní k naprostému chaosu a zmatku ve zdravotnictví. Ten povede k jedinému, a to k neuspokojení práv a nároků pacientů, neboť k tomu rozhodně nejsou povoláni ministerští úředníci či ministr sám, ale lékaři a zřizovatelé nemocnic, kteří proto jsou povinni vytvořit fungující prostředí.

Následky situace, která nastane uplynutím stoosmdesátého dne od účinnosti zákona, jsou nedozírné. Zákon musí být zrušen celý bez jakýchkoli připomínek.

Je nutné se poučit u sousedů.

V zemích, které jsou dávány za vzor, například Bavorsko či Rakousko, i v režimu neziskových zařízení (jež jsou však upravena obsahově i technicky jinak) přechází takzvaná veřejná ruka na formu akciových společností. Zjišťuje se totiž, že účast byrokracie na poskytování zdravotní péče je nežádoucí a je třeba ji omezit. Přijatý zákon však má tendenci naprosto opačnou. Normu je třeba zrušit.

Současná právní úprava pro poskytování zdravotní péče není dobrá, je nutné koncepčně vymezit rámec tak, aby bylo možno poskytovat zdravotní péči podle potřeb pacientů. Není však třeba, aby jedinou formou poskytování zdravotní péče byly socialistické ústavy národního zdraví.

Pod rouškou nutnosti vytvořit nový rámec pro koncepci poskytování zdravotní péče na území celé republiky, potřeby nahradit nedokonalou formu příspěvkové organizace, která je reliktem socialismu, se schovalo brutální zestátnění. Zestátnění proto, že vytváří prostředí se silným dirigismem ministerstva.

Brutální proto, že se bez náhrady za vkládaný majetek zakladatelů či při diskriminaci jiných forem vytváří forma, kterou náš právní řád vůbec nezná, která v něm nemá jakékoli vazby. Optimálním stavem by mělo být to, aby ve zdravotnic

ví fungovali rovnocenní partneři, kterými jsou nepochybně pacient, zdravotnické zařízení a pojišťovna.

Tendence ministerstva zdravotnictví je však opačná, neboť se snaží centralizovat řízení zdravotnictví, direktivně zasáhnout do všech oblastí zdravotnictví a nerespektuje rovnost subjektů vzniklých i po regulaci možných poskytovatelů. Tuto tendenci naplňují zákonodárci obsahově a technicky nesmírně špatnou normou, kterou je potřeba pouze zrušit. K tomu by však nebyli zřejmě povoláni ti, kteří zákon přijali a prosadili.

Je nezbytně nutné, aby bylo vytvořeno prostředí, které takové normě, jež bude pacientům pouze škodit, nedovolí, aby nabyla životaschopnosti.

Jaroslav Svejkovský, advokát, EURO


Klíčová slova

K tomuto článku nejsou přiřazena žádná klíčová slova.

Autoři

EURO

Komentovat článek: Desítkám nemocnic hrozí zánik

*
* Pravidla diskusí - čtěte
*
 

* - údaje označené hvězdičkou jsou povinné

Komentáře

Do této diskuse prozatím nikdo nepřispěl.

přidat komentář
 
 zavřít

Váš tip

  • Jako ochranu před spamem, prosím zodpovězte následující otázku (číslicí):
  • * - položky označené hvězdičkou jsou povinné