Dobrovolníků je stále více

Jen v Národním dobrovolnickém centru Hestia, které spolupracuje se stovkou neziskových organizací, se každý týden hlásí pět až deset zájemců o práci dobrovolníka…

V hlavním městě přibylo během právě končícího Mezinárodního roku dobrovolníků lidí, kteří chtějí nezištně pomáhat druhým. Dobrovolnictví už také není jen záležitostí studentů.

Praha – Tvrzení, že lidé ve velkoměstech neprojevují valnou ochotu pomáhat slabším a bezmocným, vyvracejí údaje o rostoucím počtu dobrovolníků. V metropoli má zájem o pomoc slabším stoupající tendenci. Jen v Národním dobrovolnickém centru Hestia v ulici Na Poříčí, které spolupracuje se stovkou neziskových organizací, se každý týden hlásí pět až deset zájemců o práci dobrovolníka.

„Na rozdíl od menších měst se v Praze nehlásí jen studenti, ale také starší lidé, často i důchodci. S podnikateli je to však v porovnání se zahraničím slabší,“ řekl Jiří Tošner z Národního dobrovolnického centra Hestia.

Lidé mají nejčastěji chuť pomáhat konkrétnímu člověku – dítěti, tělesně postiženému, starému či nemocnému. Právě v sociální a zdravotní sféře je třeba nejvíce dobrovolníků. „Tyto služby jsou v tuzemsku nejméně rozvinuté. Mnoho bezmocných lidí sedí doma a není, kdo by jim pomohl,“ řekl Tošner. Problém však není v tom, že by dobrovolníků bylo málo. Záleží i na schopnosti organizací poradit si s nimi a zařadit je do systému práce. Proto Hestia pořádá semináře a přednášky pro koordinátory dobrovolnické činnosti.

Ve fakultní nemocnici v Motole funguje dobrovolnické centrum od loňského léta v rámci Klubu interaktivního domu. Nyní tam pracuje více než šedesát dobrovolníků, kteří dlouhodobým pacientům zpříjemňují pobyt v nemocnici. Pro děti organizují zábavu, dospělým dělají společnost. „Většinou jsou to studenti humanitních oborů, ale přibývá také zaměstnaných žen středního věku,, které sem přicházejí ve volném čase,“ uvedla koordinátorka centra Blanka Zaplatílková.

Motivy, které vedou člověka k nezištné práci pro druhé, mohou být různé. Někdy to bývá osobní zkušenost, jindy jen touha pomáhat.

„Cítím, že by můj život nebyl úplný. Hodně se také změnilo smrtí maminky. V takových chvílích člověk pozná, co je důležité,“ řekla studentka filozofické fakulty Klára Harémová, která se v motolské nemocnici věnuje dívce po úrazu. Za snahu zprostředkovat jí kontakt se světem mimo nemocniční pokoj převzala studentka minulý týden z rukou primátora cenu pro dobrovolníky nazvanou Křesadlo.

LENKA PROKOPOVÁ, Pražské Slovo, 18.12.2001

Ohodnoťte tento článek!