Doplatky a úplatky

Na něco lepšího, než je sádra, si pacient může doplatit a nemocnice inkasovat a je to zcela v rámci zákona. Pacient tím prý nepřipraví o nárok na péči hrazenou v rámci veřejného zdravotního pojištění. Problém je jen v tom, že ceník doplatků neexistuje…

Pacienti si mohou doplácet na nadstandardní zacházení. Není k tomu třeba upravovat zákon.

Jak už to někdy v Parlamentu bývá, šlo podle jedněch o bouři ve sklenici vody, podle druhých o to, jak omezit ve zdravotnictví rozsah šedé ekonomiky. Senátoři letos v únoru podali návrh, aby se ze zákona o veřejném zdravotním pojištění vyškrtl paragraf, který v kuloárech nese jméno své tvůrkyně – poslankyně ČSSD Evy Fišerové. Senátoři totiž jsou přesvědčeni, že tento paragraf umožňuje vlévat do zdravotnictví řádově nespecifikovaný objem peněz, který se prý většinou objevuje právě jako šedá ekonomika. Po vzrušené debatě Poslanecká sněmovna návrh už poněkolikáté odmítla s tím, že „senátorská“ interpretace zkresluje skutečnost.

V principu nejde o nic jiného než o to, zda pacient může platit a zdravotnické zařízení inkasovat za materiál a služby, které základní zdravotní pojištění nehradí. Za zdravotnický materiál prý pojišťovny ročně vyplatí poskytovatelům zdravotní péče kolem 50 miliard korun, většinou na nejlevnější variantu (celkem inkasují pojišťovny z povinného zdravotního pojištění zhruba 150 miliard korun).

Senátní návrh vycházel z názoru, že na lepší materiál si pacienti oficiálně připlatit nemohou. Nicméně ti to stejně dělají (a nemocnice od nich stejně inkasují) a prý tak zákon obcházejí. Pacienti i zdravotnická zařízení.

Paragraf poslankyně Fišerové prý dává pacientovi jen dvě možnosti: buď si všechno – tedy jak lékařský výkon, tak materiál a nutné služby – zaplatí z vlastní kapsy, nebo vezme zavděk péčí jen v rozsahu, kterou mu zaplatí pojišťovna.

Zdravotní pojišťovny platí zdravotnickým zařízením podle sazebníku výkonů. Velice zjednodušeno zahrnuje kalkulace výkonů práci zdravotníků a zdravotnické prostředky. Stříkačkami a dezinfekcí počínaje přes obvazy, protetika až po např. kloubní náhrady. Katalog výkonů hrazených pojišťovnou počítá u zdravotnického materiálu s použitím nejlevnější funkční varianty.

Zákon samozřejmě připouští i použití dražších prostředků, ale pouze v případech, kdy si to zdravotní stav pacienta bezpodmínečně vyžaduje. Své ano k tomu musí říci revizní lékař. Používání dražších prostředků se snaží každá pojišťovna omezit.

Senátorka Zuzana Roithová (KDU-ČSL) prohlašuje, že paragraf poslankyně Fišerové bere pacientovi možnost, aby si připlatil na jiný materiál či na zvýšené pohodlí při léčbě.

Když lyžař se zlomenou nohou chce místo sádry, proplácené pojišťovnou, odlehčenou bandáž, kterou pojišťovna nehradí, zákon v interpretaci Zuzany Roithové nebo poslance Milana Cabrnocha (ODS) vyžaduje, aby pacient buď zaplatil celé náklady ošetření, anebo se smířil s těžkou sádrou.

Praxe vypadá přesto jinak: Pacient a lékař se obvykle „nějak dohodnou“, jak zákon obejít, naznačuje lékařská komunita, za niž v tomto smyslu hovoří šéf České lékařské komory David Rath. Lékař prý pacientovi třeba nabídne, aby si lehkou bandáž dokoupil. A to za cenu, kterou stanoví lékař nebo zdravotnické zařízení. Pacient nemá možnost si ji ověřit z jakéhokoli ceníku – žádný legální ceník „doplatků“ totiž neexistuje. Ceny zdravotnického materiálu jsou součástí obchodního tajemství prodejců. Ani katalog výkonů hrazených ze zdravotního pojištění jednotlivé položky zákroku nerozepisuje. Platba, pokud je vůbec nějak evidována, prý v účetnictví figuruje jako „sponzorský dar“, příspěvek a podobně.

Příjmy zdravotnických zařízení z těchto takzvaných doplatků často ani účetnictvím neprocházejí. Tvrdí to zdravotníci, kteří jen nechtějí uvést své jméno. Zákrok se prý vede v účetnictví jako standardní výkon proplácený ze zdravotního pojištění včetně té těžké sádry, kterou pacient nechtěl. Jinak řečeno – pojišťovna tak proplácí i to, co by platit nemusela a neměla.

Za každý nadstandardní prostředek, který si pacient neoficiálně koupil, údajně někdy dostane lékař ještě provizi od distributora. Provize však nikdy nekončí na účtech zdravotnických zařízení.

Praktickou variací na dané téma, která evidentně vyhovuje jak zdravotnickým zařízením, tak pacientům, je „nadstandardní“ pokoj v nemocnicích. Například motolská nemocnice nabízí jednolůžkový pokoj s televizí, telefonem a vlastní koupelnou za 1000 korun za noc. Profesor Pavel Pafko potvrzuje, že nemocnice, která pacientovi vydá stvrzenku o zaplacení, peníze vede v účetnictví jako „jiné příjmy“. Tyto příjmy jí dává společnost, která je stoprocentní dcerou nemocnice a je pověřena správou nadstandardních služeb.

Taková „řešení“ doplatků zřejmě fungují, jenže asi není zcela jasné, zda jsou či nejsou v rozporu se zákonem. Největší zdravotnická pojišťovna – VZP – je přesvědčena, že tyto způsoby jsou zcela košer.

Mluvčí VZP Jiří Suttner prohlašuje, že lékař může od pojištěnce přijmout peníze, když jde o něco, co pojišťovna neplatí. A pojišťovna neplatí za nic, co není z hlediska zdravotního stavu nezbytné. A proto – uvádí VZP – přijetí úhrady za takové služby nebo péči není důvodem, aby byl lékař nebo zdravotnické zařízení sankcionováno, ať ze strany pojišťovny, nebo státní správy.

Všeobecná zdravotní pojišťovna nicméně sama připouští, že zatímco placení za pokoj s televizí je bez problémů zcela v rámci zákona, přece jen jisté rozpaky vládnou nad tím, jak je to s doplatky za péči, kterou pojišťovna hradí jen částečně.

Jiří Suttner za VZP v poněkud těžkopádném právnickém rozboru dochází nakonec k závěru, že na něco lepšího, než je sádra, si pacient může doplatit a nemocnice inkasovat a je to zcela v rámci zákona. Pacient se tím prý nepřipraví o nárok na péči hrazenou v rámci veřejného zdravotního pojištění. Problém je jen v tom, že ceník doplatků neexistuje. A v tom je onen zádrhel.

Některé medicínské obory si už uměly poradit. Stomatologické a lékárnické lobby se podařilo dosáhnout dohody se všemi zdravotními pojišťovnami na tom, co je ještě standardní a co už je nad standardem a co si tedy pacient doplatí.

Tím daly pacientům možnost volby mezi standardním materiálem plně hrazeným ze zdravotního pojištění a různými variantami kvalitnějších a dražších komponent, které hradí pacient. V zubařském ošetření – na rozdíl od jiného ošetření – se totiž zvlášť kalkuluje vlastní výkon a použitý materiál.

Po odvrtání kazu nebo vytržení zubu, které je z pojištění plně hrazeno vždy, má pacient již na výběr: Buď se spokojí s běžnou amalgámovou plombou „zadarmo“, nebo si zub nechá zaplombovat dražší bílou pryskyřicí a materiál zaplatí.

Pacient má obdobný výběr i u léků a brýlí. S výjimkou vitamínů a některých léků na vzácně se vyskytující choroby si pacient vždycky může zvolit z několika medikamentů. Pojišťovna kompletně hradí většinou jen nejlevnější léky, ale klient si může doplatit na dražší lék, který má např. menší vedlejší účinky.

Ceny léků na lékařský předpis reguluje Ministerstvo financí. U léků, které pojišťovna hradí jen částečně, představuje doplatek rozdíl mezi tím, co hradí pojišťovna, a tím, kolik lék doopravdy stojí, a to včetně marže lékáren a distributorů.

V lékárenském prodeji jsou samozřejmě i léčiva, která pojišťovna nehradí ani částečně. Většinou jde o přípravky, které nemají přímý vliv na záchranu pacientova života nebo zdraví. Hojně kupovanými léky této kategorie jsou přípravky na hubnutí či podpůrné prostředky, které na zlepšení kondice předepisuje po příslušných vyšetřeních lékař, ale pacient musí jejich cenu zaplatit celou ze svého.

MARTIN KUNŠTEK, Ekonom, 14.3.2002

Ohodnoťte tento článek!