Finanční past

Neuvážené a především ekonomicky neodborné rozhodnutí vlády o plošném navýšení mzdových tarifů u zaměstnanců zdravotnických a sociálních zařízení je ekonomicky nesystémovým řešením a populismem…

RING VOLNÝ

Neuvážené a především ekonomicky neodborné rozhodnutí vlády o plošném navýšení mzdových tarifů u zaměstnanců zdravotnických a sociálních zařízení od 1. března o 11 procent (náklady cca 2 mld. Kč/) a navíc další sedmiprocentní navýšení tarifního příplatku u zdravotníků (definuje §53 zák. 20/66 Sb.), který je k jejich platu rovněž vyplácen (náklady cca 1,35 mld.), je ekonomicky nesystémovým řešením a populismem. Samozřejmě opět nechybí typicky česká specialita,13. a 14. platy. Nyní však naštěstí nebudou celé, ale pouze jejich polovina. Bude to ovšem stát dalších 0,412 mld. Kč. Vůbec se přitom nemluví o zvyšování dalších složek platů, které se odvíjejí od zvýšených tarifů a které u lékařů tvoří 57 procent platu. Na uspokojení všech finančních požadavků je tedy potřeba nejméně cca 3,76 miliardy Kč. Odhad, že příjmy od zdravotních pojišťoven se zvýší o 7 miliard Kč a z toho 3,5 miliardy Kč získají nemocnice, které ponesou největší důsledky vládního rozhodnutí, nás při nejnižším odhadu inflace 0,8 miliardy Kč jednoduchými kupeckými počty přivádí k výsledku, že někde chybí nejméně jedna miliarda. Námitka odborářů, že tato ztráta bude vyrovnána až v roce 2003, nám jasně ukazuje, že odboráři ani vláda nemají zájem na ukončení vnitřního zadlužení zdravotního systému a úmyslně odsouvají radikální vyřešení situace. Je přitom nepochybné, že především střední zdravotní personál musí mít vyšší mzdy. O některých lékařích, kteří se zaměstnávají pouze proto, aby se splnily často nesmyslné vyhlášky MZ nebo se předešlo vydírání ředitelů nemocnic ze strany lékařů v důsledku velmi nešťastně a překotně zavedeného nového zákoníku práce do zdravotnictví, to však říci nelze. Politici i odbory by si konečně měli uvědomit, že dluhy se budou muset jednou zaplatit, pokud ČR nechce skončit jako Argentina. Politické zájmy deformují naše zdravotnictví, od podivných stavebních investic počínaje (cca 5 mld. Kč ročně), přes zvláštní ceny některých léků (roční spotřeba cca 30 mld. Kč) až po podivné hospodaření se zdravotní daní. Potlačování motivační složky platu, konzervace tarifů, které zvýhodňují starší a někdy méně výkonné pracovníky, podivné příplatky i tradiční specialita 13. a 14. platů nás vrací do dob minulých, kdy se nevyplatilo pracovat více a kvalitně. Pokud vláda nezajistila finanční zdroje a administrativně nařídila zvýšit mzdy nemocnicím, které na to nemají, jde o klasický návrat zpět k diktatuře byrokracie. Vláda může zvýšit platy, pouze pokud zajistí nejdříve zvýšení plateb za státní pojištěnce a zvýší zdravotní daň. Druhou možnou cestou je redukce počtu všech typů zdravotnických zařízení a změna právních předpisů, které umožní zaměstnávat menší počty zaměstnanců. Před volbami jde o opravdu nelehký a prakticky nesplnitelný úkol, který je výsledkem čtyři roky trvajícího bezvládí na MZ i stálého strachu z případných stávek. Morální ztráty v nemocnicích, kde místo pořádku začíná převládat rezignace, apatie a někde chaos i korupce, jsou přitom obrovské. Nemocnice Planá nebo Jihlava jsou typickou ukázkou příštích poměrů po 1. březnu 2002. Ekonomika, a ne politici stejně změní současný stav ve zdravotnictví a dopady budou velmi tvrdé pro všechny. Bylo by spravedlivé, aby tyto změny hlavně osobně pocítili i všichni nezodpovědní politici, kteří situaci neřešili včas! Finanční past, do které odbory a někteří lékaři vlákali vládu, dříve nebo později sklapne.

Vladimír Dryml, Právo, 15.3.2002

(Autor je lékař, člen zdravotní komise Sdružení podnikatelů ČR)

Ohodnoťte tento článek!