Görcs: Z burky je pohled na svět jiný

Tam má málokterý člověk všechny čtyři končetiny a nezjizvený obličej po infekcích a hnisavých ranách. Teď jsem ve fázi, kdy mám radost i z toho, že mám doma teplou vodu…

Na schůzku přišel s úsměvem a v dobré náladě – na první pohled žádná stopa po tom, že se před pár dny vrátil z mise, kterou jeho kolegové považují za jednu z nejtvrdších. Prostě profesionál. Při vzpomínání na Afghánistán mu ale oči několikrát zvlhly… Olomoucký chirurg Lórant Görcs se spolu se sedmdesáti zdravotníky vrátil z Kábulu, kde se půl roku staral o vojáky z mise ISAF, kteří zajišťují bezpečnost ve městě a okolí, a pomáhal místním lidem. Musel se vyrovnat s velkými teplotními rozdíly, všudypřítomným infikovaným prachem, nebezpečím terorismu, ale i s podřízeným postavením afghánských žen, které žijí v burkách, a muži rozhodují…

Když jste odjížděl do Afghánistánu, říkal jste, že si přesně nedokážete představit, do čeho jdete… Jaká byla realita? Šokovalo vás to, co jste viděl?

Každá mise je specifická. I když si o zemi dopředu nastudujete spoustu materiálů, pokaždé vás stejně překvapí. Že by to byl šok? To ne. Ten bych asi prožil, kdybych jel na dovolenou a náhodou zabloudil do Afghánistánu… Já jsem tam jel pomoci: zabezpečit jednotky ISAF a poskytovat humanitární pomoc místnímu obyvatelstvu.

Máte za sebou několik misí na Balkáně, pomáhal jste lidem v Albánii. Byl Afghánistán nejdrsnější?

Podmínky jsou drsné vždycky, když jedete do země, kde není evropská kultura, kde není dostatečné sociální zabezpečení.

Ale tak drsné, abychom tvrdili, že se tam nedá žít, nebyly. Úroveň je mnohem nižší, než na jakou jsme zvyklí, ale ti lidé potřebují pomoci… A když jsme jim podali pomocnou ruku, byli strašně vděční. Ta vděčnost byla pro mě odměnou za snažení v kritických podmínkách.

Byly extrémní?

Nejsme zvyklí na to, aby v jedné místnosti žily tři rodiny, abychom měli dvanáct dětí a vodu jenom ve džbánku…

Na misi jste se připravovali několik měsíců. Získané návyky vám v praxi hodně pomohly?

Při výcviku stejné podmínky nevytvoříte. A příprava byla věnovaná hlavně tomu, abychom dokázali nemocnici postavit v časové normě a aby všechno fungovalo. Hodně potřebná byla fyzická zdatnost. Museli jsme být i psychicky odolní, protože jsme žili na malém území a pohyb mimo základnu nebyl moc možný.

Ošetřovali jste nejen vojáky, ale i civilisty. Kolika lidem jste denně poskytli pomoc?

Péči jsme věnovali hlavně vojákům ISAF, pak místním obyvatelům, pro které jsme dělali typicky „obvoďáckou“ práci. V nemocnici jsme ošetřovali kolem třiceti lidí denně, kteří potřebovali pomoc od specialistů, a z nich byli tři, někdy i víc místních. Pak jsme vyjížděli mobilními ambulancemi, ve kterých jsme vyšetřili sto dvacet až sto sedmdesát obyvatel za den. Potřebovali vyloženě základní péči.

Afghánské zdravotnictví je asi na špatné úrovni…

Afghánci si to nemyslí. Nic jiného totiž neznají. S evropským standardem to snad ani nejde porovnat. O preventivní medicíně se v Afghánistánu vůbec nedá mluvit. Ta neexistuje. V Evropě například neuvidíte v nemocnici dva nemocné na jedné posteli, stejně tak se nesetkáte s tím, že by v pokoji bylo čtyřicet pacientů, tam je to běžné. Mít na oddělení s 260 lůžky třeba třicet druhů léků? V Evropě něco takového není možné. Ale v zemi, kde není nic…

Všichni jsou chudí?

V osmdesáti procentech jsou hodně chudí. Těch zbývajících dvacet procent si může dovolit léčbu v Pákistánu, Íránu nebo jinde, kde je zdravotnictví na vyšší úrovni.

Museli jste prý léčit choroby ve střední Evropě známé už jen z literatury…

Je to Asie. Spektrum chorob je jiné než v Evropě. Měli jsme například pacienta s leprou. Ale když jedete do Asie, musíte s tím počítat. Mezi utečenci byla i malárie. Taky jsme měli problém s laischmaniosou, což je parazitární onemocnění. Infekce, které jsou u nás běžné, mají v Afghánistánu, kde hygiena není tak dodržována, jinou, daleko těžší formu. Například oční infekce po písečné bouři může být tak urputná, že nemocný ztratí zrak.

Jací jsou obyčejní Afghánci?

První tři čtyři týdny si drželi odstup. Postupně ale pochopili, že jim chceme pomoci. Začali nám důvěřovat. Jenomže si mysleli, že můžeme dělat zázraky. V polní nemocnici jsme však nemohli léčit člověka po ochrnutí nebo někoho s těžkým poškozením srdce.

Jak se takové případy řešily?

Snažili jsme se dělat vše, co bylo v našich silách. Několikrát jsme udělali výjimku a léčili složité případy. Když to nebylo možné, obrátili jsme se na mezinárodní Červený kříž, spolupracovali jsme i s místním traumatologickým ústavem a pacienta jsme jim předali. Pomáhali jsme jim materiálně. Opravdu jsme nemohli přijmout těžce nemocného například s leukémií, nebylo v mých silách tuto diagnózu léčit. Musel jsem jej ponechat v péči afghánského zdravotnictví, i když je na minimální úrovni. My jsme ale nebyli určeni pro milion Afghánců…

Co jste jako lékař cítil, když jste nemocného nemohl zachránit? A musel jej ponechat osudu…

Když přišel dospělý člověk s diagnózou, kterou nebylo možné léčit ani s naším přispěním, cítil jsem obrovskou lítost. Protože život je moc cenný artikl, a to kdekoliv na světě. Dvojnásobnou lítost jsem pociťoval u dětí – byly čtyřleté, sedmileté, a celý život mají před sebou. Když vidíte, že dětem nemůžete pomoci, protože to není ve vašich silách… Nebyly to příjemné pocity.

S dětmi jste se kamarádili? Zažili jste něco úsměvného?

Taky. Jedna devítiletá dívenka, byla těžce popálená, tak ta byla tak chytrá a šikovná. Když slyšela, že si zpíváme písničku Okolo Hradce…, chtěla se ji naučit. A ona se ji skutečně naučila.

Zpívali jste si? Tak jste udržovali dobrou náladu?

Někteří uměli hrát na kytaru, na píšťalku, několik sester vytvořilo malý sbor. Byly to takové „zpívánky“ ve vojenském kolektivu… Ale nebylo to tak, že bychom dobrou náladu museli uměle vytvářet. To ne.

Nepřišly chvíle, že jste byl s psychickými i fyzickými silami na dně?

Lidé, kteří jdou do mise a jsou pět tisíc kilometrů od České republiky, musejí být psychicky odolnější. Zkrátka vás nemůže jen tak něco rozházet. To si nemůžete dovolit. Než jsme vyjeli do Afghánistánu, prošli jsme psychotesty, zátěžovými zkouškami. Ti, kteří by nebyli schopni, byli diskvalifikováni.

Všichni to zvládali? I kolegyně, třeba nejmladší zdravotní sestřičky?

I když člověk chodí vzpřímeně a stojí pevně na nohou, občas se stane, že pokulhá… Ale zase si pomůže a pokračuje dál…

Jak? Pomáhal vám psycholog?

Pečoval o nás. Měl za úkol starat se o psychickou pohodu. Plánovitě, ne až se někdo ocitl na dně, že by šel k psychologovi.

Vyhledal jste jeho pomoc?

Já? Ne. Když se ale někdo cítil nedobře, například měl doma nějaký problém nebo na místě, tak s ním promluvil a rozebral situaci. Já tomu říkám, že poskytl teplé lidské slovo.

Zalitoval jste někdy, že jste odjel do Afghánistánu?

Ne. K tomu, abyste se dali na tuto misionářskou činnost, musíte být tak trochu dobrodruh. Musíte věřit sám sobě, že máte tolik síly, abyste ukázal lidem, že jim jdete pomáhat.

Ztížila vám práci tamní nerovnoprávnost mužů a žen?

Když jste v Afghánistánu, musíte to tak brát, že na prvním místě jsou muži, pak ženy a děti. Pokud bychom dělali naši práci podle jejich představ, tak bychom ošetřovali jenom muže. Oni však brzy pochopili, že prostě bereme dvacet mužů a dvacet žen….

Dokázali to pochopit?

Zpočátku chlapi remcali, protože jsou zvyklí, že oni jsou první, pak dlouho, dlouho nic, a pak jsou ostatní stvoření. Pak ale pochopili, že musí souhlasit. Vypadalo to tak: na jedné straně stáli muži, na druhé ženy. Vzali jsme dvacet mužů, pak dvacet z druhé skupiny. Když viděli, že je v tom systém a že jej nelze obejít, tak se podřídili.

Zažil jste nějaký křiklavý příklad? Že by se třeba ženě nemohlo dostat lékařské péče proto, že je žena…

Než jsem odjížděl: asi osmadvacetiletá žena měla zdeformovanou ruku. Objednal jsem ji na operaci. Věděl jsem, že do odjezdu máme čtrnáct dní, ale přesto jsem ji dal do operačního programu. Na předoperační vyšetření přišla v doprovodu bratra. Vysvětloval jsem jim, že po operaci musí jednu noc zůstat v nemocnici. Souhlasila. On nic neřekl. Druhý den přišla s celou rodinou a všichni chtěli zůstat. Samozřejmě to nebylo možné. Bratr trval na tom, že jinak sestru v nemocnici nenechá. Nechtěl to pochopit, nebo nemohl. Rozhodl, že operace nebude – on se rozhodl, že jeho sestra bude nadále mrzákem. Šel jsem za ní. Sklonila hlavu a odešla s bratrem.

Nic jste nezmohl?

Z burky je ten pohled na svět jiný… Evropanky mají odhalený obličej, dívají se s otevřenýma očima, vědí, že mají svá práva… Ženy v Afghánistánu sice mají práva, ale podle islámu. Jejich právo je jiné, na úplně jiné úrovni.

Jste rád, že jste doma?

Jsem rád, že jsem viděl Afghánistán, že jsem tam našel pochopení mezi lidmi, pomohl jim. Jsem rád, že jsem doma a zdravý. Tam má málokterý člověk všechny čtyři končetiny a nezjizvený obličej po infekcích a hnisavých ranách. Teď jsem ve fázi, kdy mám radost i z toho, že mám doma teplou vodu…

Z mise máte dobrý pocit…

Byla moc užitečná. Nejen pro to, že si Česká republika získává světové jméno… Ale každý z nás si odnesl něco uvnitř…

Na co budete i po letech vzpomínat?

Jsou to hlavně zážitky, kdy nečekáte přízeň, a přece je tam. Taková maličkost: přijela návštěva z České republiky a dotyčný lékař si chtěl koupit suvenýr – dřevěného velblouda. Před ním si ho koupilo několik zákazníků za čtyřicet, pětačtyřicet dolarů. Kolega, když nakupoval, zjistil, že mu chybí pět dolarů, tak se obrátil na mne, jestli bych mu nepůjčil. Prodavač zbystřil a oslovil mne jménem. Zeptal se, jestli kolega je kamarád, a velblouda mu dal za poloviční cenu.

To vás muselo potěšit…

Měl jsem příjemný pocit, že ten člověk dobře hodnotí moji práci. Ona práce lékaře je taková, že žijete v cizích srdcích… Taky jsem vezl domů jednu dívenku, které jsme pět týdnů léčili rozsáhlé popáleniny. Když jsme přijeli do rodiny, kde samozřejmě ctili islám, zabušili jsme na vrata a oni jenom pootevřeli a zase je zavřeli. Čekali jsme, snad pět minut – v té době odvedli ženy do zadní části domu. Říkal jsem si: Přivezu jim dítě a oni mě nechají před dveřmi jako žebráka… Pak nás pozvali dovnitř. Byla tam jenom pánská společnost. Po chvíli ale otec řekl, že by nám i manželka chtěla poděkovat. Přišla a nebyla zahalena, po ní i ostatní ženy.

Bez burky?

Všechny byly bez burky. Tlumočník, který tam byl se mnou, mi vysvětlil, že to byla největší pocta, které se mi v Afghánistánu mohlo dostat. Tak blízko do jejich přízně jsem mohl vstoupit… Pak mi nabídli čaj a já jsem celou dobu čekal, co se mnou ta tekutina asi udělá… (smích). Odmítnout jsem ovšem nemohl. Jsou hodně hrdí.

Poznal jste jejich mentalitu, má podle vás Afghánistán nějaké řešení?

Má. Afghánec, ať je to spřízněnec jedné, druhé nebo třetí strany, potřebuje mír. Válkou nic nevyřeší. Země je po dvaceti letech války zbídačená. Ale sama nevstane, proto kdyby okolní státy – Pákistán, Írán i Čína – pochopily, že mají pomáhat, a ne jitřit k boji, myslím, že by bylo možné situaci řešit. Většina Afghánců už nechce bojovat. Chtějí mír. Poznal jsem hodně lidí, i členy vlády. Ti, které jsem poznal, chtějí zemi pomoci, udělat něco, aby prosperovala, aby se změnila. A vědí, že to půjde jedině mírovou cestou.

Lórant Görcs, čtyřiapadesátiletý podplukovník a lékař, vystudoval Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové. Poté pracoval ve Vojenské nemocnici v Praze a nemocnici v Prostějově. Dvacet let působí na chirurgii Vojenské nemocnice v Olomouci. Absolvoval pět zahraničních misí. Žije v Olomouci, je ženatý, má dva syny.

Daniela Tauberová, Olomoucký den, 23.10.2002

Görcs: Z burky je pohled na svět jiný
Ohodnoťte tento článek!
5 (100%) 4 hlas/ů