Herní specialista – kus herectví, ale i psychologie

Poté, co se primář Vladimír Němec a později i učitelka Magdalena Dušková vrátili ze stáží ve Velké Británii, hovořili s nadšením o profesi herního specialisty v tamních nemocnicích…

Ještě před pár lety každý návštěvník pardubické nemocnice bezpečně poznal, kde leží dětské oddělení. Stačilo, když se vydal za křikem a pláčem, jenž byl slyšet nejen u vrátnice. Dnes nikomu nezbývá, nežli si dobře při vstupu do areálu nemocnice prostudovat orientační tabuli.

Pardubice – Kromě léčby, i když také v ní jsou uplatňovány nové postupy, se na dětském oddělení změnilo snad všechno. Lékaři i zdravotní sestry sundali bílé pláště, z nichž si spousta dětí odnášela do života pověstnou fóbii. Proměnou prošlo i nemocniční prostředí, které nyní spíše připomíná mateřskou školu spoustou obrázků na stěnách a množstvím hraček v herně, která se nikdy před dětmi nezamyká.

Nejvíce ze všeho se však změnil přístup zdravotnického personálu k malým pacientům. Poté, co se primář Vladimír Němec a později i učitelka Magdalena Dušková vrátili ze stáží ve Velké Británii, hovořili s nadšením o profesi herního specialisty v tamních nemocnicích. To pozitivní přenesli do českých poměrů. A děly se věci…

Herní specialisté

„Není to žádná věda, pouze jsme začali s dětmi a jejich rodiči více hovořit a seznamovat je s tím, co pobyt v nemocnici obnáší,“ říká ředitelka Speciální základní školy při pardubické nemocnici Pavla Ondráčková. Je sice pravda, že tehdy během dvou týdnů z oddělení odešlo deset zdravotních sester, ale ty nové už přicházely do nového prostředí, které braly jako naprostou samozřejmost.

„Po stanovení léčby se dítěte ujímá herní specialista, který mu hravou formou vysvětlí, co jej čeká. V tom je kus herectví, ale i psychologie,“ míní Ondráčková. A těmi specialisty jsou v podstatě všechny učitelky této školy. Ke své práci mají skvělou názornou pomůcku, kterou je textilní panenka Petruška nebo panáček Péťa ve velikosti šestiletého dítěte. Když mu otevřou zip na těle, objeví se všechny lidské orgány. A na nich lze dětem ukázat, která část těla bude léčena.

Nebát se jako Petruška

„Když k nám přijde dítě den před operací, seznámíme je s oddělením, půjčíme mu hračky a zklidníme je. Na druhý den mu ukážeme operační čepici i Petrušku, s níž se dítě po chvíli ztotožní. A když prohlásí, že stejně jako ona vydrží nejíst a nepít, bývá vyhráno. Popíšeme, jak budou vypadat zdravotníci na sále a že se jich nemusí obávat. A že i ta zrovna ne „nejchutnější“ šťávička se dá vypít. Poté dostane malý pacient ponaučení, že až se vrátí na svůj pokoj, nebude smět po určitou dobu vstávat ani pít, ale že mu ten čas bude hlídat na hodinkách samotná Petruška,“ popisuje práci herního specialisty ředitelka.

Pochopitelně, že takovýto přístup lze použít pouze u malých pacientů. S většími dětmi už hovoří herní specialisté na rovinu, stejně tak jako s maminkami malých dětí do tří let. „Ostatně rodiče zde mají právo být s dítětem, což by ale na druhou stranu pro ně měla být i povinnost,“ uvádí Ondráčková, která nechápe, že se stále ještě najdou matky, které tuto možnost striktně odmítají. A navíc jich v poslední době přibývá.

Přítomnost matky

„Leželo u nás opařené dítě, které za šest týdnů mělo pouze dvě návštěvy. Myslím, že bude poznamenáno na celý život. Čím je dítě menší, tím víc potřebuje mít matku u sebe, vědět, že je neopustila. Zkrátka, aby při těch bolestech tu byl někdo, kdo jej za tu ručičku drží,“ líčí Ondráčková s tím, že matky u nás stále nedoceňují tu možnost být se svým dítětem i v jeho nemoci.

Osobně za nejhorší zážitek svého více než třicetiletého působení v nemocnici považuje okamžik, když držela v náručí umírající dítě a jeho matka musela zůstat za dveřmi. Zažila i telefonáty rodičům domů o zdravotním stavu jejich dětí. Ti jim mohli nanejvýš posílat pohledy, ale už je nesměli vidět.

„Matkám proto znovu a znovu opakuji, že existuje Základní listina práv a svobod a že si svá práva prostě musí vydobýt,“ zdůrazňuje ředitelka.

Tátové jsou vítáni

Některá maminka zase bývá v šoku, že po narkóze a operačním zákroku nepoznává reakce svého dítěte, které třeba křičí, mlátí kolem sebe nebo ji nevnímá.

„A to je zase úloha pro nás, abychom mamince dali vysvětlení a radu,“ sděluje Ondráčková s tím, že na rozdíl od nich ale zase matka intuitivně pozná, že dítě má bolesti a lékař mu pak může předepsat lék na zklidnění.

„Velice se nám osvědčila také relaxační hudba, kterou dětem po operacích pouštíme,“ doplňuje Pavla Ondráčková.

Dnes už může zůstat na dětském oddělení s nemocným dítětem kdokoliv z rodiny. Maminka, babička, dědeček… Zvláště rádi tady vidí tatínky, neboť dokáží dětem opravit polámané hračky. Pardubická nemocnice je jednou z mála v republice, jež tyto pobyty rodinných příslušníků u dětí umožňuje. Není proto výjimkou, že někteří rodiče si ji vybírají při nutných zákrocích u svých dětí i opakovaně.

V průměru čtyři dny

Dětské oddělení pardubické nemocnice se stalo během několika let přátelským vůči dětem.

„To bylo také naším záměrem. A výsledek? Doba hospitalizace zde v průměru činí čtyři dny,“ říká primář dětského oddělení Vladimír Němec s tím, že ji už víc snížit nelze. Rozhodně ne pod tři dny, neboť zde leží také děti s vážným onemocněním nebo po těžkém úrazu.

Součástí herní specializace jsou i návštěvy dětí z mateřských škol na dětském oddělení, v ambulanci i na dětské chirurgii. Když potom sem některé z dětí musí přijít, už nejde do neznámého prostředí.

„Ty děti jsou pak klidné, nekřičí, ani necloumají postýlkou,“ komentuje učitelka Jana Polednová.

Zpravidla se zde vystřídá v průběhu roku deset až dvanáct mateřských škol, a to jak z Pardubic, tak blízkého okolí.

„Když třeba holčička prohlásí, že právě na téhle postýlce ležela a vůbec se nebála, je to pro nás ta největší odměna,“ dodává Ondráčková.

Zdravotní klaun

Pardubická nemocnice jako jedna z mála v republice umožňuje též návštěvu zdravotního klauna, jenž přichází děti rozveselit vždy jednou za čtrnáct dní. Pouze o prázdninách se objeví dvakrát.

„Děti jej milují, zbavují se stresu, a tím pádem se možná i rychleji uzdravují,“ upozorňuje ředitelka. Děti, které jej zažily, se na něj těší už předem a dokonce smlouvají s primářem, aby mohly zůstat v nemocnici o den déle a vidět jeho vystoupení.

„Každé z dětí, které se vrací domů, dostává od nás na památku kalendářík. Od září se na něm vedle Petrušky a Péti objeví i zdravotní klaun,“ informuje ředitelka.

Stejně jako pro profesi zdravotního klauna neexistuje v nemocnici tabulkové místo ani pro herního specialistu. V poslední době se však už blýská na lepší časy. Třeba v tom, že od září se otevírá třísemestrové nástavbové studium oboru herní specialista při Vyšší zdravotnické škole v Plzni. Na Pedagogické fakultě v Olomouci již existuje a jeho studenti přicházejí na praxi i do pardubické nemocnice.

Potřebná profese

„Až budou první absolventi, nastane i větší tlak na vytvoření těchto míst,“ doufá Pavla Ondráčková, která je pevně přesvědčena o budoucnosti této profese. V tom nalezla i podporu u primáře dětského oddělení Vladimíra Němce, jenž tvrdí, že je třeba o zdraví dětí pečovat komplexně.

Tedy je nejen léčit, ale starat se i o jejich stránku duševní a citovou.

„Je to sice práce navíc a stálá přítomnost rodičů některé zdravotníky i stresuje, přesto nelze jinak. Odbourání strachu a úzkosti jak u dětí, tak rodičů je tou pozitivní hodnotou, proč jsme se vydali právě touto cestou,“ připomíná primář.

Jiřina Mikešová, Pardubické noviny, 16.7.2002

Ohodnoťte tento článek!