Hyde Park: Emmerová versus Julínek

„Každý, kdo zná propastný rozdíl mezi direktivním způsobem financování našeho zdravotnictví a pokladenským způsobem financování se všemi jeho automatickými přirozenými regulátory, se musel hořce smát nad rozhovorem ministryně zdravotnictví Milady Emmerové a stínového ministra Tomáše Julínka,“ píše praktický lékař Bohumil Šimek…

Každý, kdo zná propastný rozdíl mezi naším direktivním socialistickým způsobem financování našeho zdravotnictví a pokladenským způsobem financování se všemi jeho automatickými přirozenými regulátory, se musel hořce smát nad řízeným rozhovorem ministryně zdravotnictví Milady Emmerové a stínového ministra za ODS senátora Tomáše Julínka dne 13. března 2004 v Sedmičce na Nově.

Oba zjevně zavrhují přirozené mechanismy pokladenského způsobu financování, a proto nejsou schopni ani jeden přinést něco průlomového.

Milada Emmerová visí v zajetí ideologie ČSSD, že zdravotnictví musí být pro lidi co nejvíce bezplatné.

V současnosti naše ČSSD idealisticky povýšila každého člověka na prominenta a slibuje každému zajistit nejvyšší úroveň péče, kterou nemohli zajistit ani komunisté, protože stejně jako my dnes a jako nikdo na světě, ani oni neměli na to peníze.

Kde je vezmeme my? Na to nám Evropská unie nedá ani korunu. Celá západní Evropa má stejně postavené zdravotnictví, a tak dobře ví, že tato cesta není nejlepší. Již i oproti nám bohatá západní Evropa ve velmi hmatatelně, že toto financování se zadrhává na nedostatku peněz a nemůže fungovat.

Milada Emmerová zjevně stojí na nerealizovatelné politice ČSSD a bude na ní trvat, dokud bude ČSSD u moci. Tím se i ona bude podílet na likvidaci ČSSD u nás.

Náš neopravitelný, direktivní, socialistický systém financování zdravotnictví doufající v nekonečné zalepování nezalepitelných děr v tomto systému financování dodáním peněz ze státního rozpočtu, které nemáme, je nám představován jako jediný možný. Vždyť ho má celá západní Evropa!

A tak se stále jen o zdravotnictví mluví jako o černé díře, která spolkne všechny dotace. Bohužel většinou dříve, než se dostanou k funkčnímu zdravotnickému systému. Podělí se o ně politici, zdravotní pojišťovny… a skutečný zdravotní systém většinou ostrouhá.

Jedině u nás tolik zavrhovaný pokladenský systém financování zdravotnictví je schopen cestou zcela přirozenou ohlídat tok peněz.

Otočením toku peněz ve zdravotnictví se automaticky víceméně bez potřebných kontrolorů a nepřehledných regulačních systémů dostávají peníze ve správné relaci a včas na všechna potřebná místa.

I k těm dnes tak do široka otevřeným dírám peníze dotečou, ale kdo si ty díry na jakékoliv úrovni nezalepí sám, musí zkrachovat. Nezkrachuje celý systém, ale jen ten, kdo z něj chce beztrestně sát. Jen tento systém může obnovit přirozené vztahy mezi pacientem a jeho lékařem, mezi pacientem a jeho zdravotní pojišťovnou.

A jen tento systém může přinést plodnou konkurenci mezi jednotlivými lékaři a mezi jednotlivými zdravotními pojišťovnami. Jen v tomto pokladneském systému má smysl mít více zdravotních pojišťoven než jedinou.

Čím je směšný senátor Tomáš Julínek?

Byla to právě ODS, která náš socialistický model financování zdravotnictví u nás založila a petrifikovala. Ano, má ho skoro celá západní Evropa. A tak je zřejmě pro naše politiky zcela nepředstavitelná změna od základu.

A tak i Julínek ve své Modré šanci chce tento neopravitelný systém zachovat a vnést do něj prvek svobodného rozhodování pacienta formou individuálních zdravotních účtů. Tento model dosud není nikde vyzkoušen. To by při skutečné geniálnosti nápadu nemuselo být na závadu.

Ale pokud nezměníme chod toku peněz ve zdravotnictví a nezalepíme tím do nekonečna rozevíratelné díry ve financování zdravotnictví, nic podstatného se nezmění. A tak v tomto našem současném modelu toku peněz se zákonitě stane Modrá šance se svými individuálními účty jen dalším propadem našich osobních peněz.

Pokud nezůstanou naše účty v propadlu našich postkomunistických dějin celé, jak jsme na to již téměř zvyklí, on už z nás někdo ty peníze vytáhne. Ale neefektivně!

Současný systémem financování zdravotnictví a systém pokladenský

V našem systému občané odevzdají část svého výdělku jako zdravotní daň nebo zdravotní pojištění. Tyto peníze putováním do zdravotnictví se postupně ztrácejí k nejrůznějším úředníčkům a zprostředkovatelům a zbytek se dostává k lékařům. Pro tento systém je typické, že ani pacient ani lékař ho nemohou ovlivnit.

Pacient se přihlásí k nějaké zdravotní pojišťovně, nebo je přihlášen, ale dále nemá v podstatě důvod tuto pojišťovnu měnit, protože se vcelku vůči němu chovají všechny stejně. Lékař, který je chováním pojišťoven postihován, do systému vůbec zasáhnout nemůže. Může jen čekat, co na něho zbyde.

Ani jeden neovlivní kvalitu péče. Pacient dostane péči, na kterou zbyde. A lékař dostane odměnu stejným způsobem, ať dělá, co dělá. O kvalitě a rozsahu péče rozhoduje úředník, který tomu zákonitě nemůže rozumět. K potřebám individuálního pacienta nebo lékaře přihlížet nedokáže.

V našem současném zdravotním systému je garantem financování péče lékař. Vykáže nějaké výkony pojišťovně, které ani s jeho prací nemusí souviset, a pojišťovna lékaři za to zaplatí, co jí na něho zbylo.

Z tohoto hlediska je hledání vnitřních rezerv systému vlastně relativním snížením

plateb lékařům. Navíc pacient se často stává obětí honby za body a penězi.

Pacient to samozřejmě nemůže sám zhodnotit, proč podstupuje různá vyšetření zbytečně. Naopak to pociťuje jako mimořádnou péči o sebe a sám to často vyžaduje, protože ho to nic nestojí. V tomto systému chyby i luxus pacienta nehradí sám pacient, ale formou regulačních mechanismů jeho lékař.

Pokladenský systém

Druhý systém je nazývaný jako pokladenský. U nás fungoval za první republiky a v současnosti funguje na příklad ve Švýcarsku.

Občan také odevzdá část svého výdělku zdravotní pojišťovně, kterou si vybral podle jemu vyhovujícího rozsahu a výše pojištění. V tomto systému je životnost pojišťovny dána schopností managementu, který musí maximálně vycházet vstříc zájmům pacienta.

V pokladenském systému samotné peníze ve zdravotnictví protékají obráceně než dnes u nás. Finančním garantem systému není lékař, ale pacient, který systém ovlivňuje od samých základů podle svých potřeb a podle rady svého praktického lékaře, kterého zná a kterému důvěřuje.

Vybírá si sám zdravotní pojišťovnu na základě skutečných výhod, které mu pojišťovna poskytuje podle vynalézavosti pojišťovního managementu, a vybírá si i svého lékaře podle toho, jak efektivně ho provádí zdravotním systémem.

Pokladenský systém vnáší do způsobu financování přirozené konkurenční vztahy mezi pojišťovnami i mezi lékaři.

Podstatou pokladenského systému financování je, že lékař vykoná pro svého

pacienta nějakou práci a pacient za ni lékaři zaplatí přímo. Pak se obrátí na

svoji zdravotní pojišťovnu, která mu zaplatí podle předchozích smluv.

Pacient si sám ohlídá lékaře, aby vykázal jen práci skutečně provedenou. Zcela přirozeně, automaticky, bez úředníků a zdarma. A zdravotní pojišťovnu si může volit podle toho, jaký podíl ze zaplacené péče je ochotna a schopna mu proplatit.

Cestou zcela přirozenou, bez hodnotících úředníků, samotný pacient dostává lékaře mezi sebou, ale i zdravotní pojišťovny, do vzájemné, přirozené a funkční konkurence.

Nakonec lékař, dnes nejslabší článek financování zdravotnictví, dostane řádně zaplaceno za svoji práci, a dnes tak snadno rozebratelné finance si opět

přirozenou cestou a zcela zdarma ohlídá sám pacient. Bude-li se na nějaké cestě ztrácet příliš mnoho korun, zvolí si cestu jinou. Bude mít k tomu možnost i důvod.

Náš socialistický systém financování je zdánlivě jednodušší. Občan odevzdá, nebo jsou za něj odevzdány, peníze a o víc se nemusí starat. Daní za takovou bezstarostnost občana je, že systém vůbec nemůže ovlivnit.

Peníze nějak systémem protékají bez jeho vědomí. Občan se o to starat nejen nemusí, ale ani nemůže. Systém je nastavován soustavou rozhodnutí úředníků a jsou vyloučeny všechny přirozené mechanismy korekce systému. Je to jednodušší, ale daní nás všech jsou rozkutálené miliardy korun. Navíc každá úřednická instance je příležitostí ke korupci.

Pokladenský systém financování je zdánlivě složitější. Občan nemůže jen bezstarostně přihlížet, co se s jeho penězi děje. On si sám vybírá svého lékaře, svoji zdravotní pojišťovnu a pro sebe nejvýhodnější pojištění. Svým chováním celý systém přímo ovlivňuje a automaticky, přirozeně hlídá.

Pokladenský systém přináší dva závažné problémy. Větší položky by i nadále musely být řešeny zálohově, protože na jejich zaplacení náš občan většinou nemá. Dílem i proto, že s nimi nepočítá. To však přirozené fungování systému neovlivní, protože ostatní finance řídící systém by tekly v dostatečné výši přímo. Skutečnou nesolventnost občanů by musel ochránit stát svou sociální politikou.

Druhý problém pokladenského systému spočívá v nutnosti zjednodušení návratu

peněz vložených pacientem. Občané prostě nejsou zvyklí požádat si o peníze vložené do svého zdraví u své zdravotní pojišťovny.

A někteří toho ani nejsou schopni pro svůj zdravotní stav. Ale žádný problém není neřešitelný. I kdyby jeho řešení stálo sebevíc, stále bude levnější, než v socialistickém systému neuhlídatelně rozkutálené peníze.

Bohužel ke změně systému není politická vůle. A tak jsou tendence ke stávajícímu systému příštípkařit různé doplatky v ordinaci i v nemocnici, které mohou být pro stabilizaci systému částečným řešením, překročí-li 10% celkových nákladů na

zdravotnictví. Ale k tomu už vůbec není odvaha.

Nehledě k tomu, že základní problém přirozené samoregulace by tím vůbec řešen nebyl, a pacient i lékař by nadále zůstal mimo možnosti ovlivnění systému. A to je špatně.

Modrá šance nic neřeší

Bohužel Modrá šance se svými individuálními účty bez změny systému je stejným příštipkařením jako návrhy sociální demokracie.

Díry ve financování si zachovají svoji průtočnost a ze změny navrhované ODS nebude mít profit ani pacient ani jeho lékař. Kladu si otázku, proč dosud nejsme schopni ocenit jednoduchost, přirozenost a samoregulovatelnost pokladenského systému financování zdravotnictví s automatickým zalepením průtočných děr. Proč z tohoto zorného úhlu nemá nikdo zájem o skutečné omezení korupčního prostředí? Doufám, že ne právě proto!

Politováníhodné je i to, že ani lékaři, včetně prezidentů lékařských komor, nemají odvahu o této cestě mluvit nahlas! (Viz reakce Jiřího Pekárka ve výše jmenované Sedmičce na obvinění Tomášem Julínkem, že by mohlo jít o pokladenský systém.)

MUDr. Bohumír Šimek, www.Zdravi.Euro.cz

autor je praktický lékař ve Křemži

REAKCE ČTENÁŘŮ Zdraví.Euro.cz

MUDr. Marie Slejšková

Pane doktore, plně s Vámi souhlasím. Jen mi připadá,že politikům v téhle zemi nejde o to ,aby tok peněz byl průhledný a snadno kontrolovatelný. Zdravotní knížky, individuální účty a další nezbytnosti které vezmou při další výměně stráží za své,zmizí v černé díře a ekonomických mlhách. ČSK /stomatologická komora/ zpočátku své existence se snažila,co to šlo o prosazení pokladenského systému. Tento obor k tomu přímo vybízí. Myšlenka byla smetena nejprve Klausem a pak další politickou reprezentací,až byla zubaři odložena jako neprosaditelná a politika ČSK se musela ubírat jiným směrem. Musím se zastat dr.Pekárka, jednat s někým v televizní debatě a hlavně mimo ni, kdo ani neví,co je obrat ordinace a považuje to za „hrubý příjem doktora“, kdo ani neví, co je v jeho vlastím návrhu na koncepci zdravotnictví, musí být víc než unavující. S Pozdravem Marie Slejšková.

MUDr. Richard Irgl

Vážený pane kolego, tleskám Vám. Tyto názory jsem před několika měsíci prezentoval na webu SPL ČR (jistě vyhledáte) a dotazy odeslal na Julínkovu diskusní stránku již z pochopitelných důvodů zrušena. Jsem rád, že nejsem sám, ex-člen ODS 1992-1994 MUDr. Richard IRGL, Valtice

Ohodnoťte tento článek!