Hyde Park: vztah pacienta a lékaře

Jiří Berka, předseda sdružení SKALPEL reaguje na článek lékařů Hnízdila a Šavlíka ve Mladá fronta Zdravotnictví a medicína Zdraví.Euro.cz. „Kolegové své východisko, totiž onen vztah lékař-pacient, nikde přesně nedefinují. Popis typu „Lékař a pacient se stanou spojenci, jejichž společným cílem je péče o zdraví pacienta“ je deklaratorní frází bez upřesnění podstaty…“

Jiří Berka, předseda sdružení SKALPEL reaguje na článek lékařů Hnízdila a Šavlíka ve Mladá fronta Zdravotnictví a medicínaZdraví.Euro.cz:

„V poslední době se často setkávám s články kolegů Hnízdila a Šavlíka, které se týkají všeho možného. Dosud jsem nechával jejich aktivity bez odezvy, nyní jsem se rozhodl na jejich článek Finance problém zdravotnictví neřeší vZdraví.Euro.cz č 5. reagovat.

Tak jako ve svých minulých článcích, stavějí kolegové vše na vztahu lékař-pacient.

Bohužel jim musím dát zapravdu v tom, že tento vztah je léty totality deformován a současné aktivity ministerstva zdravotnictví (např.kontroverzní koncepce a zejména návrh věcných záměrů zákonů o zdravotnickém zařízení a financování zdravotnictví) tuto deformaci podporují.

Svůj podíl má také nedostatečný prostor ve výuce komunikačních dovedností nejen na lékařských fakultách, ale i na dalších typech škol pro zdravotníky. Nesprávné stereotypy pak přetrvávají na pracovištích a mladí lékaři či zdravotníci je přejímají.

Tím ovšem můj souhlas končí a začíná kritika. Kolegové své východisko, totiž onen vztah lékař-pacient, nikde přesně nedefinují.

Popis typu „Lékař a pacient se stanou spojenci, jejichž společným cílem je péče o zdraví pacienta,v důvěryhodném vztahu jsou řešeny otázky motivace a odpovědnosti pacienta i lékaře“ je deklaratorní frází bez upřesnění podstaty.

Správnou formou vztahu lékař-pacient, který je jedním z mnoha, jimiž se dospělý a svéprávný jedinec (ponechávám stranou otázku dětí,které mají své zákonné zástupce) vztahuje k ostatním v rámci společenství, musí být vztah obchodní.

Zdravotní péče je produkt, který poskytovatel prodává přímo nebo prostřednictvím třetí osoby konzumentovi, tedy pacientovi.

Již staří Římané znali čtyři základní formy vztahu dospělých a svéprávných jedinců : dám abys dal, dám abys udělal, udělám abys dal a udělám,abys udělal. Nic jiného do vztahu lékaře a pacienta nepatří, veškeré osobní záležitosti by měly lege artis zůstat stranou.

Lékař musí být pro pacienta vstřícným a ochotným profesionálem, který nabízí prvotřídní zboží a pacient musí být pro lékaře váženým zákazníkem, který mu nese peníze k obživě.

Z této definice pak vyplývá, že nejlepší formou lékařské praxe je svobodné povolání, lékař by měl (jak jsem již psal jinde) být v zaměstnaneckém poměru jen v době své přípravy a dál by měl jako samostatně pracující prodávat svůj produkt, tedy péči, kterou je oprávněn poskytovat, svým obchodním partnerům – nemocnicím, pojišťovnám nebo přímo pacientům.

Z toho pak dále plyne,že co největší podíl poskytování zdravotní péče by se měl uskutečňovat na soukromé obchodní bázi a jen těm prokazatelně insolventním by měla být základní a tedy nejlevnější péče hrazena ze solidárních veřejných prostředků, ve vztahu k poskytovatelům nejlépe formou veřejné zakázky.

Jen tam,kde by toto nebylo možné, by směly orgány veřejné správy zřizovat vlastní zdravotnická zařízení.

Tím jednoznačně odmítám socialistické úvahy kolegů o dostupnosti zdravotní péče pro všechny na základě rovnosti, jakož i vytváření státem organizované celospolečenské struktury, která toto vše zajistí.

Takovéto úvahy jsou návratem k předlistopadovým poměrům, kdy to tak bylo a samozřejmě to,jak si jistě všichni dobře pamatujeme, nemohlo fungovat.Třešničkou na dortu jsou výroky kolegů o „nepřijatelném a matoucím ovlivňování zájmy medicínsko-farmaceutického obchodněprůmyslového komplexu“.

Automaticky mi naskočí sousloví o zločinných rejdech imperialistického vojensko-průmyslového komplexu a oko maně hledá v záhlaví textu heslo „Proletáři všech zemí,spojte se“.

Nešťastný je i odkaz na Václava Bělohradského, který (při veškeré úctě, která mu za jeho dílo právem náleží) už dávno není takovým, jakého jsme jej vnímali (anebo chtěli vnímat) v revoluci a krátce po ní.

Jeho reflexe současného dění jsou dle mého názoru poznamenány „krylovským“ syndromem zklamaných nadějí a očekávání. Závěrem jen tolik: Jedna věc je realita a jiná zbožná přání.

Myslím, že problémy zmítané české zdravotnictví nepotřebuje konstruktéry světlých zítřků, ale poučené pragmatiky schopné vnímat realitu a v rámci možností ji ovlivňovat směrem k co největší individuální odpovědnosti každého z nás za své vlastní zdraví.“

MUDr.Jiří Berka, www.Zdravi.Euro.cz

autor je předseda sdružení SKALPEL

Ohodnoťte tento článek!