J. Pirk: Chicago Hope vypínám

V systému financování jsou bohužel černé díry, protože máme moc nemocnic. Lidé si často pletou funkci nemocnice a ambulantního specialisty. Podívejte, kolikrát jste v životě ležel v nemocnici?…

Srdce je bezpochyby nejmetaforičtější orgán našeho těla. Žije v naší řeči, čímž nám připomíná svou významnost. Říkáme, že máme srdce z kamene, srdce široké, otevřené, měkké, eventuálně na něco srdce vůbec nemáme, srdce nám skáče radostí, srdce nám padá strachy do kalhot, občas nám bije až v krku, často nám z něj padá kámen úlevou, některé věci si bereme příliš k srdci, jiným se od srdce zasmějeme, či si aspoň přejeme z celého srdce to nejlepší, eventuálně nejhorší. Také se čas od času o někom říká, že má srdce na dlani. Bývá to soud relativní, ne však u prof. Jana Pirka. Ten už ve své dlani pár těch lidských srdcí držel. Je kardiochirurgem, transplantuje nám ta naše srdce, když jsou bolavá a civilizací znavená, a je přednostou Kardiocentra Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze.

Pane profesore, když už vám s diktafonem ukradnu hodinku vašeho času, dám vám prostor, abyste veřejnosti nejprve sdělil, co „máte nejvíce na srdci“, abychom byli styloví.

Víte, to, co mě v současné době opravdu nejvíc trápí, není vůbec medicínská věc. Je to spíše z oblasti obecně lidské. Mám bohužel obavu, že se naše společnost sune někam na Balkán. Vnímám to podle toho, jak se lidé k sobě vzájemně chovají, třeba na silnicích. To, jak se chovají zvláště pražští šoféři, není jen vrcholná bezohlednost, to už hraničí se šílenstvím. Denně stojím při cestě do práce v jedné koloně aut u Slavie. Ten, kdo má audi nebo bavoráka, tam zásadně hodí blinkr a všechny předjede, protože co by on stál ve frontě. Viděl jsem takto předjíždět i auto s německou značkou a řeknu vám, že jsem si jistý, že to byli čeští emigranti. Demokracie je uvědomělá kázeň. To bohužel nemáme vůbec zažité.

No vidíte, a já čekal, že si budete stěžovat, že ve zdravotnictví nejsou peníze.

Ne, já si nemyslím, že je ve zdravotnictví málo peněz, ačkoli tím možná řadu kolegů rozzlobím. Jestliže je naše společnost chudá a navíc nefungují kontrolní mechanismy, aby se vybíraly správně daně, tak ve zdravotnictví musí být samozřejmě míň peněz než třeba v Německu. Když se ale podíváme na procento z hrubého domácího produktu, které se vydává na zdravotnictví, zjistíme, že jsme nad evropským průměrem, vysoko nad takovým Madarskem či Polskem. Peníze v resortu nejsou podle mne využívané racionálně. Nechci na nikoho poukazovat, jelikož každý si musí nejprve zamést před vlastním prahem. Ale IKEM má třeba celou řadu let vyrovnaný hospodářský výsledek, a přitom je financovaný zrovna tak jako každá nemocnice. Nejde ani tak o granty na výzkum, které dostáváme a o které si koneckonců může požádat každý. Je to spíše o tom, že když ještě v šest večer začínáme plánované operace, tak holt těch bodů vyděláme víc.

Myslíte tedy, že můžeme být na své zdravotnictví jako společnost hrdí?

Podívejte, já vím od lékařů z terénu, že český pacient má dnes výbornou péči a přitom doplácí minimálně. V Rakousku na náhradu kyčelního kloubu čekáte mnoho let, u nás dva až tři měsíce. V Británii se na aortokoronární by-pass čeká přes rok, u nás některé kardiochirurgie nemají čekací dobu vůbec! V systému financování jsou bohužel černé díry, protože máme moc nemocnic. Lidé si často pletou funkci nemocnice a ambulantního specialisty. Podívejte, kolikrát jste v životě ležel v nemocnici?

Jednou.

Vidíte, většina lidí přijde do nemocnice jednou dvakrát za život. Tak je úplně jedno, jestli je ta nemocnice dva nebo čtyřicet kilometrů daleko. Do nemocnice musíte, když je vám něco opravdu vážného, když potřebujete hospitalizaci v souvislosti s infarktem či operací žlučníku. Ale proč chodit do nemocnice na kontrolu se zlomenou rukou? Od toho má být v blízkosti vašeho bydliště dostupný ambulantní specialista. Vím o jednom porodnickém oddělení jisté nemocnice, kde mají čtyři porody za týden. To jsou vyhozené peníze! Nebo si vezměte situaci s léky. Nejenže mnoho drahých se dá plně nahradit levnějšími. Ale když už se musí doplácet, třeba čtyřicet korun, tak ten pacient v. té lékárně samozřejmě nadává. Pak jde ale k vedlejšímu okénku a tam si za pětistovku koupí multivitaminový preparát z televizní reklamy, který je úplně k ničemu – kdyby si koupil kilo pomerančů, vyšlo by to nastejno, věřte mi.

Zdraví je zkrátka také velký byznys. Výrobci potravin nás také přesvědčují, jak je všechno od nich zdravé. Má vůbec smysl si nad talířem lámat hlavu?

To zase ano. Jsou reálná čísla -když si budete kupovat Flóru pro aktiv, klesne vám cholesterol o deset procent. Když se sníží cholesterol v populaci, prokazatelně klesne počet infarktů a kardiovaskulárních chorob. Nejrozumnější by bylo, kdyby se výrobci potravin konečně opravdu domluvili s lékaři a ti doktoři by řekli: my podpoříme to, co je pro lidi dobré, a vy z toho budete mít kšeft. Takhle to udělali v Americe.

Co vlastně děláte pro své zdraví vy sám? Chodí kovářova kobyla bosa?

Jak se to vezme. Já dělám pro své zdraví věci špatné a ty se snažím vykompenzovat věcmi dobrými. Spatné bezpochyby je, že při svém povolání mám nepravidelnou životosprávu, že na oběd mám pět minut, že mi práce přináší mnoho stresu. Snažím se to vykompenzovat sportem, protože to je ta pravá metoda na jeho odbourávání. Stres je prastará reakce organismu, kterou jsme zdědili po zvířecích předcích. Je to v podstatě příprava organismu na boj nebo na útěk. Za tím účelem nám do krve vyplaví energetické zásoby. Moderní člověk si zapálí cigaretu a dá si kafe. Co se stane? Cholesterol a mastné kyseliny se začnou ukládat. Je to hrozně zjednodušený výklad, ale když jsem já nejvíce utahaný, vezmu si tenisky a jdu si dát deset kilometrů běhu. Kromě toho hraju za slávistické veterány pozemní hokej, máme vlastní lékařský triatlonový klub a běháme přespolní běhy. Piju střídmě, kouřit jsem přestal v patnácti. V naší závodní kuchyni si dávám v zásadě bezmasá jídla, chleba se sádlem a škvarky si nenamažu, jak je rok dlouhý. Nejsem však ortodoxní, zrovna nedávno jsem třeba ochutnal výborný jelení a kančí steak. Důležité je mít vše pod kontrolou.

Když jsem k vám přicházel, vzpomněl jsem si při pohledu na dvůr Thomayerovy nemocnice na seriál Sanitka, který se tu natáčel. Podle výzkumů jsou lékaři a policisté nejzobrazovanější profese v televizních seriálech. Těší vás to?

Když vidím film Vesničko má středisková, v němž Rudolf Hrušínský ztvárnil postavu vesnického lékaře, tak se mi po duši roztéká blaho, to je balzám. Když vidím naopak třeba americký seriál Chicago Hope, tak se mi hrůzou zježí těch pár vlasů, co mi zbylo na hlavě, a okamžitě to vypnu.

To jsou takové nesmysly a slátaniny, že si v duchu říkám, jestli ta televize vysílá takové bláboly o všem, tak nás potěš pánbůh. Víte, já v americkém špičkovém špitále pracoval. To prostředí sice vypadá podobně, ale všechno tam probíhá pochopitelně jinak. To ta slavná Nemocnice na kraji města byla realitě věrnější. Chápu, že medicína je pro filmaře atraktivní. Zvláště ty transplantace – létají vrtulníky, spěchá se s tím srdíčkem na sál – je to skutečně fofr jako v tom Chicago Hope, ale ne takový blázinec. Spíše organizovaný spěch.

Je vůbec možné při organizovaném spěchu“, navíc v takové továrně, jako je IKEM, navázat s pacientem vztah?

Nejenže je to možné, je to dokonce nutné. Pacient k nám nejde jen jako tělesná schránka, ale jako člověk, a tím pro nás musí zůstat, i když děláme osm operací denně. Psychika pacienta hraje obrovskou roli při uzdravováni. Musím mu v klidu všechno vysvětlit, musíme se naladit na společnou notu. On mi musí opravdu věřit, jelikož se mi vydává a při operaci mě nemůže plácnout přes ruku. I když je při operaci uspaný, jeho podvědomí stále pracuje, to vidíme i na přístrojích.

To mě vede k otázce, jestli přisuzujete nějakou legitimitu alternativní medicíně. Předpokládal bych, že chirurgové budou nejtvrdší sektou fyzikální medicíny.

Podle mne alternativní medicína může jednu jedinou věc. Právě to, na co medicína v sazebníku nemá místo a čas – opečovávat tu dušičku. Je spousta psychosomatických nemocí a u alternativní medicíny si člověk zaplatí ten čas, který medicína nemá, onu lidskou blízkost, pohlazení po duši, které může vyléčit i somatickou chorobu. Zkušený léčitel by však měl okamžitě poznat, kdy opravdu musí poslat pacienta k doktorovi. Za úplný nesmysl pak považuji homeopatii.

JAN STERN, Haló noviny, 18.1.2002

Ohodnoťte tento článek!