Jak na změny ve zdravotnictví

Ministři zdravotnictví jsou v podstatě jen bezbrannými loutkami v rukou mocné lobby nemocnic, mocných organizací lékařů a jiných zdravotníků. Nesmyslná a chaotická reforma veřejné správy navíc problémů spíše přidala, než ubrala…

POLEMIKA

Paní ministryně Součková sdělila národu, že odmítá „zdravotní systém z doby totality“. Zejména pak systém dvojí lékařské péče, jedné (té dražší a kvalitnější) pro mocné, a druhé (levnější a aušusové) pro obecný lid. Proti takovému rozdělení se chystá bojovat staronovými metodami. Předkládá témata, která byla v našem zdravotnictví v posledních letech již mnohokrát a mnohými prosazována. V roce 1992 byl prý „systém chybně nastaven“ a nenáviděná ODS „nenašla politickou odvahu systém řešit“. Všechny nectnosti, které ve zdravotnictví existují, tak paní ministryně laciným trikem přehrála na pravicovou opozici. Ten trik je o to lacinější, že sociálnědemokratická vláda je v tomto státě u moci od roku 1998. Kromě neobratných regulačních opatření a výměn ministrů toho však ve zdravotnictví mnoho nepředvedla. Obávám se, že bilance dosavadního působení paní ministryně Součkové nevypadá o mnoho lépe. Pokud šéfka zdravotnického resortu hovoří o tom, že si nepřeje, aby „zdravotnictví šlo ke dnu“, že je třeba „něco“ udělat se zadluženými nemocnicemi, platby zpožďujícími pojišťovnami i s přebujelou nabídkou standardních zdravotnických služeb, musí si připadat tak trochu jako obchodník s použitými myšlenkami. Obávám se, že to chtěli ti před ní rovněž, chce to opozice a jistě také občan jako konzument té zdravotnické péče. Problém je v definování toho „něčeho“, co české zdravotnictví potřebuje. Podle mého názoru chybí českému zdravotnictví, podobně jako jiným složitým systémům našeho společenství, silná a občany podporovaná vláda. Takovou jsme bohužel v této zemi měli snad jen pár let na počátku let devadesátých. Od té doby se zde střídají vlády, které byly buď menšinové, nebo téměř menšinové. Problém zdravotnictví není v nedostatku dobrých nápadů, jak systém řídit a regulovat. Problém je v praktické neschopnosti vlád něco zde doopravdy prosadit. Ministři zdravotnictví jsou v podstatě jen bezbrannými loutkami v rukou mocné lobby nemocnic, mocných organizací lékařů a jiných zdravotníků. Nesmyslná a chaotická reforma veřejné správy navíc sociální demokracii i ve zdravotnictví problémů spíše přidala, než ubrala. Přibyl další mocný hráč v systému, krajské úřady. Paní ministryně se mýlí, když tvrdí, že dnes „každý z nás doplácí ročně částku 1300 Kč“. Ta částka je průměrným vyjádřením spoluúčasti. A tak každý, kdo něco ví o průměrech, si snadno představí jak občany vysoko pod tímto číslem, stejně jako ty vysoko nad ním. Vždyť již dnes je zcela obvyklé, že občané za léky doplácejí každý měsíc několik stokorun. Dvoutisícový limit na spoluúčast, jak jej předkládá paní ministryně, je úsměvným populistickým gestem. Mohlo by se líbit těm, kteří již dnes doplácejí na zdravotní péči více než ony magické dva tisíce. Motivační síla takového limitu, vedoucí k úsporám, je však zřejmá snad jen autorce toho návrhu. Kdyby se „po dovršení limitu neplatilo vůbec nic“, pak je opravdu hodně sporné, proč by mělo toto opatření něco změnit na snadnosti, se kterou naši občané konzumují zejména bagatelní zdravotní péči. Zdravotnictví je především nákladná záležitost. Ve své špičkové podobě pak extrémně nákladná. Jediným řešením, jak zachovat systém všeobecného zdravotního pojištění funkční, je radikální omezení rozsahu té zdravotní péče, která je poskytována „bezplatně“. Bez nějaké skutečné kontroly korunou to nepůjde. Můžeme uvažovat o systému individuálních zdravotních účtů. Můžeme se bavit o přímých úhradách za rutinní a málo nákladnou ambulantní i lůžkovou péči (něco na způsob spoluúčasti při havarijním pojištění motorových vozidel). Můžeme leccos. Nicméně o těch možnostech by se měla vést vážná politická debata, která by jejich prosazení zabezpečila dostatek politické síly. Jen politická dohoda napříč stranami může takovou reformu zahájit, jenom taková dohoda může reformu zdravotnictví uhájit před protichůdnými zájmy nejrůznějších lobby. Bez ní jsou tyto návrhy jen křikem do tmy. Paní ministryně si to ostatně mohla dokonale vyzkoušet na tom, jak její zákony procházejí (či spíše neprocházejí) naším parlamentem.

doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc., Právo, 5.8.2003

(Autor je poslancem za ODS)

Ohodnoťte tento článek!