Přejít na obsah

Jan Betka - chirurg hlavy

zpět
5.2.2009

"Pochopil jsem snahu ministra Julínka získávat peníze na drahou léčbu tak, že si lidi zaplatí tu levnou sami. Žádný pacient si není schopen hradit třeba onkologickou terapii, protože je nesmírně drahá. Ale proč by si lidé nemohli zaplatit za léčbu chřipky a koupit v lékárně acylpyrin, když si klidně denně koupí pět piv," říká v rozhovoru Jan Betka...

Operoval Václava Havla, je hostujícím profesorem ve slavném americkém Mayo Institutu, přednostou motolské ORL a vášnivým sportovcem, kterého štve stárnutí.

Je pro operatéra největší malér, když mu pacient zemře na sále?

To je samozřejmě strašné a musím to zaťukat - už se nám to hodně dlouho nestalo. A když, tak si to dlouho pamatuju. Každou operaci, která nedopadla dobře. To si nesu celý život.

Ale představa, že i u chirurga platí „chybami se člověk učí“, je dost děsivá.

To samozřejmě nejde, snažme se tedy aspoň chyby neopakovat. To platí v chirurgii stejně jako jinde.

Jenže u chirurga může chyba znamenat smrt.

Jistě, ale to i u řidiče autobusu nebo tramvaje. Měli bychom být schopni garantovat postupy, neumíme však garantovat výsledky. Operace nemusí probíhat podle plánu.

Měl by mít chirurg nějaké zvláštní rysy, povahu?

Asi ano. Kdo se chce stát muzikantem, musí mít hudební sluch, bubeník smysl pro rytmus, a chirurg se neobejde bez sebedůvěry, protože při operacích se rozhoduje sám. Nerozhodní mají problémy. Pak musí být uvážlivý, protože v chirurgii jsou kroky, které nejdou vrátit. A měl by trochu vědět - moji kamarádi v zahraničí říkají: Co hlava neví, oči nevidí.

Jak to myslí?

Že teoretická znalost je základ.

Potřebuje být chirurg fyzicky zdatný?

No jistě. Zrovna my děláme operace, které jsou velmi dlouhé, jedny z nejdelších v chirurgii vůbec.

Třeba čtyři hodiny?

Třeba šest, devět, někdy i dvanáct.

Devět hodin vydržíte operovat?

Přijďte v pondělí a ve středu, to pravděpodobně budeme operovat až do večera.

To operujete jednoho člověka?

Ano, jedna jediná operace jednoho pacienta.

Co budete operovat v pondělí?

Pacienta s nádorem sluchového nervu. To začínáme tak v půl deváté ráno a minule jsme končili v půl deváté, možná až v půl desáté večer.

A to celé ustojíte na nohou?

Usedím, což je horší, protože se nemůžu pohnout, když se dívám do mikroskopu. Ve stoje se dá přešlápnout, chvilku sednout

Pak padnete do postele a dva dny nevíte nic?

To si nemohu dovolit. Pokud mi tělo slouží, odpočívám nejraději sportem. Jakýmkoliv.

Jak se pozná nejlepší odborník v oboru ORL, což se o vás říká?

To se nepozná a samozřejmě to ani není pravda. Náš obor je strašně široký, jen základních operací je víc než sto. To je, jako byste chtěla, aby desetibojař byl nejlepší ve všech disciplínách.

Podle čeho si tedy zvolíte chirurga, který vám bude operovat meniskus?

Vy víte, že jsem po operaci kolenních vazů? No, vybral jsem si ho, protože je to seriózní lékař. K indikaci přistupuje po uvážení, vyslechne mě Už mě jednou operoval, také manželku a vždycky to dopadlo, jak dopadnout mělo.

Máte výhodu, že jste lékař a umíte to posoudit - jak si mám vybrat já?

Jenže já se v tomhle chovám jako amatér. Nestuduji, jak se operuje meniskus, prostě věřím odborníkovi. Dokonce si nepřečtu ani vlastní operační zápis.

To odoláte?

Bez problému. Jsem prostě pacient, tak se tak chovám.

Zajímá vás, když si vybíráte lidi do týmu, jak jim to šlo ve škole?

To není nejdůležitější. Spíš si s ním nebo s ní sednu a povídáme si o životě. Jaké má zájmy, životní představy, čemu se věnuje ve volném čase, zda umí jazyky a jestli sportuje. A musím říct, že mám na spolupracovníky štěstí. Obdivuji své mladší kolegy, jsou často o hodně vzdělanější než já.

Takhle jste přijal do svého týmu i svého syna?

Jednoho z mých dvou. Starší syn, Vojta - zrovna dnes mu je třicet a já jsem mu chtěl minutu po půlnoci poslat esemesku, jako on poslal mě k narozeninám, až jsem u toho usnul, vydržte - udělám to radši hned Tak Vojta je speciální pedagog a stará se o drogově závislé v Praze. A druhý syn, Jaroslav, pracuje u nás na klinice jako postgraduální student.

A už jste spolu operovali?

Naposledy dnes.

Umíte si představit, že byste mu asistoval při operaci?

Právě to jsem dělal! Ale ne proto, že je to můj syn, tak pomáhám i dalším mladým lékařům. Zavedl jsem u nás nové operační postupy, třeba v onkologii operace laserem, operace štítné žlázy nebo endoskopickou techniku, a všechny metody jsem naučil ostatní tak, že už jsou často lepší než já. Některé operace sám už ani nedělám.

Nežárlíte, když opouštíte vámi zavedenou metodu a sám se jí vzdáte?

To není žárlivost. Spíš taková lítost, jak málo toho člověk dokáže stihnout. Já se obecně těžko vyrovnávám s tím, že stárnu. Zrovna včera jsem dostal od pana rektora Karlovy univerzity pamětní medaili a měl jsem k tomu něco říct. Řekl jsem, že děkuji a že to chápu jako ocenění 1. lékařské fakulty a kliniky, kterou vedu, ale vlastně to ocenění dostávám za to, že jsem se dožil šedesátky, tedy věku, kdy prý přichází ta moudrost Jenže já žádnou moudrost nepozoruji, jen samé ponižující momenty. Musím si obstarat potvrzení, že mohu řídit auto, musím vyplňovat pro aerolinky, že už mi bylo šedesát, tedy jsem rizikový zákazník, víc mě bolí záda, hůř usínám, asi si hůř i pamatuji, takže zatím jediná přednost věku bylo ocenění pana rektora.

Stárnutí je ale jediná spravedlnost.

Dal bych přednost nespravedlnosti.

Bydlí vaši synové stále s vámi doma?

Ano a ne. Žijeme ve velkém domě, který postavil dědeček mé ženy, a tam jsme všichni v několika patrech rozprostřeni.

Bydlím v podstatě celý život na jednom místě, nikdy jsem se nestěhoval, stále v Dejvicích. Bydlíme tam i s příbuznými mojí ženy a její matkou.

Ale cestujete hodně

To záleží jak. Služební cesty moc nemiluji, protože když se vrátím, čeká mě na klinice dvakrát tolik práce. Služební cesty zřídka bývají odpočinkové.

A dovolená?

Ta mě docela těší.

Kde jste byl loni?

Týden v Rakousku na golfu. Hráli jsme pořád, k tomu jezdili na kole a do toho nám celou dobu pršelo. Potom jsem byl na chalupě s maminkou, které je osmdesát devět let, no a v listopadu týden na Floridě.

Tam? To bych do vás vůbec neřekla, taková snobárna pro starce.

No právě! Všude mi tam říkali „young man“, „mladý muži“! A je to tam super, velmi klidná dovolená. Ráno vstaneme, k snídani ovoce, pak se rozhodujeme, jestli hrát na tom, nebo na onom golfovém hřišti, nebo jestli si máme jít zahrát tenis, vrátíme se, dáme si něco k jídlu a je večer. Snadný život.

Tam je taky, myslím, Mayo Clinic, na které jste stážoval.

Na Floridě mají jen malinkou pobočku, hlavní stan mají v Rochesteru, v Minnesotě. Já jsem tam nestážoval, jsem tam hostující profesor.

Jaká je to zkušenost, pracovat v medicínské špičce?

V něčem jsou si jejich a naše pracoviště podobná, v něčem ne. Provádíme přibližně stejný počet operací se stejnou indikací. Ani přístrojové vybavení není propastně rozdílné. Oni mají jenom všeho víc, ale ani my v Motole na tom nejsme špatně.

V ničem?

Říkám: rozdíl není propastný. Oni mají špičkových mikroskopů pět a my jeden nebo dva. Mají čtyři laserové skalpely, my jeden. Ale v podstatě všechno, co potřebujeme, máme. Oni teď mají nový přístroj na robotickou chirurgii, ten zatím nemáme.

Propastný rozdíl je v počtu pracovníků, hlavně administrativních. Lékaři se tam administrativě vůbec nevěnují. Myslím, že mají třicet pět sekretářek, my pět.

Oni i vy máte možnost vrátit člověku sluch, čich a chuť - který z těch smyslů je nejdůležitější?

Říká se, že sluch, možná ještě víc než zrak. Obojí je nepříjemné ztratit, ale když někdo přijde o sluch v průběhu života, dovede ho to do velké sociální izolace. Nemůže s lidmi téměř komunikovat, kdežto nevidomý má stále slušnou sluchovou vazbu s okolím. Ale my dnes dokážeme i tomu, kdo se narodí neslyšící nebo o sluch přišel, pomocí kochleárního implantátu sluch vrátit.

A zažil jste chvíli, když neslyšící najednou slyší?

To není tak jednoduché. Vložíme mu do vnitřního ucha - nebo dnes už i na mozkový kmen - implantát, který bezdrátově stimuluje sluchové buňky pacienta. Akustický signál se v řečovém procesu přemění v elektrický signál, který je vyslán do implantátu pacienta. Pacient se musí naučit s implantátem pracovat. To není jako nasadit si brýle a hned vidět. Chvíli to trvá, takže zázračná chvíle, kdy pacient uslyší, není věcí okamžiku. Ale jde to. Ti lidé se naučí třeba i cizí jazyk, což je naprosto úžasné. Normálně mluví, slyší, vedou běžný život. Ne všichni, ale je jich stále více.

Kolik stojí taková operace?

Okolo milionu korun.

Panečku!

Měla jste říct: To je zadarmo! Víte, kolik společnost stojí péče o nedoslýchavého nebo neslyšícího? Říká se, že minimálně dva a půl milionu korun. Jako zdravý se může vzdělávat, pracovat, platit daně, takže vložená investice se vrátí.

Dostane kochleární implantát každý, kdo ho potřebuje?

Každý, kdo je indikovaný! Ne pro každého je vhodný.

Je ta operace běžná v Německu, v Rakousku?

Jistě. My jsme první kochleární implantát dělali v České republice v roce 1986 - to už ani není pravda.

A nechal si někdy někdo implantát vyndat, protože ho nesnesl?

Nepamatuji si. Ale někdo si ho nepřeje, i když by mu pomohl. Moc se mi do vysvětlování proč nechce, protože je to, no ožehavé. Zažil jsem například na sjezdu o kochleárních implantacích v Sydney, že za námi přišla delegace neslyšících, usadili se tam a my jsme museli skončit a počkat, až odejdou.

To byla demonstrace proti zavádění kochleárních implantátů? Proč?

Neslyšící žijí ve vlastní komunitě, mají vlastní znakovou řeč. Po implantaci může dojít k nabourání sociálních okruhů. V některých zemích mají i sociální výhody, které tak mohou ztratit. I u nás někdy řešíme, že po implantaci pacienti mohou přijít o invalidní důchod.

Dají se přemoci geny, které člověku určí dispozici dejme tomu k rakovině hrtanu? Přemoci je třeba správnou životosprávou?

Genetický kód vůlí nezměníte, ale životosprávou můžete ovlivnit mnohé. Rakovinu v oblasti hrtanu způsobuje v osmdesáti procentech životní styl a dvacet procent činí genetická zátěž. Když budete hodně kouřit a pít alkohol, naplníte těch osmdesát procent dispozice k vzniku rakoviny.

A jídlo?

Pro naši oblast ne.

Ale obecně pro tělo spíš ano?

Nevím, zeptejte se specialistů. Pro mě člověk končí klíčními kostmi.

Anebo krkem Václava Havla. Volali právě vás, že přijíždí bývalý prezident?

Nemuseli, protože jsem byl ještě v nemocnici. Mimochodem, zrovna jsem měl šedesátiny, když jsem se dozvěděl, že pan prezident přijíždí na konzultaci. Tak jsem počkal, vyšetřil ho a rozhodli jsme se k akutní operaci. Dnes už je doma, jen chvíli trvalo, než se po operaci zrehabilitoval. Má toho za sebou v životě už hodně.

Byl jste při operaci opatrnější než jindy?

Neoperovali jsme pana prezidenta poprvé, známe se už dlouho, možná už před revolucí. A operaci nemůžete udělat jinak, než jak to nejlépe jde. Mně přijde legrační, když lidi říkají: „A hlavně mi to udělej pořádně.“ Všichni chirurgové se snaží operovat vždycky co nejlépe.

Přece jen šlo o krk nejznámějšího a nejváženějšího Čecha.

V té chvíli to byl krk, který potřeboval pomoci. My jsme diagnostikovali problém, chirurgicky vyřešili, byli rádi, že diagnóza byla správná, a tedy operace indikovaná. Také jsme věděli, že pooperační stav lze očekávat komplikovaný, a proto jsme požádali o pomoc kolegy z kliniky anesteziologie a resuscitace a rehabilitační a další lékaře, kteří pana prezidenta dlouhodobě ošetřují. Ošetřovali jsme ránu pana prezidenta, která se hojila celkem dobře.

Existuje mezi klinikami ORL rivalita? Vnímáte třeba ORL Ústřední vojenské nemocnice jako konkurenci?

To bych neřekl. Zrovna ve vojenské nemocnici je přednostou ORL Michal Navara, kolega, který vyšel ze zdejší kliniky, a já jsem byl u jeho jmenování. S většinou odborníků jsme přátelé, a když potřebujeme, tak si prostě zavoláme a pomůžeme. I kdybychom pracovali tržně, tak si nemůžeme konkurovat, protože těch pacientů je tolik

Uměl a chtěl byste dělat ministra zdravotnictví?

Nechtěl a neuměl. Vždyť já bych ani nevěděl, co mám dělat. Mně se splnilo to, co jsem si přál, tedy vést speciální chirurgické pracoviště. To mě těší. Nemohl bych dělat třeba ani děkana fakulty nebo ředitele nemocnice, natož pak organizátora zdravotnictví. Oni mají úplně jiné předpoklady, záběr zájmů a informací, než mám já.

Vy nevíte, jak by zdravotnictví mělo vypadat?

Ne. Já vím, co je špatně a co je dobře, když se s tím setkám v denní praxi. Třeba teď vydalo ministerstvo práce a sociálních věcí nové neschopenky. Každá má šest dílů, které se nedají propsat. S každým dílem musí ten chudák nemocný i lékař zápasit, nikdo neví, jak a kdy ho má vyplňovat. Ten, kdo to vymyslel a udělal, se naprosto zbláznil. A tyhle blbosti jsou na zdravotnictví to nejhorší. Alibistická, nesmyslná administrativa.

Jsou, respektive byly takové i ty třicetikoruny?

Nemyslím. Já jsem té koncepci rozuměl. Pochopil jsem snahu ministra Julínka získávat peníze na drahou léčbu tak, že si lidi zaplatí tu levnou sami. Žádný pacient si není schopen hradit třeba onkologickou terapii, protože je nesmírně drahá. Ale proč by si lidé nemohli zaplatit za léčbu chřipky a koupit v lékárně acylpyrin, když si klidně denně koupí pět piv? Pokud tato vláda padla kvůli třicetikoruně, pak je to smutné.

Kolik vám bylo, když jste se stal přednostou kliniky?

Třicet šest let.

A stále jím jste. Není to frustrující - tolik let na jedné židli?

A to jsem ještě kozoroh, pro kterého není žádný kopec dost vysoký! Vykonával jsem a ještě vykonávám spoustu organizačních, vědeckých, pedagogických a zdravotnických funkcí. Ale když všechno shrnu, tak nakonec zjistím, že největší uspokojení nacházím v práci s pacientem. A možná v předávání mých znalostí dalším generacím.

Na co myslíte, když se večer vrátíte z nemocnice a je konečně klid?

Přesně na to, co jsem řekl - na pacienty, na operace a co bude zítra. Někdy si dám decku červeného a řeknu si: No, snad budeme mít štěstí a všechno dobře dopadne!

MEZI ČTYŘMA OČIMA

Rozhovor začal legrací - to se mi zas často nestává. Vážený pan profesor si nasadil na hlavu rezavou dlouhovlasou paruku, své sekretářce sundal brýle, nasadil si je na oči a klidně se nechal fotit, dokud mu je sama nesundala, protože prostě neviděla na krok. Chvíli se ještě špičkovali s kolegou fotografem Janem Zatorskym, který s ním hraje tenis, a teprve pak jsme si sedli do křesla a já jsem poslouchala. S chutí, s napětím… Škoda, že pak při autorizaci zmizela spontánnost jeho hovoru, občas nazdobeného něčím, co se zkrátka pro projev profesora nehodí.

JAN BETKA

12. 1. 1949 v Praze

- 1975 promoval na lékařské fakultě Uk v Praze

- 1984 II. atestace z otorinolaryngologie

- 1989 jmenován profesorem pro obor otorinolaryngologie

- od 1986 vede kliniku otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku 1. LF Uk

- vede nebo je členem několika odborných společností, například České společnosti otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku, České lékařské společnosti J. E. Purkyně, je čestným členem slovenské, maďarské, německé, rakouské a americké ORL společnosti

- manželka je inženýrka zemědělství, starší syn speciální pedagog, mladší lékař

Marcela Pecháčková, Instinkt


Klíčová slova

K tomuto článku nejsou přiřazena žádná klíčová slova.

Autoři

Instinkt

Komentovat článek: Jan Betka - chirurg hlavy

*
* Pravidla diskusí - čtěte
*
 

* - údaje označené hvězdičkou jsou povinné

3 nejnovější komentáře k článku Jan Betka - chirurg hlavy

Komentáře

dalších 11 komentářů
HONZA zdravim  | 13. 12. 2009 23:49

klidně mi nafackujte.....ale zeptám se...je mi 24 let...asi jsem hloupý, že to nevím...ale můžete mi odpovědět??? Mím snem je být lélař...chirurg...je to v mém věku vůbec možné???

A.Hladký Re:Re:Re:Re:Re:Re:Re:Ne záměr ale záměry.  | 6. 02. 2009 22:54

„… a se mnou přijde zákon…“ – tedy řád, pravidla, předpisy, standardy, vymezení hrazené a nehrazené péče, přiřazení majetku k vlastníkům, vymezení zodpovědnosti, povinností a práv (v tomto pořadí :- ) ) jednotlivých účastníků a vytvoření mechanismů pro jejich vymáhání. A doplním kondicionál „byly by bývaly mohly přinést… “, protože a) by určitě vše výše uvedené ideálně nevyřešily, b) už nic nevyřeší :-( .

Talk Re:Re:Re:Re:Re:Re:Ne záměr ale záměry.  | 6. 02. 2009 07:14

nemylme se,určitě není není zájem na účasti politických půtek,které nyní dr.Ráth předvádí.Koneckonců jenom vrací úěpšně smeč(z našic hlav)dr.Julínkovi a jeho zájmu na tuzexových bossech. Já sám jsem pro výhodnou variantu,která,jak taj bývá normou,je nakonec směsicí.Jsem taktéž(svým profilem)pro ziskové podniky,taktéž pevně věřím,že při schopném managementu,poptávce po zdraví,zdravém prostředí,zde efektivní zdravotníci budou dostávat odměnu na úrovni ostatního civilizovaného světa.Ale... A nyní se opět ptám: 1.Co přinese Julínkova R zaměstnaným lékařům? 2. soukormým lékařům solitérům? 3. nemocnicím? 4 pacientům(úmyslně dáno na poslední)?

 zavřít

Váš tip

  • Jako ochranu před spamem, prosím zodpovězte následující otázku (číslicí):
  • * - položky označené hvězdičkou jsou povinné