Jan Pirk: Jsem zvědavý, co přijde po smrti

O profesi kardiochirurga, o pokoře operatéra, o svobodě, o členství v KSČ, o fungování Institutu klinické medicíny za doby socialismu a dalších tématech vypráví v rozhovoru šéf kardiochirurgie IKEM Jan Pirk…

Počátkem osmdesátých let se současný šéf kardiochirurgie IKEM Jan Pirk dostal jako první z mladší generace kardiochirurgů na roční stáž v americkém New Orleansu.

Bylo mu pětatřicet a operoval srdce po boku největších kapacit, které braly milión dolarů ročně. Po návratu ho zavolali z ministerstva vnitra na výslech.

„Tak co, pane doktore, bude válka? Napadne nás Amerika?“ zeptal se jeden z vyšetřovatelů. „Proč by to dělala,“ podivil se Pirk. „Přece válku dělá země, která je v krizi a neví, kudy kam.“

Jako student lékařské fakulty jste prožil počátek i vrchol Pražského jara, okupaci a ještě začátek normalizace. Jak vás to poznamenalo ve věku, kdy je člověk zvlášť citlivý a vnímavý?

Vlastně o tom nerad mluvím. Každý jsme tenkrát nějak rebelovali, ale to není žádná zásluha. V noci z 21. na 22. srpna 1968 jsem si zapálil cigaretu, i když jsem nekuřák.

Měli jsme doma knihu o americké pomoci Sovětskému svazu během druhé světové války, kde byly grafy znázorňující, za kolik miliard dolarů USA dodaly Rusům zbraně a další pomoc. Chodil jsem mezi tanky a ukazoval to vojákům. Jakoby ti kluci ze Sibiře mohli pochopit!

Na fakultě jsme pak vzdorovali ještě po nástupu Husáka, když nás nutili vstoupit do Svazu mládeže. Ale nakonec jsem v SSM skončil – jako většina vrstevníků.

Kdy se to ve vás zlomilo?

Na jaře 1972 byly volby, přišla za námi proděkanka a chtěla, aby šestý ročník odhlasoval podporu kandidátů Národní fronty. My jsme to odmítli a paní docentka vzteky utekla. Kvůli tomu jsem ale nedostal absolventské místo v Praze a nastoupil do nemocnice v Nymburce. Primář Veiss si nás jednou zavolal a prohlásil: „Tak pánové, podívejte se. Já tady potřebuji založit SSM, protože se nechci dostat do maléru. Pokud tady ten režim nenávidíte, podepíši vám žádost o devizový příslib a emigrujte. Ale jinak tady bude SSM, já prostě chci mít klid.“ Tak jsme to SSM v nemocnici založili.

Jak se dnes díváte na tento krok?

Možná se to jeví z nynějšího pohledu jako zbabělost. Ale chtěl jsem v téhle zemi žít, dělat tady medicínu, něčemu se naučit. Samozřejmě, byli hrdinové, jako třeba pan Havel, ale těch nebylo moc.

Skutečně jste si byl vždycky jist, že chcete žít v téhle zemi? Nikdy jste nepřemýšlel o emigraci?

Vážně jsme o emigraci uvažovali, když jsem jezdil s manželkou stopem po Anglii na podzim 1969. Mám tam spoustu příbuzných, kteří do Británie utekli před Hitlerem. Od strýce jsme volali domů. Manželčini i moji rodiče se sešli a dlouze rozebírali, co by bylo pro nás lepší. Už si nepamatuji, k čemu dospěli. Každopádně jsme se po dlouhém váhání vrátili. Hlavně kvůli budoucímu tchánovi, který byl vojenským důstojníkem. Přijeli jsme na konci září a prvního října zavřeli hranice.

Myslíte, že vám vstup do „socialistického svazu mládeže“ otevřel cestu zpátky do Prahy?

Je fakt, že mnozí moji kolegové z nymburské nemocnice se pak dostali do Prahy. Mě krátce na to přijali do Institutu klinické a experimentální medicíny jako aspiranta. Na základě konkursu. Členství ve Svazu mládeže v tom asi příliš roli nehrálo.

Vy jste ale původně o profesi kardiochirurga neuvažoval. Chtěl jste být kardiologem jako váš otec.

To ano, ale když jsem v rámci absolventského kolečka přišel na chirurgii, úplně jsem jí propadl. Chirurgie je droga. To už mi říkal primář Veiss: „Jak si jednou řízneš, tak už toho nenecháš.“ Kardiochirurgie má krásný a okamžitý efekt pro pacienty. Když to trochu přeženu, mohu říct, že člověk, který sotva popadá dech a šourá se do schodů, vám díky operaci může poslat za pár týdnů pohled z běžek.

O Institutu klinické a experimentální medicíny se říkalo, že ambiciózní transplantační program zde mohl být zahájen jenom díky výborným stykům šéfů IKEM s vedením KSČ. Byla to pravda?

Podívejte, až do své smrti roku 1979 byl přednostou kliniky profesor Hejhal. Jednou jsme se myli před operací a on mi povídá: „Já jsem samozřejmě v KSČ, ale musíte rozlišovat politické věci od odborných. Já jsem tam jenom proto, abych tomuto ústavu umožnil dělat to, co děláme.“

Věřil jste mu to?

Věřil, protože naše klinika kardiovaskulární a transplantační chirurgie skutečně byla jakýmsi ostrovem politické svobody. Odtud nikdo nebyl, ani po roce 1968, vyhozen kvůli politice. Vedení ústavu zde udrželo i profesora Pavla Firta, který provedl první transplantaci srdce u nás. Navzdory tomu, že jeho strýc vysílal ve Svobodné Evropě. Ale když jste nebyl dobrý chirurg, tak vám nepomohla ani komunistická legitimace

Další přednosta kliniky Vladimír Kočandrle byl členem ÚV KSČ. To už přece byla elita vyvolených.

Aby Kočandrle mohl prosazovat, co chtěl, asi se nemusel zrovna stát členem ÚV. To už bylo navíc. Patrně ta lavina nešla zastavit. Ale abychom mohli začít program transplantací srdce, tak musel použít své politické kontakty. Ale upřímně řečeno, udělal tím něco špatného?

Mnohý komunistický funkcionář udělal leccos dobrého, aby si trochu ozářil svou osobnost.

Ale to Kočandrle vůbec nepotřeboval. On byl tím, čemu se dnes říká dynamický manažer. Jen díky tomu, že byl v KSČ, mi vydupal v roce 1983 roční stáž na klinice v New Orleansu. Vůbec se nebál, že až se vrátím nabitý poznatky moderní kardiochirurgie, mohl bych ho zastínit. Takhle velkoryse se nechová dosazená politická loutka, ale skutečná osobnost.

Vy sám jste vstoupil do KSČ krátce poté, co jste se vrátil z New Orleansu.

To byl strašně složitý okamžik v mém životě. Šéfové si mě zavolali a řekli: Podívejte se, jestli se chcete rozvíjet, pokračovat, tak prostě vstoupíte do strany. Dlouho jsem nechtěl, ale zároveň věděl, že mám neopakovatelnou šanci uplatnit nejnovější způsoby léčení, učit je druhé. Radil jsem se s kdekým. Hlavně s tatínkem, který byl nestraník a přesto mi doporučil, abych přestal vzdorovat.

Litujete toho dnes?

V zásadě nelituji. Ale cítím to jako charakterovou kaňku a proto bych nikdy nešel do politiky. Když jsem krátce po revoluci odjel předávat své zkušenosti začínajícím kardiochirurgům v dánském Odense, zavolal mi tehdejší ministr zdravotnictví Bojar. „Podívej, ty se teď vrátíš, protože potřebujeme nového přednostu kliniky. Budeš tady pracovat nejlíp, jak umíš a tím smažeš skvrnu, že jsi byl v partaji,“ prohlásil. A já se o to snažím, seč mi síly stačí, dodnes.

Jaké zkušenosti z americké stáže jste uplatnil při řízení kliniky?

Mimo jiné jsem okamžitě zavedl nový systém v ošetřování pacientů. U nás přetrvává zvyk z Rakouska-Uherska, že každý doktor má přidělené pokoje, a jakmile je pacient přemístěn, změní se i jeho ošetřující personál. My pracujeme v týmech, které se o nemocného starají od přijetí, přes operaci až po propuštění. Pacient má své lékaře, kteří za ním chodí nejméně dvakrát denně na vizitu. Lékař ho může sledovat od začátku až do odchodu, tím se sám učí. A já vím přesně, kdo za koho odpovídá.

Vaši doktoři musí ordinovat v civilním obleku pod bílým pláštěm. Není to přehnaná manýra?

Proč by lékaři měli vypadat jako zřízenci? To byla taková představa, že doktor celý v bílém je zárukou čistoty. Jenže on chodil třeba čtrnáct dní v jedněch bílých hadrech promořených všemožnými bakteriemi. U nás může pacient denně sledovat, zda nenosíte stále stejnou košili.

Respektujete přání pacienta za každých okolností, i když s ním jako chirurg nesouhlasíte?

Určitě ano. Ale musíte s nemocným všechno důkladně probrat a pak respektovat jeho rozhodnutí. Pokud se například pacient rozhodne jít na operaci, kde má jen dvacetiprocentní šanci na přežití, tak to přijmu. I když by bylo pro mě lepší neriskovat. Léta jsem také jako jediný v republice operoval Svědky Jehovovy, kteří odmítají krevní transfuzi a raději volí smrt. Vždy jsem to respektoval, protože vím, že když by dostali cizí krev, život by pro ně ztratil smysl.

Není takovýto respekt v rozporu s Hippokratovou přísahou, která zavazuje lékaře udělat pro nemocného všechno, co je v jeho silách?

V případě, když dospěji k názoru, že operaci nelze zvládnout bez krve a pacient tuto eventualitu neakceptuje, tak se rozejdeme a on zemře přirozenou smrtí.

Stalo se někdy, že Svědek Jehovův tváří tvář smrti zapřel svou víru a dal k transfuzi souhlas?

To jsou tak důvěrné věci mezi mnou a pacienty, že na to neodpovím ani obecně.

Proč vlastně chodili Svědkové Jehovovi na operace pouze k vám?

Protože jsem jako jediný uměl, díky stáži v Americe, operovat bez krve. Dnes již to dokáží další kardiochirurgové, kteří vzešli z naší kliniky.

Před časem jste odmítl novinám poskytnout údaje o úmrtnosti na vaší klinice s tím, že musíte respektovat rozhodnutí České společnosti kardiovaskulární chirurgie. Nejednal jste proti svému přesvědčení?

Jednal. Však jsme se také potom s primářem Kardiochirurgické kliniky z Českých Budějovic Markem Šetinou snažili zvrátit rozhodnutí komory o nezveřejňování těchto údajů. Ale byli jsme přehlasováni. S argumentem, že tyto statistiky jsou nepřesné, zavádějící. Ale to je přece chyba těch, kteří takováto čísla do databází vkládají.

Kolik lidí tedy ve vašem kardiocentru zemře při transplantaci srdce nebo při zavádění bypassu?

Úmrtnost při transplantacích srdce je pod deseti procenty a při aortokoronárním bypassu se u nás pohybuje mezi dvěma a třemi procenty všech pacientů. Při porovnání s databázemi Američanů, v níž jsou uložena data více než čtvrt miliónu pacientů, jsme na tom lépe.

I tak potkáváte smrt častěji, než byste si přál. Myslíte na to, že smrt je konec všeho, nebo o tom nejste tak docela přesvědčen?

Nejsem. Nechci ještě umřít, ale jsem zvědavý, co je po smrti. Ve Spojených státech hodně dají na filozofii, že konec čehokoli vždycky znamená začátek něčeho jiného. Nevěřím v existenci Boha, ale jsem přesvědčen, že i konec života, musí být začátek něčeho jiného. Nevíme čeho, ale každý to jednou poznáme.

Vnímáte rozdíl mezi pacienty, kteří propadnou panice a strachu ze smrti a těmi, kdo to dokáží zvládat?

Tak při operaci jsou si všichni rovni. Moderní anestézie umí kouzla. Ale projeví se to při buzení z narkózy. Nemocní, kteří šli na operaci s velkým strachem, se většinou budí neklidně, zatímco ti méně vyděšení se probírají v pohodě, jakoby naplněni očekáváním. Ale samozřejmě, každý má strach – jít na operaci srdce bez strachu, by bylo patologické.

Vy byste měl strach, kdybyste se musel podrobit operaci srdce?

To víte, že bych se bál. V New Orleans jsem se učil u vynikajícího chirurga, který věděl, že má vadu na srdeční chlopni. Jednou mi řekl: „Tak já asi budu muset na tu náhradu chlopně jít. Ale od koho se mám nechat operovat? Asi si to udělám sám, mně při téhle operaci nezemřel pacient, ani nepamatuji.“

Musel jste již řešit dilema, zda operovat srdce někomu ze svých blízkých?

Nemusel, ale samozřejmě, že bych ho operoval. Kdybych to svěřil někomu jinému a špatně to dopadlo, nikdy bych se nezbavil výčitek, že jsem do toho nešel.

Jedna z pacientek, jíž jste transplantoval srdce, později vzpomínala, jak čekala na vhodného dárce: „Pořád se mi honilo hlavou, že někdo musí umřít, abych žila, byla jsem psychicky na dně.“ Co říkáte na tyto pocity?

Naši dárci velmi často nemuseli umřít. Bývají to zdraví lidé, kteří umírají nešťastnou náhodou, mnohdy mají i na své smrti podíl. Mám na mysli opilce, kteří vdechnou vlastní zvratky, cyklisty bez helmy, několikrát jsme transplantovali i srdce zemřelých hráčů ruské rulety. Vždycky říkám medikům: Když již došlo k tragédii a člověk umřel, my mu nemůžeme pomoci, nechť tedy jeho smrt pomůže nemocným, kteří by bez nového srdce byli odsouzeni k smrti.

Jak se díváte na lidi, kteří se nechají zapsat do Národního registru občanů, odmítajících posmrtní odběr vlastních orgánů?

To je jejich problém, svobodné rozhodnutí. Ale byl bych zvědav, co by říkali, kdyby některý z jejich blízkých potřeboval transplantaci. Anglická chirurgie přišla s krásným heslem: Neberte své orgány do nebe, potřebujeme je tady na zemi.

Lidské srdce bylo od nepaměti opředeno obrovskou mystikou. Působí nějak na vás?

Tvrdím, že každá operace srdce je uměleckým dílem. Ale na žádnou mystiku tady není čas. Srdce je prostě lidský orgán, který musíte rychle a hned napoprvé správně opravit, aby mohl za půl hodiny fungovat. Jinak je malér. To je důvod, proč se do konce minulého století myslelo, že srdeční operace je nemožná. Naši předchůdci říkali, že chirurg, který sáhne na srdce, ztratí úctu kolegů. Byli přesvědčeni, že rána na srdci je nezhojitelná. Protože srdeční sval musí neustále pracovat a nemůže se léčit v absolutním klidu, jako třeba zlomená noha.

Mýlím se, když si představuji, že specialista jako vy, který zachránil tolik lidských životů, nepochybuje o smyslu vlastního života ani o svých schopnostech?

Musím věřit ve vlastní síly, to ano. Jinak bych nebyl schopen vyřešit všechny problémy. I ta nejjednodušší operace se může ukázat být strašně složitá. To mě drží v pokoře. Když nám pacient i přes obrovské úsilí zemře, rychle si uvědomím své hranice. Má to i velmi všední stránku. Jsem zodpovědný za spolupracovníky, aby mohli v dobrých podmínkách pracovat, vydělávat si na živobytí. Jako Škodovka vyrábí auta, tak mi vyrábíme opravená srdce. A když se nám to nebude dařit, tak nám dneska nikdo peníze nedá.

Ale neříkejte, že vůbec nemáte pocit výjimečnosti. Vždyť po kněžích, kteří obětovávali lidské srdce bohům, je dnes kardiochirurg jediným člověkem, který cítí živé lidské srdce na dlani.

Ale já to lidské srdíčko beru do rukou velmi pokorně. Ne, abych ho zpupně obětoval božstvům, ale rychle vrátil do života. Opravdu si nepřipadám výjimečný. Ostatně i z našeho rozhovoru vám muselo vyplynout, že jsem se vždycky choval jako průměrný Čech.

Jiří Leschtina, Hospodářské noviny

Ohodnoťte tento článek!