Jozef Kubinyi: Nechci být ten, kdo dělá zákony, a přitom žije podle výjimek

Někteří z jeho přátel i z šesti desítek podřízených si klepali na čelo, proč se přednosta kliniky nukleární medicíny ve FN, uznávaný odborník perspektivního oboru, člen domácích i zahraničních společností, pouští do takových podniků, jako je vysoká politika…

Sedmačtyřicetiletý Jozef Kubinyi se před několika dny poprvé posadil do poslanecké lavice a poprvé si vyzkoušel, jak se hlasuje o věcech veřejných na nejvyšší úrovni. Po dvaadvaceti letech už nebude chodit každý den v bílém plášti, ale převážně jen v obleku s kravatou, a na své oblíbené hory bude mít spolehlivě ještě méně času než dosud. Do Poslanecké sněmovny se mu na rozdíl od řady nových kolegů neodcházelo z původního pracoviště zrovna lehce. Někteří z jeho přátel i z šesti desítek podřízených si klepali na čelo, proč se přednosta kliniky nukleární medicíny ve fakultní nemocnici, uznávaný odborník perspektivního oboru, člen domácích i zahraničních společností, pouští do takových podniků, jako je vysoká politika. K té přivedla sociálního demokrata Kubinyiho právě medicína, přesněji řečeno dvě spletité kauzy, které se odehrávaly v ostravské fakultní nemocnici před téměř čtyřmi lety.Tehdy došel k názoru, že problémy chirurgické kliniky a transplantačního centra se už nedají řešit jinak než politicky. Začal se politice věnovat více, pak se stal ostravským radním ( neuvolněným) a v lednu 2001 byl zvolen šéfem ostravské sociální demokracie. Projevil se jako politik, který se nemíní jen vézt v rozjetém vlaku, ale má snahu leccos měnit, včetně personální sestavy kandidátů pro komunální volby. Nakonec se rozhodl kandidovat i do sněmovny, kde je dnes v 70členném klubu ČSSD jedním ze tří lékařů. K novinářům je otevřený a korektní, na jakoukoli otázku odpovídá klidně a věcně. Nechybí mu smysl pro humor, přestože o sobě tvrdí, že se moc často nesměje.

– Opouštíte terén, kde jste získal významné jméno a respekt. Myslíte, že ve sněmovně můžete být užitečnější?

Zatím nevím přesně, zda tam budu tak užitečný, jak bych si přál. Nemám ještě detailní představu, jak to ve sněmovně funguje, ale opravdu velmi nerad bych tam byl jen do počtu, to bych asi dlouho nevydržel. Teď jsem elév, ale musím rychle zjistit, jaké jsou možnosti, co má šanci projít, jak se co dá prosadit. Například je určitě zapotřebí rezervní fond pro mimořádně náročnou péči, o kterém se už nějakou dobu mluví. Samozřejmě bych se chtěl zabývat především zdravotnictvím, ale velkou pozornost musím věnovat i Moravskoslezskému kraji.

– ČSSD neustále operuje s pojmem bezplatné zdravotnictví. Vy přece sám víte nejlépe, jakou roli v něm hrají peníze…

Lidé jsou na ten pojem zvyklí, ale fakt je, že je zavádějící. Zdravotnictví se samozřejmě platí, ale určitě to není byznys jako každý jiný. Lidé by si spíš měli uvědomit, že když odvádějí do zdravotnictví peníze, musejí za ně dostat dobrou službu. Systém by měl fungovat tak, aby každý dostal patřičnou zdravotní péči. Naše zdravotnictví podle mě nefunguje efektivně, systém je třeba změnit. Medicína je už dnes mnohem méně umění a mnohem více věda, která efektivně využívá standardních postupů. Na druhé straně ovšem na celém světě existuje rozpor mezi obrovským technickým pokrokem medicíny a nedostatkem finančních prostředků, všichni lidé nemohou mít tu nejlepší péči.

– Jste lékař, ti bývají obvykle spíš pravicovějšího smýšlení. Proč je vám blízká sociální demokracie?

Pravicové myšlení se mi nikdy moc nelíbilo. Po listopadu 1989 najednou ulétlo kyvadlo zleva úplně doprava, najednou se měl každý starat jen sám o sebe. Kdo je schopný, vyhrává, kdo není, má smůlu. Bližší je mi filozofie, že jedinec má právo maximálně využít svých schopností, ale také musí mít nějakou odpovědnost ke společnosti. Do ČSSD jsem vstoupil už v roce 1992, ale dlouho jsem byl řadový člen. Až když jsem zjistil, že některé problémy se bez politiky řešit nedají, šel jsem do toho naplno.

– Co chcete udělat ve sněmovně pro kraj, jak jste se už zmínil?

Půjde samozřejmě o získání peněz ze státního rozpočtu i z evropských fondů. Vím, že například Ostrava má kontaminovány více než dvě třetiny plochy města, na ekologii potřebuje stále hodně peněz. Doufám, že v tomto směru budeme jako poslanci z kraje postupovat bez rozdílu stranického dresu. Kromě toho bych se docela rád zabýval i politickou kulturou, ta mi připadá dost úděsná.

– Když jste se dostal hlouběji do politického zákulisí, nezaskočily vás mocenské mechanismy, které fungují na všech úrovních politiky?

Zatím ne, nebo alespoň ne příliš. Politika, to byl a je boj o moc a hledání kompromisů, a celé by to navíc mělo fungovat jako služba lidem. Různé vyjednávací a dohodovací mechanismy k politice prostě patří, jinak se to nedá dělat. A jak se mi teď po pár dnech zdá, ve sněmovně je to alfa a omega veškeré činnosti.

– Co vás zatím v politice nejvíc vytočilo?

Rozbití federace. Jsem rodilý Slovák, mám slovenskou národnost, a najednou byl ze mne na Moravě málem emigrant. Ale jinak jsem přesvědčen, že politik by měl ovládat své emoce, zvyšování hlasu ani různé pózy do politiky nepatří. Snažím se tím řídit, ale není to tak úplně jednoduché. Když mě něco opravdu naštve, musím odejít stranou, zapálím si doutník a srovnám se.

– Jak se těšíte na výhody poslanecké imunity?

Veškeré tyhle výhody, vyjma postihu za projevení názoru, bych zrušil. Když jsem například dosud občas zaplatil pokutu, nevidím důvod, proč by to teď mělo být jinak. Poslanecký průkaz přece slouží k jiným účelům, než je odhánění policistů. Ta stávající situace mi připomíná známé úsloví, že lidé, kteří dělají zákony, žijí podle výjimek. A to nechci.

– Nebojíte se, že vás politika stejně časem zdeformuje, že budete třeba jako mnozí poslanci říkat ano, ale ruku pro to nezvednete?

Nebojím se, ale slyším kolem sebe, že splynutí se zvyklostmi a atmosférou sněmovny přichází rychle a nepozorovaně. Je otázkou, nakolik si člověk zachová zdravý rozum a schopnost vidět realitu všude kolem, nejen tu parlamentní. Doufám, že mám natolik dobré přátele, že kdyby se něco podobného dělo a měl bych tendenci k vlastnímu “ zbožštění“, důrazně mě na to upozorní.

– Věříte v Boha?

Ne. Jsem asi příliš racionálně založený. A ani jsem k víře nevedl své děti, vůbec jim však nebráním, aby si hledaly životní filozofii podle svého. Vedeme to doma velmi demokraticky.

– Jak se podepisuje politika na vašem manželství?

Když jsem se začal více věnovat politice a dělal jsem radního, začalo nám to doma skřípat. Žena, která je také lékařka, mi třeba říkala: Nechápu, jak jste mohli dát na to či ono tolik peněz. Nakonec jsem jí řekl, ať to zkusí taky, že to není taková sranda. Ona to zkusila, a teď je i na kandidátce do ostravského zastupitelstva. Zřejmě se budeme vídat málo, ale jsme na to docela zvyklí, vždycky jsme se střídali ve službách, když jsme měli holky malé. Navíc žena věděla, do čeho jdu, probírali jsme to spolu.

– Proč je podle vás stále tak málo žen v politice?

Podle mě stále hraje velkou roli rodina, a pak, muži ženy v politice poněkud diskriminují. Neradi je pouštějí dál, prostě jsou poněkud archaičtí. Přitom žena má něco navíc, co muž nemá – má intuici. Má jinak nastavené vnímání a cítění a leckdy dokáže najít řešení intuitivně, zatímco muž složitě přemýšlí a kombinuje. Nová vláda by tuto atmosféru mohla změnit ve prospěch žen.

– Míříte do zdravotního a sociálního výboru, ale budete hlasovat i o věcech, které jsou vám vzdálené. Podle čeho se budete rozhodovat?

Podle všech informací, které se mi podaří získat. Odbornou literaturou počínaje a médii konče. Nepochybně budu využívat i možnosti nechat si udělat expertizu či analýzu od renomovaných odborníků.

– Přemýšlíte, jak si zajistit kontinuitu ve vaší profesi, abyste se případně mohl k medicíně vrátit?

Kontakt s medicínou bych opravdu nechtěl ztratit. Z funkce samozřejmě odejdu, ta se podle mého názoru se sněmovnou nedá kombinovat. Ponechám si v nemocnici úvazek 0, 1, což znamená dva dny práce v měsíci, a to mi připadá reálné. Tím, že si udržím vztah s profesí, budu mít také určitou svobodu a nezávislost, nebudu tak fixovaný na politiku. Připadá mi smutné, když jdou lidé do politiky jen proto, že nemohou jinde sehnat práci.

Silvie Kleková, Moravskoslezský deník, 18.7.2002

Ohodnoťte tento článek!