Jsem zásadně proti eutanazii, i umírající na životě lpí

Titulní obrázek

„Na Nuselském mostě stavíme sebevrahům bariéry, aby z něj neskákali, a bráníme tím vlastně jejich svobodné vůli skončit se životem. A nyní při návrhu zákona o eutanazii se argumentuje tím, že bráníme svobodné vůli člověka. To je přece paradox,“ říká v rozhovoru profesor Pavel Klener…

ONKOLOG PROFESOR PAVEL KLENER:

Senát má na stole zákon o eutanazii, kdy nevyléčitelně nemocný pacient by se zabil sám za pomoci lékaře, anebo lékař by navodil smrt. Jaký je váš názor na eutanazii?

Jsem zásadně proti. V onkologii jsem se velmi často setkával s umírajícími, a pokud mě paměť neklame, tak pouze ve dvou případech pacienti žádali, aby se jejich trápení ukončilo. Ale když jsme jim zmírnili potíže, názor změnili, a byť umírali, tak doslova lpěli na každém dnu života.

Chcete tím říct, že pacienti i v konečném stadiu lpí na životě?

V drtivé většině ano. Každý den berou jako dar.

Má medicína možnosti, jak umírajícímu snížit utrpení?

Samozřejmě. Není to ale záležitost jen medicíny, ale i sociálních služeb a psychologické péče o pacienta, která se zanedbává. I ke zmírnění deprese a pocitu beznaděje máme dnes účinné léky. Kromě toho má dnešní medicína prostředky k tomu, aby zajistila uspokojivou kvalitu života až do samého konce. Bohužel se jich nevyužívá.

Proč?

Zcela se zanedbal rozvoj tzv. hospicové péče, není dostatek vyškoleného personálu a částečně zde může hrát roli i nedostatečná erudice lékařů. Dnes např. máme tak účinné prostředky k tišení bolesti, které až na vzácné výjimky mohou nemocného zcela zbavit bolestí. Ale často je jedinou léčbou injekce morfinu. Považoval bych tedy za účelnější věnovat více pozornosti podpoře symptomatické léčby než úvahám o eutanazii. Velmi důležité je pro umírajícího zajištění kontaktu s rodinou, pokud ovšem má rodina zájem, a zbavit tak nemocného pocitu osamění.

Jste proti eutanazii? Ale pokud vím, tak dnes už se Hippokratova přísaha, která zavazuje lékaře výhradně k léčení pacienta, neslibuje?

Neslibuje. Je však nepsaným lékařským zákonem, že lékař nikomu nepodá smrtící dávku jedu, i kdyby byl o to požádán. Navíc celé lékařské povolání je přece k tomu, aby zachraňovalo životy, a ne je ukončovalo.

Dobře, ale jedinec má právo sám o sobě rozhodnout a měl by tedy mít právo se rozhodnout i pro eutanazii.

To je sice pravda, ale když někdo chce dobrovolně z tohoto života odejít, tak má desítky možností, jak to udělat, a nepřenášet ukončení svého života na lékaře. Připomínám, že lékaři zachraňují sebevrahy, kteří polykají prášky, leží pak na jednotkách intenzívní péče a řada z nich, když se z komatózního stavu dostane, tak lékařům děkuje za zachráněný život a mnohem víc si ho pak váží. Na Nuselském mostě stavíme sebevrahům bariéry, aby z něj neskákali, a bráníme tím vlastně jejich svobodné vůli skončit se životem. A nyní při návrhu zákona o eutanazii se argumentuje tím, že bráníme svobodné vůli člověka. To je přece paradox.

A nedělá se dnes už v nemocnicích tzv. divoká eutanazie, kdy lékaři odpojí pacienta od přístrojů, které zajišťují chod životně důležitých orgánů a pacient tak zemře?

Nejsem přesvědčen, že se tak děje. Jestliže se např. u onkologicky nemocného vyčerpají všechny možnosti léčby a její další podávání by jen působilo nemocnému nežádoucí účinky, pak lékař rozhodne o jejím ukončení. Nemocný ale dostává léčbu k úlevě svých obtíží. Odpojení od přístrojů, které zmiňujete, se děje zpravidla na přání nemocného, které lékař musí respektovat. Ve výjimečných případech může o ukončení této „udržovací“ léčby rozhodnout lékař, což by se snad mohlo označit jako pasívní eutanazie. To je však něco jiného. Dnešní medicína má prostředky, aby udržela základní životní funkce téměř libovolně dlouho. Taková „léčba za každou cenu“, někdy označovaná jako dystanázie, však rovněž odporuje zásadám lékařské etiky.

Václav Pergl, Právo

Jsem zásadně proti eutanazii, i umírající na životě lpí
Ohodnoťte tento článek!