Kam kráčíš Česká stomatologie?

doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc.

Málokteré odvětví české medicíny učinilo tak obrovský pokrok od roku 1989, jako česká stomatologie. Úroveň péče řady zařízení i v malých vískách odpovídá špičkovým zahraničním pracovištím. Počet zubních kazů dramaticky klesl.

Máme k dispozici metody, které jsou na úplně jiné úrovni, než tomu bylo před sametovou revolucí a zároveň se zlepšilo i povědomí a spolupráce pacientů. Lékaři jsou enormně motivovaní poskytovat nejlepší možnou péči i za cenu časově a finančně náročných školení. Pacienti jsou nároční a vyžadují nejenom vysokou odbornost, ale i odpovídající komunikaci. To platí ovšem pro péči, kde si pacient léčbu sám hradí, popřípadě tam, kde se podílí na financování péče. Jakmile je péče zcela hrazena zdravotními pojišťovnami, pak většina postupů naopak odpovídá zhruba úrovni roku 1989.

Obor je tak trochu laboratoří, ve které můžeme oba filosofické přístupy k organizaci zdravotnictví porovnat. Osobně se mi zdá, že finanční zainteresovanost pacienta přináší jasné výhody v podobě kvalitnější péče i úspor v systému zdravotního pojištění. Je zároveň nutné zajistit péči na odpovídající úrovni i pacientům, kteří si přispívat z různých důvodů nemohou, a tady nelze donekonečna šetřit na prostředcích pro stomatologii, jak jsme toho rok od roku byli svědky. Musíme hledat zdroje v podobě příspěvků od státu a samospráv, jak to vidíme třeba při zajištění péče v ostatních medicínských oborech.

Co je tedy potřeba zlepšit?
1/ Bezpečnost péče. To je primární úloha komor! Ačkoli je počet zubních lékařů rekordně vysoký, otevřela Česká republika dokořán dveře přílivu cizinců. Náš systém umožňuje po formálním posouzení vzdělání a složení testu, kde se někteří zkoušení, bohužel, netají tím, že řešení dopředu znají (v dnešní „mobilní“ civilizaci je utajení textů vzniklých za asistence mnoha lidí v řadě jazykových mutacích extrémně náročné až nemožné) prakticky neomezenou práci na našem území. Stačí formální garance lékaře, který nemusí být fakticky ani fyzicky přítomen na pracovišti.

Teoreticky by měl dotyčný za pět měsíců absolvovat aprobační zkoušku, ale pokud ji nesloží (klidně opakovaně), nebo se k ní ani nedostaví, nic se neděje. Nakolik je tato zkouška důležitá, o tom mluví statistika, kdy ji drtivá většina žadatelů není schopna složit. Krátce řečeno. Zatímco naši studenti musejí skládat řadu náročných zkoušek během studia, včetně náročného rigoróza, pro zájemce ze zahraničí toto fakticky neplatí. Logicky budou naši absolventi vytlačováni směrem do velkých měst a do zahraničí, kde ocení jejich vyšší dovednosti a schopnosti. Mnozí pacienti budou léčeni ošetřujícími, kteří nemají ani základní dovednosti.

Jde-li o to získat velké množství „bílých plášťů“ za každou cenu, mohli bychom s trochou ironie změnit studium medicíny třeba na pomaturitní nástavbu bez závěrečných zkoušek… Řešení si vyžádá spolupráci několika ministerstev a obou lékařských komor. V této chvíli se problém týká 10 procent zubních lékařů a podíváme-li se na počty těch, kteří se z ciziny hlásí, mohla by to brzy být i čtvrtina až třetina!! Komory by měly mít plnou kontrolu nad celým systémem počínaje formálními náležitostmi a konče jejich fyzickou kontrolou. K nim by se měly přesunout nejenom pravomoci, ale i prostředky od státu a samosprávy, které nemají dostatek „lidí z praxe“ pro systematickou kontrolu v terénu.

2/ Standardy péče. Musíme se rozloučit s nedózovaným zubním amalgámem z důvodu bezpečnosti práce a ekologie. Je to příležitost si říci, jaký přesný má být nepodkročitelný standard hrazený plně zdravotním pojištěním. Odpovídá zubní výplň, která je sice levná, ale má faktickou garanci kvality jeden rok tomu, co deklarujeme jako kvalitní péči?

3/ Financování. Ze standardů vyplývá úroveň péče a politickým rozhodnutím musí být místní dostupnost i tam, kde je z mnoha důvodů provozování praxe nerentabilní. Jak má být síť hustá? Je primární kvalita péče, nebo fyzická dostupnost? Je stát ochoten se spolu se samosprávami podílet na financování takové sítě?

4/ Vzdělávání. Musíme se zaměřit na intenzivní postgraduální výuku, kde chybí dřívější atestace prvního stupně. Komora je schopna zajistit ji bez participace státu. Nutné je ale také přehodnotit i na úrovni zdravotních pojišťoven původní ideu, že univerzity opouštějí plně teoreticky i prakticky připravení absolventi. To prostě po pěti letech nemůže zajistit žádná škola a my musíme mít systém, který pozitivně motivuje k celoživotnímu vzdělávání. Nevzdávejme se „lovu bodů za akce“, ale přidejme možnosti získat akreditované dovednosti a i tituly, které odliší aktivní lékaře od těch druhých, jak to známe ze zahraničí…

Jsou to mé osobní názory. Prezidentem České stomatologické komory se stanu až v září 2017 a navíc naše organizace rozhoduje svými volenými orgány, nikoli názorem jedince.

Doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc.

Box
Roman Šmucler má osobní zkušenost se stomatologií a v různých podobách i se specializací na stomatochirurgii. Pracuje ve Fakultní nemocnici Plzeň a působil také ve Všeobecné nemocnici v Praze. Provozuje nestátní zdravotnické zařízení a systematicky praktikuje. Je docentem stomatologie v Praze na 1. LF UK a v Košicích na UPJŠ. Přednáší v zahraničí a intenzivně odborně publikuje. Je rovněž předsedou Společnosti estetické a laserové medicíny ČLS JEP. Byl zvolen prezidentem ČSK na období 2017 – 2021.

Kam kráčíš Česká stomatologie?
Ohodnoťte tento článek!