Každých deset let může kuřák poslat do vzduchu jednu fabii

Neřesti kouření se věnuje 39 procent populace. Kouří 31 procent žen a 48 procent mužů. „Je známa souvislost mezi kouřením a ischemickou chorobou srdeční, nádory plic…

Neřesti kouření se věnuje 39 procent populace. Kouří 31 procent žen a 48 procent mužů.

„Políbit ženu, která kouří, je jako políbit popelník,“ začíná povídání ředitel Léčebny tuberkulózy a respiračních nemocí Humpolec Tomáš Drasnar. Kouření je droga. Je to závislost stejná jako na alkoholu, lécích či tvrdých drogách. Kouření je také hlavní příčinou největšího počtu předčasných úmrtí. Přímo i nepřímo se podílí na třech nejčastějších chorobách vedoucích k smrti. To jsou nemoci kardiovaskulární, nádory a chronický zápal plic.

Rakovina je zákeřná

„Je známa souvislost mezi kouřením a ischemickou chorobou srdeční, mezi kouřením a nádory plic, ale i hrtanu nebo žaludku, protože třetina kouře se polyká. Kuřáci dýmek často trpí nádory rtu. Kouření souvisí s chronickým zánětem průdušek a rozedmou, ta v zásadě končí až imobilizací. V důsledku dušnosti pacienta i při minimálním pohybu i rozhovoru,“ vysvětluje Drasnar.

Pokud postavíte do řady sto lidí s rakovinou průdušek, 95 z nich jsou kuřáci a pouze 5 lidí nekouřilo. Rakovina plic je zákeřná, protože se na ni přichází většinou pozdě. Pacient nemá bolesti, jen kašle, ale to už více let. Má totiž kuřáckou bronchitidu. Smrt na bronchitidu je u kuřáka třicetkrát častější než u nekuřáka.

„Přitom příčina vzniku nemoci je z devadesáti procent opravdu podmíněna kouřením. Nejinak je to s rakovinou plic. U mužů je rakovina průdušek vůbec nejčastější malignitidou, tedy nádorovým onemocněním, u žen pak třetí nejčastější v pořadí. U mužů křivka úmrtí na rakovinu za posledních dvacet let stagnuje. U žen však stoupá. Pro zajímavost, ročně umírá v České republice okolo 4500 mužů a 1000 žen na rakovinu plic,“ varuje Tomáš Drasnar a dodává:

„Jak jsem již uvedl, u žen stoupá počet onemocnění rakovinou plic až o sto procent. Přičemž se zvyšují počty především u žen ve věku od 45 do 50 let. To jsou ženy, které kouří oněch dvacet až třicet let,“ vysvětluje primář.

Riziko stoupá rychle

Statistiky říkají, že jedna cigareta krátí život o přibližně deset minut.

„Tedy kuřák dvaceti cigaret denně od patnácti let si ročně zkrátí život o padesát dnů, to je téměř o dva měsíce. Každých šest let tedy ztratí jeden rok života. Pokud by se tedy měl tento kuřák dožít šedesáti let, zemře v padesáti, a pokud by žil do osmdesáti, žije pouze do šestašedesáti. Pochopitelně, že jsou jedinci, kteří kouří čtyřicet cigaret denně a dožijí se osmdesáti let, ovšem otázka je, v jaké kvalitě,“ uvažuje ředitel léčebny.

Dříve se hovořilo o počtu vykouřených cigaret za život, nyní se hodnotí počet krabiček za rok. Riziko stoupá velmi rychle již od přibližně stotisící cigarety.

„Vezmeme-li tedy onoho patnáctiletého teenagera, který vykouří dvacet cigaret za den, pak je to něco přes 7000 cigaret za rok. Takže za 13 až 15 let, kdy je mu třicet, je tento člověk již v nebezpečí onemocnění rakovinou průdušek,“ hovoří o hrozných faktech Drasnar.

„Za těch patnáct let přitom prokouří, započítám-li dnešní ceny a inflaci, zhruba okolo 280 000 až 300 000 korun. A to nehovořím o nákladech na léčbu. Lze tedy říci, že zhruba každých deset let pošle takovýto jedinec do vzduchu jednu fabii. Ta by se mu za dvacet let, až nebude kvůli zadýchávání schopen chodit pěšky, hodila,“ domnívá se Tomáš Drasnar.

Kouřením obtěžuji druhé

Kouření je nezodpovědnost jedince vůči vlastnímu zdraví.

„Navíc tito lidé kouří před dětmi. Ty jsou vinou pasivního kouření častěji nemocné, méně prospívají a navíc začínají samy velmi brzy kouřit. Stejně jsou postiženy i děti kouřících matek v těhotenství. Nestačí přestat kouřit, když žena otěhotní, ale minimálně rok předem. Vykládejte to ovšem těm čtyřiceti procentům populace, která u nás kouří,“ krčí rameny primář Drasnar.

„Zde vidím obecnou souvislost, je to v širším slova smyslu neúcta před sebou samým, lenost, neschopnost býti odpovědným, nezájem, hloupost. Já vím, že jde o tvrdá slova, ale on ten konec, umírání na rakovinu plic, je také zatraceně tvrdý. Jak pro nemocného, tak pro rodinu a tak i pro zdravotníky, kteří nemohou pomoci. Zde neplatí – je to můj život, mohu si dělat co chci. Nemohu. Kouřením totiž já obtěžuji druhé a to bezohledně, a pak, když vše spěje k mému konci, navíc žádám po druhých, kterým jsem škodil, aby se o mne postarali. Je standardní, že na upozornění obtloustlého, jinak bodrého čtyřicátníka se žlutými prsty, aby přestal kouřit, je s úsměvem odpovězeno: na něco se přece musí umřít, pane doktore. Je také ovšem standardní, že stejný muž se za tři roky při zjištění rakoviny plic diví, jak to, a rodina obvykle vznáší otázku, zda zdravotníci něco nezanedbali. Ano, to jsou také bohužel dosti obvyklé případy ze života. Takže ta tvrdá slova jsou opravdu na místě. Ano, buďte hrdiny, zastávejte názor, že kouřím proto, že na něco musím umřít, ale prosím vás, dotáhněte ho hrdinsky až do konce. Nebo nekuřte,“ doporučuje Drasnar.

MARCELA PRŮCHOVÁ, Českobudějovické listy, 22.1.2002

Ohodnoťte tento článek!