Přesto, že by si mnozí podle označení vodní záchranná služba mohli myslet, že jde především o zajištění pomoci při vodním sportování, příčinou největší části zásahů vyžadujících plavbu po hladině jsou zdravotní potíže starších rekreantů.
Vodní záchranná služba je v provozu pouze dva měsíce po dobu prázdnin. A o služby na tomto stanovišti není nouze, přestože jde o práci nad rámec běžného pracovního úvazku. „Máme asi dvacet záchranářů, kteří mají oprávnění k pilotování člunu. Na Slapy se dostanou většinou dvakrát za sezónu a jsou tady tři a půl dne. Všichni to dělají ze záliby,“ říká ředitel Územního střediska záchranné služby Středočeského kraje MUDr. Martin Houdek.
Kromě výjezdů na vodní hladinu se práce záchranářů na Slapech o moc neliší od běžných služeb na záchrance.
„Na stanovišti máme jak sanitní vůz, tak vodní člun. Obojí má stejné vybavení, jen člun má místo nosítek plovoucí páteřní desku. Výhodou člunu je, že se po vodě dostane na mnohá místa mnohem rychleji než sanita po silnici. V praxi často dochází k tomu, že k pacientovi dojedeme po vodě, převezeme ho na základnu a z té ho pak převážíme autem do nemocnice. Někdy je zásah kombinovaný i s vrtulníkem. To je například u vážných úrazů,“ vysvětluje Martin Houdek.
Posádka vodní záchranné služby je dvoučlenná, není v ní lékař, ale jen odborní záchranáři.
Do nemocnice po vodě
Během loňské sezóny měli záchranáři na Slapech za dva měsíce 75 výjezdů. Letos již zasahovali u tonutí, náhlých srdečních příhod, alergických reakcí i u oběšení.
„Velkou část výjezdů tvoří běžné zásahy, jako jsou infarkty, žlučníkové záchvaty, úrazy, různá popálení a opařeniny. Polovina výjezdů je ke starším chronicky nemocným lidem. Pomoci, která je spojená s vodními sporty nebo s rekreací na vodě je tak deset procent. Nejrizikovější skupinou jsou asi plavci, kteří se před koupáním posilnili alkoholem. Druhou rizikovou skupinou jsou skokani, kteří podcení vodní dno a při skoku se zraní. Většinou jde o vážná poranění páteře,“ říká záchranář Jiří Šťástka, který na Slapech slouží od samého počátku, tedy od roku 1999.
O tom, zda k výjezdu záchranáři použijí člun, nebo auto, rozhoduje ve velké většině dispečink, který hlášení přijme. „To je ale orientační. Konečné rozhodnutí je na nás. Pokud je mlha nebo velké vlny, tak je bezpečnější jet autem. Také za tmy je lepší použít sanitku. Člun sice má reflektory, ale přesto by se mohlo stát, že pilot někoho nebo něco na hladině přehlédne a mohlo by tak dojít k nějakému neštěstí,“ říká Jiří Šťástka.
Všechny příběhy nekončí šťastně
K jedné z největších akcí patří i loňský výjezd k převrácené lodi s osmi lidmi u Kobylníku. „K větším akcím jsou zváni i hasiči, kteří mají potápěče. Ti ale nemají stanoviště přímo na Slapech a člun si vozí s sebou,“ upřesňuje Martin Houdek.
Velká většina prázdninových výjezdů končí dobře, najdou se ale i takové, které šťastný konec nemají. „Stal se tady případ, kdy jsme jeli ke slečně, která byla na vodě na šlapadle. Kluci házeli kameny a trefili ji nechtěně do hlavy. Dívka spadla do vody a my jsme byli voláni k tonutí. Po chvíli se nám ji podařilo oživit, přivolaný vrtulník ji převážel do nemocnice, ale dívka cestou zranění podlehla. Šlo skutečně o případ velké neopatrnosti, který skončil velkým neštěstím,“ vypráví Jiří Šťástka.
Všechno něco stojí
Středočeská záchranka je jediná v republice, která zabezpečuje vodní záchrannou službu. Její provoz ale něco stojí.
„Dva měsíce na Slapech vyjdou na desetitisíce. Jedná se o náklady spojené s údržbou člunu, které jsou vyšší než provoz běžného stanoviště, kde je jen sanitní vůz. K tomu je třeba připočítat i vybavení člunu, který stál dva milióny korun. Peníze na vodní záchranou službu jdou z jedné třetiny z veřejného pojištění a ze dvou třetin z příspěvků Středočeského kraje,“ uzavírá Martin Houdek.