Když první pomoc volá o pomoc aneb Umíme zachraňovat svého bližního?

…Máme spásu očekávat pouze od profesionálů? Odpověď je jednoduchá: nikoliv. Než přijede vůz rychlé záchranné služby, měla by také veřejnost cosi učinit. A protože zírat, hloupě radit a nadávat na línou záchranku umí kdekdo, nezbývá než sestoupit z pomyslného chodníku na vozovku a začít jednat. Jenže. Co se týče obecných vědomostí o poskytování první pomoci, společnost se, jako ten pán v sanitce, propadla do hlubokého „bezvědomí“…

Pro záchranu životů obětí dopravních nehod jsou nejdůležitější první čtyři minuty. Nejde však zdaleka pouze o dopravní nehody. Dát či poskytnout první pomoc by měl umět každý občan a naučit se to už ve škole, stejně jako se naučí číst, psát, počítat nebo plavat.

Stalo se kdysi mužům, kteří mají v popisu práce péči o naději, jež umírá poslední, že užasli nad následující příhodou: Jako záchranáři vezli v sanitce jednoho pána, kterého postihly blíže neurčené srdeční potíže. Pacienta připojili na monitor a protože byl kupodivu dobré mysli, živě švitořil s posádkou. Vyprávěl právě, sedě spokojeně na nosítkách, jakousi historku, když tu náhle monitor srdeční činnosti začal zobrazovat neblahou čáru signalizující zástavu. Muž však vykládal dál, odmítaje nechat se rušit takovou maličkostí, jakou je v podstatě blížící se smrt. Teprve po půl minutě obrátil oči v sloup a klesl na nosítka. Ocitl se v hlubokém bezvědomí. Záchranáři ho začali resuscitovat. Došlo i na elektrický výboj do srdce, po němž se jeho činnost okamžitě obnovila. Za několik vteřin poté se pán opět posadil, oklepal se a prohodil:

„Fuj, to byla ale šlupka. Tak, kde jsme to přestali.“

V souvislosti s touto příhodou se nabízí otázka: Máme spásu očekávat pouze od profesionálů? Odpověď je jednoduchá: nikoliv. Než přijede vůz rychlé záchranné služby, měla by také veřejnost cosi učinit. A protože zírat, hloupě radit a nadávat na línou záchranku umí kdekdo, nezbývá než sestoupit z pomyslného chodníku na vozovku a začít jednat. Jenže. Co se týče obecných vědomostí o poskytování první pomoci, společnost se, jako ten pán v sanitce, propadla do hlubokého „bezvědomí“. Naše vědomosti v této věci jsou naprosto nedostačující. Jde o stav alarmující, neboť včasný a někdy velmi jednoduchý zákrok je často rozhodující pro záchranu lidského života. Zdá se tedy, že všichni potřebujeme jakousi morální resuscitaci, srdce okoralá nezájmem o osud druhých bude zřejmě nutné zlidštit.

„Fuj, to byla ale šlupka,“ pravil ten pán, „tak kde jsme to přestali.“

Bojíme se pomáhat?

Lze konstatovat, že jsme s osvětou tohoto druhu přestali, či spíše skončili, někdy před deseti lety. Tehdy byly součástí kapesních kalendářů a dalších diářů právě minimalizované zdravotnické rady a kdo měl zrovna čas a chuť, mohl si tento „tahák pro život“ přečíst třeba v tramvaji. Z diářů dnes rady zmizely, zmizely i z různých příruček, byť poněkud nezáživných, veřejnoprávní média, například Česká televize, nedávno proklamativně zdůrazňující na různých náměstích svou službu veřejnosti, se k tomuto problému staví více než liknavě, z bulváru teče krev a …

„Jen zcela výjimečně se dozvíme, že krvácení také někdo dokázal úspěšně zastavit,“ připomíná vedoucí úseku odborných činností Úřadu Českého červeného kříže (ČČK) Josef Švejnoha a pokračuje:

„V ČČK je vytvořen ucelený systém výuky ve znalostech a dovednostech v poskytování první pomoci a patří mezi jeho tradiční činnosti již více než osmdesát let, tedy téměř od jeho založení. Systém začíná školením mladých zdravotníků na základních školách (za poslední čtyři roky jich bylo vyškoleno více než 80 tisíc). Pokračuje školením dospělých (v normách znalostí dobrovolné sestry ČČK, zdravotníka a zdravotnického instruktora). Za poslední čtyři roky takto ČČK vyškolil zhruba 40 tisíc občanů.“

Někomu by se mohlo zdát, že je to počet dostatečný, ale jde jen o zlomek naší populace. Statistiky proto neúprosně potvrzují, že například při dopravních nehodách poskytli první pomoc ve více než 85 % jako první zdravotničtí profesionálové a pouze ve 14 % případů laici, z nichž mnozí byli cizinci.

„Všichni se shodují v tom,“ připomíná Josef Švejnoha, „že pro záchranu životů obětí dopravních nehod jsou nejdůležitější první čtyři minuty. Nejde však zdaleka pouze o dopravní nehody – první pomoc by měl znát každý občan a naučit se ji už ve škole, stejně jako se naučí číst, psát, počítat nebo plavat. Ale zpátky k propagaci: V závěru loňského roku ČČK ve spolupráci s Radiem Classic a za pomoci grantu ministerstva zdravotnictví připravil a nyní realizuje v rámci projektu Nebojte se zachraňovat sérii tří motivačních plakátků popisující ony zachraňovací úkony. Veřejnost by se s nimi v nejbližší době měla setkat nejenom v Praze ve vozech hromadné dopravy, ale po celé ČR. V Českém rozhlase již bylo odvysíláno několik výukových relací o této problematice a natáčení dalších se připravuje.“

Čeští občané se bojí „naostro“ první pomoc poskytovat z několika důvodů. Jednak si nejsou jisti svými znalostmi a dovednostmi a obávají se, aby zraněnému spíše neublížili, jednak mají obavy, aby nemuseli někde vystupovat jako svědci u soudu, vypovídat do protokolu u policie a podobně. U řady lidí převládne názor, že od „pomoci“ jsou profesionální zdravotníci, a proto se záchranáři při zásazích nejčastěji setkávají s davem přihlížejících. Přitom by stačilo postiženému třeba jen zaklonit hlavu a vytáhnout jazyk, aby se neudusil. Základní zákroky, kdy jde opravdu o život, jsou skutečně velmi jednoduché.

Nejmenší zábrany mají děti, proto také při každoročním udělování ocenění ČČK Za záchranu života tvoří děti a mládež často polovinu vyznamenaných.

Hitparáda odvahy

V nekonečném seriálu občanské všeobecné lhostejnosti, jejímž podhoubím se stala porevoluční filozofie mít, nikoliv být, občas probleskne člověčina. Několik příkladů z loňského roku:

Frýdlant nad Ostravicí, 24. dubna. Devatenáctiletý Jan Kremser se jede se svými kamarády vykoupat na jez. Vír stahuje pod hladinu jednoho chlapce. Jan nezaváhá, přítele vytahuje z vody a dokud nepřijede odborná pomoc, dýchá mu do plic životodárný vzduch. Lékaře překvapila jeho účinná a rychlá reakce, která tonoucímu zachránila život. Nedivme se, že se lékaři divili. Vír mohl stáhnout pod hladinu i Jana.

Frýdek-Místek, 1. srpna. Ulicí uhání k zásahu vůz České policie. Přestože má zapnutá signální světla i sirénu, na křižovatce se střetne s osobním automobilem. Po tomto střetu policisté ještě nabourali do sloupu semaforu.

Čtrnáctiletá Kristýna Lančová a její kamarádka Lenka Stanovská zrovna stojí u nehody. Mohly se připojit k davu čumilů, kteří s napětím pozorovali, jak bude drama pokračovat. Bylo by to tak vzrušující. Protože ani jeden ze tří policistů nebyl připoután (hlavně, že buzerují nás, pravil jeden z přihlížejících), jsou všichni zraněni. Řidič narazil čelně na volant, spolujezdec vyletěl dveřmi, ten třetí vyvázl s oděrkami a byl v šoku. Dívky se rozeběhnou ke zraněným, k nimž přibyl i řidič osobního auta. Použijí lékárničky a udělají, co je třeba. Po příjezdu záchranky informují lékařku o zraněních a poskytnutém ošetření.

Čáslav, 10. prosince. Patnáctiletý Petr Polák je svědkem nehody, kdy osobní automobil, jedoucí nepřiměřenou rychlostí, skončil v příkopu. Když Petr doběhne k vozu, spatří zraněného řidiče, kterému z trosek trčí bezvládně noha. Společně s kamarády ho odnášejí co nejdál od auta, z něhož vytéká benzin. Stačila by přece jiskra. Druhého zraněného nacházejí v křečích na kraji silnice. Petr mu podloží hlavu, aby se nezadusil zapadlým jazykem. A z autorádia zdemolovaného auta zatím duní podvečerní hitparáda soukromého rádia. Písničky s banálními texty o lásce ostře kontrastují s altruismem tří obyčejných kluků.

A co autoškoly?

Tak, jak přibývá na našich silnicích automobilů, úměrně k tomu rostou i počty nových, méně zkušených a také často neukázněných řidičů s velkým procentem nehodovosti. A tak je zcela logická otázka, proč jsme při nárůstu automobilismu tak pozadu v ochraně zdraví?

„Možná proto,“ – vysvětluje Josef Švejnoha, „že se někdy nechceme podívat přes plot, jak to dělají jinde a hledáme za každou cenu naše vlastní specifické české cesty. Na západ od našich hranic existuje jasný systém, jasná pravidla, která všichni znají a hlavně dodržují. Kdo pravidla nedodržuje, je potrestán. Funguje tam kontrola a postih. Například v Německu mají zpracovány a vydány Jednotné zásady poskytování první pomoci. Připravil je Německý červený kříž, ale podepsali je ministři zdravotnictví, vnitra, obrany a školství a také nejvyšší představitelé Maltézských rytířů, Vodní záchranné služby, Horské služby a dalších subjektů, které první pomoc školí a poskytují. Neexistuje, že by někdo vydal příručku k této tématice, která by tyto zásady nerespektovala. Také ČČK zpracoval a již v roce 1991 vydal podobné zásady, ovšem mimo tuto organizaci je v této zemi nikdo nezná a hlavně nedodržuje.

Třeba v autoškolách dnes může vyučovat široké spektrum lektorů (lékaři, zdravotní sestry, vybraní učitelé autoškol, zdravotničtí instruktoři ČČK, učitelky zdravotnických škol a tak podobně). Takže v konečném důsledku hovoří o umělém dýchání nebo o popáleninách manželka majitele autoškoly, jelikož je zdravotní sestrou, či kamarád, protože je lékař. Co na tom, že je třeba zubař nebo gynekolog, který se s oživováním srdce setkal před třiceti lety za studií na medicíně? Každý učí podle svého a každý něco jiného. Liteře zákona jsme ovšem vyhověli. A to mluvím o případech, kdy se touto záležitostí v autoškolách vůbec někdo zabývá.“

ČČK před loňským přijetím nového zákona o získávání odborné způsobilosti uchazečů o řidičský průkaz navrhoval jednoduché opatření: Vyčlenit výuku zdravotnické přípravy z autoškol, svěřit ji ČČK a její úspěšné absolvování zakončené zkouškou stanovit jako podmínku přijetí do autoškoly. Podle Josefa Švejnohy poslanci při schvalování tohoto zákona předřadili obavy z monopolu ČČK nad kvalitu této výuky.

Se Švejnohovým tvrzením však nesouhlasí člen výkonné rady Asociace autoškol Jiří Šic, když říká: „Nevidím důvod, proč Josef Švejnoha protestuje proti zákonem určenému kruhu lektorů. Vždyť tito lidé mají vzdělání i oprávnění tuto činnost vykonávat zajisté profesionálněji než kdokoliv jiný. Obzvlášť divné mi připadá, proč by si autoškola nemohla vybrat i osobu nejbližší, a tak si snížit přímé výdaje na školení. ČČK se prostě začal chovat tržně.“

Očima profesionálů

„Nedávno jsme v Praze okolo druhé hodiny v noci zasahovali u případu zástavy srdce,“ vzpomíná primář Zdravotnické záchranné služby hl. města Prahy Jiří Knor. „Žena a muž, oba ve věku okolo 45 let, se vraceli domů, když náhle žena zkolabovala. Muž ji nebyl schopen pomoci. Do našeho příjezdu, což trvalo zhruba osm minut, stál bezradně nad bytostí, na které mu velice záleželo, ale nevěděl, co má dělat. Tohle bylo z celého jeho stresu to nejhorší. Kdyby dokázal provést nepřímou srdeční masáž, vše by se odvíjelo jinak. Přivedli jsme sice ženu k životu, ale bohužel již s těžce poškozeným mozkem. Bude žít s trvalými zdravotními následky. Tomu zhroucenému muži by bývalo nevhodné cokoli říkat, věděl své.“

A doktor Knor pokračuje: „Představte si dopravní nehodu. Nepřipoutaný řidič, náraz do stromu, řidič se vymrští, udeří se hlavou o přední sloupek karosérie a zhroutí se v bezvědomí do sedadla. Nastal otřes mozku. Pokud budou jeho dýchací cesty volné, může se během několika minut probrat a zranění přežije bez trvalého poškození organismu. Bohužel, většina lidí, kteří se u takové nehody objeví, neví, co s rukama. V bezvědomí má řidič dýchací cesty ucpané kořenem jazyka. Stačilo by zaklonit mu hlavu a může dýchat. Bez víceméně jednoduchého zákroku se udusí. Co brání lidem, aby si takový triviální, život zachraňující úkon zapamatovali? Bez spolupráce laické veřejnosti ztrácí naše odborná pomoc mnohdy smysl. Můžeme mít sebelepší vybavení, ale je prostě pozdě, i když dojezd vozu rychlé záchranné služby s lékařem na území Prahy a blízkého okolí se pohybuje v časovém intervalu do osmi a půl minuty. Chápu, že každá minuta je pro zraněného a zejména pro jeho blízké nekonečně dlouhá, a tak si nezřídka vyslechneme i ty nejhrubší nadávky a občas jsme i fyzicky napadáni. Kladu si však otázku: Není příčina neschopnosti pomoci druhému skrytá vlastně v neochotě? Vůle podat pomocnou ruku musí být v nás přítomna zcela automaticky a pokud není, je něco v nepořádku. Poměry v naší společnosti jsou ve vztahu k všeobecné morálce ovšem tristní, takže se není čemu divit. Přístup k životu se u mnohých jedinců řídí heslem po nás potopa. Lidé jsou na sebe zlí a ten stav rozmnožujícího se sobectví, determinovaný ekonomickou situací, se stále zhoršuje. Můžu vám říct, že my, záchranáři, to vnímáme velmi intenzívně, takzvaně z první ruky.“

Mluvčí Zdravotnické záchranné služby Jan Škoula, doplňuje: „Proč by lidé chtěli něco znát a umět? Domnívají se, že znají a umí, a tak se občas setkáváme i s takovými nehoráznostmi, kdy je oběti nehody přišpendlen jazyk ke kravatě, protože takoví „záchranáři“ někde slyšeli, že jde o správný postup proti udušení. A velice nelibě nesou, že máme na podobné netradiční metody poněkud odlišný názor. Mohu však také říct, že mnoho lidí si naší práce váží a mnozí dovedou první pomoc poskytnout. Nejhůře je na tom populace ve středním věku, ta nás pokládá za jakousi úklidovou četu. Výčitky žádné, od zachraňování jste přece vy, říkají věční kritici. Zbytky socialistického myšlení, vylučujícího osobní zodpovědnost, způsobily nepředstavitelé škody. Řadový občan raději deklaruje svůj strach, aby neublížil, než aby se snažil být nápomocen, byť mu zákon ukládá, že je povinen. Není to tak dávno, co jsme jeli k předávkovanému narkomanovi. Spolek jeho kamarádů nám svorně nadával, kde jsme tak dlouho a celá ta fetující parta nesla velmi nelibě, že se nám zákrok nedaří tak rychle, jak si představovala. Dávali nám za vinu vlastně cokoli. Vůbec si přitom neuvědomovali, že stav, v němž se jejich kamarád ocitl, si zavinil sám. Tu odpovědnost oni jednoduše necítí. A k tomu si přidejme „duchovní krmi“ z televizních seriálů typu Chicago Hope, podle nichž mnozí diváci hodnotí činnost záchranky, neboť obrazovka má vždycky pravdu… Bylo by lepší, kdyby veřejnoprávní média, rozhlas, televize, prezentovala jednotlivé případy úrazů a nějakou přitažlivou formou naučila lidi jednat, o což se například pokouší německá RTL.“

Naděje z bývalé prádelny

Ve sklepních prostorách jednoho paneláku v pražských Nových Butovicích, v místnostech bývalé prádelny, se několik dětí ze sídliště položilo na koberec. Představují raněné. Dvacetiletý instruktor, člen Mládeže ČČK Jan Čmelík, jim postupně na jejich tělech plných života předvádí, co podniknout, když tělu hrozí smrt. Při zástavě dýchání a krevního oběhu a při velkém tepenném krvácení. Dvakrát týdně tam, do klubovny Oblastní skupiny Mládeže ČČK Praha 1 a 13, jak zní oficiální název, chodí zhruba čtyřicet dětí a patnáct dospělých. Pro upřesnění: Děti z Prahy 1 do Butovic nejezdí. Jejich skupina se rozpadla, protože MČ Praha 1 nenašla pro jejich bohulibé záměry místnosti za nekomerční nájemné. Také realita dnešních dnů.

Podle Evy Bernatové, předsedkyně skupiny, se v suterénu paneláku a také na různých výletech a letních táborech, kluci a holky hodně naučili. Každopádně umí zahnat strach, pochybnosti, váhavost, dovedou se zbavit všech těch „psychických okovů“, kterými jsou spoutáni dospělí.

„Nechápu, proč se v médiích tak málo objevují informace o těch, kteří se postarali o druhé. Zachránit něčí život. To je málo atraktivní téma? Patrně ano, za hrdiny jsou v dnešní době pokládáni různí spidermani, supermani a další virtuální borci,“ posteskne si Bernatová.

Jan Čmelík si setře umělou krev z lýtka a přidá se: „Mně by hrozně vadilo stát někde v kruhu okounějících a dívat se na někoho, komu je zle. Říkám klukům ze sídliště, kteří mají jen silácké řeči a jsou rádoby vtipní a cyničtí: Představte si, že by na zemi ležel někdo z vaší rodiny, třeba brácha nebo máma… Přestanou se smát a začnou přemýšlet…

Jestli je přemýšlení nadějí, pak volání první pomoci o pomoc může ustat…

Ředitel odboru předškolního, základního a zájmového vzdělávání MŠMT Karel Tomek: „Téma Člověk a zdraví je jedním z témat rámcového vzdělávacího programu, který je vlastně novinkou. Bude to program obsahující i postupy při poskytování první pomoci. Celá věc je ve finále a objeví se na internetu k veřejné debatě. V případě, že projednávání tohoto programu proběhne tak, jak si představujeme, během dvou školních roků by mohl být uveden v život. Podle něj pak budou zavázány učit všechny školy. Jsem přesvědčen, že k žádným formálnostem při teoretické a praktické zdravotnické výuce docházet nebude. My opravdu chceme, aby všechny děti ze škol byly schopné chránit své zdraví i zdraví těch druhých. Vždyť například ničivé povodně na Moravě v roce 1997 prokázaly, že přírodní katastrofy se nevyhýbají ani naší zemi a připraveni na ně musíme být všichni, dětmi počínaje.“

„S výukou první pomoci je nutné začínat u dětí již na školách,“ zdůrazňuje Josef Švejnoha. „Základy musí být obsaženy v učebních osnovách. Zástupci resortu školství jistě uvedou, že v určitých ročnících, v určitých předmětech (například Přírodopis, Biologie) jsou obsaženy základy této osvěty. A že děti v rámci mimoškolních zájmů mají možnost si své znalosti ve spolupráci s ČČK rozšiřovat. Budou mít pravdu. Ale je to dostačující?“

Alexander Lukeš, Hospodářské noviny, 20.04.2001

Ohodnoťte tento článek!