Když se pacient cítí poškozen…

Krajský soud v Č. Budějovicích nedávno pravomocně zamítl žalobu pacienta, který se zranil při krkolomném útěku z jednoho oddělení Nemocnice Č. Budějovice, o náhradu škody. Ředitel této nemocnice MUDr. Jiří Bouzek říká, že za pět let, kdy je ve funkci, neprohráli u soudu ani jeden takový spor…

Když dojde k újmě

Neznamená to ovšem, že by nikdy neodškodňovali žádného pacienta mimosoudně. V některých případech dokonce sami takové vyrovnání nabídli. Ovšem vždy ve výši bodového ohodnocení bolestného, případně snížení společenského uplatnění. „Ředitel rozhodně nemůže o své vůli nabídnout něco nad tento rámec – hospodaříme přece s veřejnými prostředky,“ říká dr. Bouzek. Z hlediska hospodaření nemocnice jde zpravidla o zcela marginální výdaje, ale každý takový případ musí projít škodní komisí.

Není-li poškozený s takovým řešením spokojen, může se domáhat vyšší náhrady soudní žalobou, říká ředitel. Jde tak vlastně nad rámec osvěty samotného Svazu pacientů ČR, který takovou možnost ve svých radách o postupu při poškození zdraví neuvádí a zmiňuje pouze stěžování si řediteli státního zdravotnického zařízení, zdravotnímu radovi okresního úřadu, jde-li o soukromé poskytovatele, reviznímu lékaři své zdravotní pojišťovny nebo odborům Ministerstva zdravotnictví ČR. (My bychom mohli dodat, že stěžovat si lze i k revizní komisi Okresního sdružení České lékařské komory. Byť je příslušná hlavně k šetření terénních lékařů, zprostředkovává stížnosti i na lůžkové zařízení. Jeho konzultanti případ prošetří a o závěrech s případnými opatřeními ředitel informuje komoru i stěžovatele. Loni byly touto cestou podány na Nemocnici Č. Budějovice dvě stížnosti.)

„Tlak na to, aby byla kontrolována úroveň zdravotní péče, je správný,“ říká MUDr. Bouzek. „Pacient-klient má právo, aby mu bylo odpovězeno, zda péče o něho byla správná, či nikoliv.“

Stížnost „výš“

Nasnadě je ovšem otázka, kdo to posoudí. Vezmeme-li katalog prostředků, nabízených Svazem pacientů, pak loni ředitel Bouzek dostal čtrnáct stížností na své pracovníky či oddělení. „Devět bylo na chování zaměstnanců, zbytek na všechno možné,“ říká.

Namátkou, o co šlo. Jeden stěžovatel se podivil tomu, proč ho oční oddělení nechce vyšetřit „na brýle“; bylo mu vysvětleno, že v kraji jsou jen tři

nemocniční zařízení, řešící vesměs závažné případy, a jeho záležitost by proto měla vyřídit ambulantní služba „v terénu“. Jedna maminka

nesouhlasila s tím, že měla zaplatit určitou částku za doprovodný pobyt při ošetřování dítěte – tady šlo o případ diagnózy, kterou příslušná zdravotní pojišťovna co do pobytu rodiče nepokrývá.

Stížnosti se týkají také komunikace s lékařem, chování personálu, úrovně „hotelových“ služeb – tedy stravy, tepla na odděleních. „Určitě je někde rezerva v chování k nemocným,“ uvádí dr. Bouzek. „Personál by se měl trvale snažit o profesionální a dokonalé chování s vědomím toho, že nemocný člověk je zranitelný, má právo na ,blbou náladu'. Je třeba mu umět vysvětlit věci, komunikovat s ním o nálezu a případných doprovodných nepříjemnostech zákroku . . .“

„Ve všech případech platí, že na stížnost odpovíme podle historicky platných pravidel do deseti dnů, o řešení pak ve složitějších záležitostech informujeme stěžovatele do měsíce,“ uvádí MUDr. Jiří Bouzek.

Znalecké komise

Pokud jde o stížnosti na léčebný postup, musí je ovšem řešit jiný institut než ten, který jej poskytuje, dodává ředitel. Tím je znalecká komise, zřizovaná ad hoc. Jde-li o stížnost na některou nemocnici v jižních Čechách, ustavuje příslušnou územní komisi ředitel Nemocnice Č. Budějovice. Na každý případ nechává zpracovat dva odborné posudky, přičemž k jednání komise přizvává případně i uznávané odborníky z jiných míst republiky.

Jde-li o stížnost na léčebný postup na oddělení českobudějovické nemocnice, musí ji řešit ústřední znalecká komise, kterou ustanovuje opět ad hoc ministerstvo zdravotnictví. „Za pět let jednou ministr akceptoval požadavek stěžovatele, dvakrát jsme o ustavení ústřední znalecké komise požádali my sami,“ vzpomíná ředitel Bouzek. Toto „sebeudávání“ podle něho patří k úsilí o vytvoření kontrolního mechanismu uvnitř nemocnice, který nejefektivněji vede k předcházení chyb a nepříjemností.

Takže tedy čtrnáct stížností za rok, tři řízení před ústřední znaleckou komisí a blíže nespecifikovaný počet soudních žalob, byť žádná navrhovatelem nevyhraná – o čem to svědčí? Je to moc, nebo málo?

Úskalí nesrovnatelnosti

Ředitel Nemocnice Č. Budějovice je pro zveřejňování takových údajů jako vůbec i dalších informací o kvalitě poskytované péče – lidé na ně mají právo. Vidí však úskalí v tom, že tyto údaje nejsou zveřejňovány plošně: že tedy, příkladně řečeno, není sdělení, že tam a tam umírá jeden padesátiletý pacient se žlučníkem z 15 000, doprovozeno informací, že jinde zemře jeden z 500. Bez tohoto srovnání laická veřejnost nemůže rozklíčovat zprávu, že na některém pracovišti musí na operaci kyčelního kloubu znovu jeden pacient ze sta; aby lidé věděli, že zrovna tady se svěřují do rukou opravdu špičkových odborníků, museli by znát, že v jiném srovnatelném zařízení musejí být tyto operace opakovány třeba v pěti případech ze sta.

Výsledky se nezveřejňují

Tyto plošné srovnávací statistiky, pro které by MUDr. Jiří Bouzek, hrdý na výsledky svého ústavu, rozhodně byl, se však (podle něho bohužel) neuvádějí. A to ani v případech, kdy by to objektivně bylo sotva zpochybnitelné, například v kardiologii, kde rizika a tedy i úspěšnost zákroků vyhodnocuje přesný počítačový program, stratifikující pacienty jednotlivých typů podle individuálních charakteristik včetně prodělaných nemocí (cukrovka, stav ledvin atd.) ze všech českých kardiocenter. „Výsledky se nezveřejňují, a to je špatně,“ říká dr. Bouzek. (Nepochybně i proto, že právě zdejší českobudějovické kardiocentrum si stojí skvěle.)

Obdobně je tomu co do počtu stížností na jednotlivá zařízení. „Když uvedu, že na nás bylo čtrnáct stížností, tak v Praze řeknou, že kecám, a Jihočeši, neznající situaci jinde, sprásknou ruce, jak se jim to bude zdát moc,“ poznamenává ředitel Bouzek.

Tak jako tak: lze si jistě jen přát, aby pacienti měli ke stížnostem, případně žalobám, objektivně co nejméně příčin…

Valdimír Majer, Českobudějovické listy, 28.04.2001

Ohodnoťte tento článek!