Krása na prodej

Ze zdravotního pojištění platíme i za nápravu špatně odvedené práce soukromých zařízení plastické chirurgie a kosmetických salonů. Lidé, kteří neváhají vynaložit…

desetitisíce korun za odstranění tukových polštářů, často nevědí, co dělat, když se operace nepovede.

Estetická chirurgie je dobrovolným vztahem klienta a zdravotnického pracoviště, tvrdí Luboš Olejár, předseda Svazu pacientů ČR, a dodává: „Při nepovedené operaci může poškozený žalovat zdravotnické zařízení, státní i soukromé, o náhradu vzniklé škody. Bohužel, u soudu klient obyčejně prohrává.“ Marie Bechyniová si dala udělat na oddělení plastické chirurgie Fakultní nemocnice Královské Vinohrady plastickou operaci očních víček. Od operace nemůže zavřít oči. Podle lékařů jí hrozí šedý zákal. Pan Petr postoupil laserovou operaci, která měla odstranit jeho krátkozrakost. Téměř po ní oslepl. Jejich léčení je nyní hrazeno z prostředků zdravotní pojišťovny. Oba případy skončily u soudu a poškození svou při se zdravotnickým zařízením prohráli. Všeobecná zdravotní pojišťovna podala v předloňském roce 1172 občanskoprávních žalob o 13 milionů korun a připojila se k trestnímu řízení v 3542 případech s nárokem na náhradu škody přes 40 milionů korun. Mezi tyto případy spadají i náhrady škod za špatně provedené plastické operace, které ale statistika VZP neeviduje zvlášť.

Z devadesáti až devadesáti pěti procent jsou to ženy, které jsou leckdy ochotny měsíce trpělivě čekat, až na ně v soukromé klinice přijde řada. Dívky si nechávají již v osmnácti letech odsávat tuk, zvětšovat prsa a korigovat nosy. Zákaznice kolem třicítky si často nechávají upravit břišní stěny po porodu, modelovat prsa, a čtyřicátnice a starší si nechávají upravovat oční víčka, nosy a podobně. Po operaci mohou nastat čtyři varianty: Je dobře odvedena práce a pacient je spokojen; druhá varianta: lékař si myslí, že to mohl udělat lépe, ale pacient je spokojen; třetí variantou je velice dobře odvedena práce, ale pacient je nespokojen; a čtvrtá nejhorší kategorie je, když lékařem je odvedena špatná práce a pacient je pochopitelně nespokojen.

Z pohledu lékaře je problematická zvláště třetí varianta. Té se snaží co možná nejlépe vyhnout tím, že si již při vstupu pacienty ohodnotí. „Asi polovinu z těch, kteří přijdou na konzultaci, odmítnu operovat, protože zákrok vlastně nepotřebují,“ říká vedoucí lékař soukromé kliniky plastické a lékařské estetiky Esthé Jan Měšťák. „Navíc se snažím omezit zákrok na minimum. Když za mnou přijde pacientka, velice silná žena, a chce odsát tuk a udělat břicho, tak ji požádám, aby během čekání na operaci zredukovala váhu a tři měsíce před zákrokem se přišla ukázat. Když neposlechne, tak operaci neprovedu,“ dodává chirurg.

„všechny výkony na našem pracovišti jsou prováděny erudovanými odborníky a musí být udělány správně. Problémy mohou nastat například při hojení jizev, při nesnášenlivosti některých materiálů a podobně. Z těchto důvodů reoperujeme tři až čtyři procenta případů, vždy bezplatně,“ říká Dušan Záruba, primář Ústavu estetické medicíny v Praze.

„Nikdy nechci vědět, kdo pacienta operoval přede mnou. Ale každý z nás může udělat chybu. Často reoperuji na fakultní klinice, když zákrok může být uhrazen pojišťovnou, nebo přímo na soukromé klinice, a to s velkým snížením ceny. Mnohdy tak zamezím podání žaloby na některého z lékařů. Musím ale říci, že nemusí jít vždy pouze o chybu lékaře,“ tvrdí J. Měšťák, který je zároveň přednostou Kliniky plastické chirurgie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy ve Fakultní nemocnici v Praze na Bulovce. Na první pohled znějí tato slova jako příklad profesionální etiky, ale ve skutečnosti jde o odhalení vážnějšího problému: Mnohdy kosmetický zákrok nebo reoperaci nepovedené plastiky podaří schovat pod něco, co hradí pojišťovna. To je umožněno popsaným personálním propojením některých soukromých zařízení se státním zdravotnictvím.

Kateřina Zamastilová, ředitelka odboru komunikace Všeobecné zdravotní pojišťovny, říká, že by nápravu vadné lékařské péče měl provést ten, kdo chybu způsobil. Nezáleží na tom, c zda se to stalo ve státním nebo soukromém zařízení. Poškozený pacient však většinou ztrácí důvěru a obrací se jinam. Tam samozřejmě nechtějí hradit náklady na opravu cizích chyb ze svého, a tak je vyúčtují zdravotní pojišťovně.

Někdy se o takovém jednání pojišťovna dozví z vlastní kontrolní činnosti nebo ze stížností pojištěnců. Některé orgány mají ze zákona povinnost pojišťovnu o takových případech informovat (státní zastupitelství, soudy, policie i sama zdravotnická zařízení). Část škod je pak zpravidla uhrazena dobrovolně, část uhradí za škůdce komerční pojišťovny a část škod způsobených zdravotnickými zařízeními je jednostranně započtena proti nároku na platby z veřejného zdravotního pojištění. Pouze část se vymáhá soudně.

O provázanosti soukromého a státního sektoru svědčí i další výrok Jana Měšťáka. Při konzultaci, za kterou se mimochodem platí 600 korun a čeká se na ni i půl roku, někdy údajně přesvědčí pacientku, aby se dala operovat spíše v nemocnici na Bulovce. „V Esthé nejdeme na pojišťovnu a přiznávám, že mnohé zákroky jsou opravdu finančně velice náročné. Když za mnou přijde klientka s velkými prsy, které ji začínají působit například bolesti v zádech, či s bříškem po porodu, dělám si určitou sondáž. Z ní mi vyjdou finanční možnosti pacientky a jejího manžela, a pokud je možné, aby zákrok byl hrazen z prostředků pojišťoven, snažím se ji umístit na fakultní kliniku na Bulovce. Maximálně se dohodnu, že dají nemocnici nějaký sponzorský dar na přístroj, který bychom si jinak těžko mohli pořídit.“

Pacientka sice ušetří, ale pokud zákrok spadal pod péči hrazenou pojišťovnou, proč by měla poskytovat nemocnici sponzorský dar? A naopak, pokud byl zákrok podmíněn sponzorským darem, pak to s jeho vykazováním přes pojišťovnu není až tak košer. Nejde vlastně o popis hospodářské kriminality, když je zákrok uhrazen ze zdravotního pojištění na úkor jiného účelu, či jiných pacientů?

Propletenec soukromého a státního tím nekončí. Soukromé kliniky nedisponují takovým technickým zázemím, jaké mají k dispozici státní nemocnice. V případě komplikací nemohou svým pacientům poskytnout potřebnou péči. Ostatně slova Jana Měšťáka to potvrzují: „Mohu v Esthé dělat prakticky všechny zákroky. Přesto ve fakultní klinice raději dělám větší zákroky, jako je například rozsáhlá plastika břicha, kde může dojít k embolii a jiným komplikacím. Neznám ale v České republice případ, že by po zákroku na plastické chirurgii nějaká pacientka umřela.“

Patolog Pavel Selinger nám bohužel potvrdil opak. Z jeho údajů vyplývá, že na Bulovce zemřela dánská pacientka na embolii po provedené liposukci. Obdobný osud prý postihl i dvě pacientky operované na pražské Homolce a jednu po zákroku v soukromé ordinaci v Karlových Varech. Přes popsané problémy však existují pracoviště, která za inkasované peníze poskytnou kompletní služby, aniž by na to připláceli všichni.

Honorář za neúspěšnou plastickou operaci se podle advokátky Zuzany Špitálské většinou podaří získat od soukromého zařízení zpět. Složitější je to s vymáháním náhrady za způsobenou újmu na zdraví, snížení společenské uplatnění, bolestné nebo ušlý zisk.

Vyhláška o náhradě škod, kterou před měsícem podepsal ministr zdravotnictví Bohumil Fišer, pamatuje především na pracovní úrazy nebo úrazy při autonehodách. Počítá se s náhradou za trvalé následky úrazu nebo invaliditu. K tomu u většiny nepovedených kosmetických zákroků nedochází. Odškodnění je v takových případech jen velmi nízké a pohybuje se v řádu desítek tisíc korun. Lidé, kteří podstupují tyto zákroky, by si měli dobře uvědomit rizika a vybírat si jen pracoviště, která mají zkušenosti a dobrou pověst.

Pokud se skutečně dostaneme do situace poškozeného, nespoléhejme na to, že nám nepovedenou operaci opraví v nemocnici, a pojišťovně to vykáží jako jiný výkon, který je běžně hrazen ze zdravotního pojištění. Možná, že se nepřijde na nic a všechno protentokrát dobře dopadne: soukromé pracoviště nepřijde o vyplacený tučný honorář a v nemocnici neubude.

VLADIMÍRA BOHATOVÁ, SVĚTLANA RYSKOVÁ, JIŘÍ KUČERA, Ekonom, 10.1.2002

Ohodnoťte tento článek!