Lázně jen pro cizince a bohaté Čechy?

Mělo by se přemýšlet o tom, že i Češi mají nárok na zdraví a lázně tu jsou od toho, aby tomuto úkolu napomáhaly. Nebo opravdu pan ministr myslí, že jsou k ničemu?…

S dvaatřiceti lázněmi má naše republika určitý primát mezi světovými lázněmi. I další primát jsme však měli. Po roce 1948 byl postupně vytvořen systém, který umožnil v nebývalé míře doléčování českým a slovenským pacientům. Že pomáhalo, je beze sporu. Jiného názoru je zřejmě současný ministr zdravotnictví pan profesor Bohumil Fišer. Prohlásil totiž, že „z hlediska léčebných výsledků mezi naším a jejich (tedy zahraničních zemí – pozn. red.) systémem nebývají velké rozdíly“. Tedy, přeloženo do češtiny, méně lázní ve vyspělých zemích a méně pobytu v nich nic nemění na průběhu choroby. Měl jsem to štěstí, že po infarktu jsem také strávil měsíc ve Františkových Lázních. Musím přiznat, že mně lázeňský pobyt velmi pomohl. Stejně jako řadě dalších spolupacientů. Mám známé, kteří sem – dnes již za poplatek, i když během roku šetří téměř na všem – jezdí a pokud tak neučiní, jejich zdravotní stav, alespoň podle osobních pocitů, se zhoršuje. Dříve však, onemocněl jsem až po roce 1989, bych jako kardiak dostal hrazen ještě jeden léčebný pobyt. To ale bylo za „megalomanie“ totality. Pro obyčejného člověka bude tedy čím dál větší problém se dostat do lázní. Čech zmizí, anebo bude množství českých pacientů silně omezeno. Tak si to alespoň zřejmě představuje české ministerstvo zdravotnictví a Všeobecná zdravotní pojišťovna. Pan ministr ovšem není tak skeptický. Je toho názoru, že česká klientela se do lázní zase vrátí, prý „až někteří lidé zbohatnou“. To je od sociálně demokratického ministra skutečně demokratické. Projel jsem několikerými lázněmi. Naštěstí například v Janských Lázních (doposud státní), v Jeseníku či Lázních Bělohrad, kde jsem mluvil s členy vedení, nemyslí ve stylu ministerských úředníků. A nejde jen o jmenované. I v dalších se snaží najít cesty, jak udržet českou klientelu, co udělat pro to, aby české lázeňství zůstalo českým a dostali se sem i pacienti z nižších příjmových vrstev. Řadu nových nápadů už vedení lázní realizovalo. Je ovšem pravdou, že zrychlená privatizace lázní či restituce, které proběhly po devadesátém roce, někde posadily do čela zlatokopy, kterým o českou klientelu opravdu nejde. Jim by však ministerstvo nemělo v ničem nahrávat. Když totiž měl pan ministr odpovědět na otázku týkající se kvót na poměr Čechů a cizinců na léčebných pobytech, odpověděl, že o něčem podobném se zatím neuvažuje. Jenže nebezpečí, že opravdu lázně tu budou jen pro bohaté Čechy, tu je. Alespoň v těch nejfrekventovanějších. A když ne dnes, tak už zítra by se mělo přemýšlet o tom, že i Češi mají nárok na zdraví a lázně tu jsou od toho, aby tomuto úkolu napomáhaly. Nebo opravdu pan ministr myslí, že jsou k ničemu? Ale obraťme otázku: Je vůbec k něčemu, jestliže tak myslí příslušný ministr?

JAROSLAV SRBEK, Haló noviny, 25.10.2001

Ohodnoťte tento článek!