Lázně jsou samozřejmou součástí zdravotnictví

Rozhovor s předsedou Svazu léčebných lázní ČR a ředitelem Léčebných lázní Františkovy Lázně MUDr. Romanem Salamanczukem

Kdy a za jakým účelem vznikl Svaz léčebných lázní?

Svaz byl založen začátkem devadesátých let, když se blížila privatizace a panovaly obavy, že díky přesunu důrazu na zahraniční klientelu se omezí možnosti léčby pro české pacienty. Jsme rádi, že se nám toto riziko podařilo eliminovat, čeští pacienti jezdí do lázní stále. Nenaplnily se ani obavy, že se do lázní nedostanou děti. Například ve Františkových Lázních dál funguje dětská gynekologie a další dětská zařízení mají celorepublikovou působnost.

Svaz pracuje na koncepčních materiálech, jedná s pojišťovnami. Nejsme sice partnerem na takové oficiální úrovni jako třeba lékařská komora, ale určitou pozici už máme. Jednáme s ministerstvem, přijímají nás v parlamentu. V současné době máme přes čtyřicet členů, jsme tedy v oblasti lázeňství majoritní organizací.

Co soudíte o legislativě týkající se lázní?

Kdykoliv se připravují nějaké zákony nebo koncepce, na lázeňství se vždycky tak nějak zapomene, dostane se na ně pouze v poznámkách nebo odkazech. Přitom lázně disponují téměř dvaceti tisíci lůžek a mají devět tisíc zaměstnanců. Mělo by se definitivně rozhodnout, zda je lázeňská péče součástí zdravotnictví, nebo nikoliv. V Německu se říká, že zdravotnictví stojí na třech nohou – ústavní péče, ambulantní a lázeňská péče.

Poměry v západní Evropě jsou jiné než u nás?

Tam legislativa týkající se lázní sice také téměř neexistuje, ale například německý svaz lázní vypracoval materiál definující základní pojmy a pravidla a těch se také všichni zúčastnění drží. Na jeho základě jsou také lázně schvalovány, zatímco u nás tato procedura zatím závisí spíše na vůli ministerstva. Ministerstvo poukazuje na to, že základní pravidla jsou roztroušena v zákonech a předpisech vzniklých od roku 1952 až dodneška. Nejsou však sebrána v žádné kompaktní normě. Právě to se pokusil svaz lázní udělat v koncepci lázeňství, kterou vypracoval.

Nesuploval tím tak trochu právě roli ministerstva?

Nikdo jiný se k něčemu takovému neměl, museli jsme se toho tedy ujmout sami. Náš materiál představuje jakousi standardizaci lázeňské péče nebo soubor minimálních podmínek, které musí zařízení splnit, aby mohlo být pokládáno za lázeňské. Než někdo začne v lázeňství podnikat, měla by být k dispozici právě takováto koncepce. Tady je totiž možné mluvit o jakémsi palácovém syndromu.

Můžete tento pojem přiblížit?

Lázně, to jsou pavilóny nebo malé zámečky a podnikání v této oblasti vypadá na první pohled velmi atraktivně. Tomuto optickému klamu podlehly i některé investiční fondy. Málokdo ale vidí, kolik práce je za tím, aby se lázeňská zařízení dostala do dnešního stavu. Těsně po roce 1990, kdy se začínalo s jejich privatizací, byla ve stavu dosti zbědovaném. Pokud za minulého režimu lázně dostaly nějakou investiční dotaci, byla například účelově vázána na fasády a nesměla se použít na opravu střech. Lázně se pak rychle zprivatizovaly a jejich ctižádostí se stalo, aby pacient byl zároveň hostem. V rámci možností se investovalo a na vzhledu a vybavení lázeňských zařízení je to vidět.

Další věcí, kterou by koncepce lázeňství měla korigovat, jsou představy o tom, co je a co není léčebnou lázeňskou péčí.

Co všechno koncepce svazu lázní definuje?

Jde například o to, zda lázeňská zařízení patří mezi odborné léčebné ústavy, nebo jestli tvoří samostatnou větev následné péče. Dále o způsoby schvalování lázeňského statutu, léčivého zdroje, léčebného postupu apod. To všechno až dosud záviselo na rozhodnutí ministra, podle našeho názoru by však pro tyto záležitosti měla existovat nějaká komise, byť třeba jenom s poradním hlasem. Do schvalovací procedury by měl mít co mluvit třeba architekt, měla by být přítomna i pojišťovna, aby se ujasnily záležitosti budoucího financování. V současné době je na stole návrh zákona o přírodních léčivých zdrojích, a ten opět přisuzuje veškerou rozhodovací kompetenci ministerstvu. To je problém, i když je samozřejmě možné, aby si ministr přizval poradce. Návrh zákona kromě toho obsahuje další nejasnosti.

Do jaké míry jsou zásadního rázu?

Jde například o pojem uživatele léčivého zdroje. Podle našeho názoru by měl existovat správce zdroje, což by byl státem pověřený odborník. Ten by dbal na to, aby se s přírodními zdroji zacházelo šetrně, což mimo jiné vyplývá z ústavy. Návrh také hovoří o tom, že ekonomické dopady vyplývající z ochrany pásem by měl hradit uživatel zdroje. Neumím si představit, že by uživatel hradil všechny ztráty způsobené například zákazem pěstovat řepku nebo hnojit. Celá chebská pánev se nachází ve třetím ochranném pásmu. O těchto věcech se ale bude ještě jednat v rámci připomínkového řízení.

Jste spokojeni s tím, jak jsou lázně financovány?

Tady jde o jakousi tichou dohodu. Je třeba otevřeně říci, že lázně sponzorují české pacienty. V systému je málo peněz, což ale není vinou pojišťovny, a my to chápeme. Před čtyřmi lety se nás daňový úřad tázal, jak je možné, že za den pobytu pacienta dostáváme o 39,40 korun méně, než co nás stojí. Tady nejde o výši rozdílu, ale o samotný fakt jeho existence. Je hrazen z výnosů ze zahraniční klientely nebo odkládáním investic a údržby, případně výnosy z jiných činností. Neznamená to, že by se zanedbávala nutná údržba, ale přiblížení evropskému standardu se tím přece jenom trochu prodlužuje. V každém případě je otázkou, jak dlouho ještě tato tichá dohoda vydrží. Lázně jsou v drtivé většině soukromá zařízení a mají odpovědnost vůči akcionářům.

Je rozdíl v cenách pro cizince a české pacienty markantní?

Mohu mluvit jenom za dvoje západočeské lázně, dělá to mezi dvěma a třemi sty korun na den. Léčba je ale v obou případech stejná, rozdíl se týká ubytování, stravování a jiných služeb. V žádném případě však nedošlo k realizaci představ, podle kterých měly lázně pro cizince nasadit ceny na úrovni interhotelů.

Při dohodovacích řízeních o cenách se vždycky jenom konstatuje, že jednotlivá lázeňská zařízení domlouvají úhrady s pojišťovnami individuálně.

První ceny jsme domlouvali někdy v roce 1993 s tehdejším ředitelem Všeobecné zdravotní pojišťovny Jiřím Němcem. Dohodla se základní cena a také už cosi jako rámcová smlouva. Ta obsahovala i úmluvu, že ceny budou pravidelně navyšovány o rozdíly v cenách energií, vody apod. Na základě tohoto ujednání se potom na lázeňském odboru VZP začaly dojednávat konkrétní ceny pro konkrétní období. Platba od pojišťoven má tři složky – za léčbu, ubytování a stravování. Je to vlastně paušál, ale všechny jeho tři složky musíme zdůvodňovat.

Proč jsou lázně zařazeny do společného fondu s dopravou?

To je výraz jakési bezradnosti nad faktem, že lázně mají lůžka stejně jako nemocnice, ambulantní složku a ještě spravují lázeňské domy hotelového typu.

Existují nějaké problémy, pokud jde o indikování lázeňské léčby?

Zaznamenali jsme některé nedostatky. V minulosti jsme například v jedné nemocnici zjistili, že jediný indikační seznam je u sekretářky, která ho nepůjčovala, aby se neztratil. Lékaři se také dlouho domnívali, že peníze na lázně jsou z okresních rozpočtů pojišťoven, proto se v některých případech snažili indikování omezovat. Pro okresní pobočky jsou však tyto prostředky odděleny už na ústředí. S terénními lékaři existovala dobrá spolupráce už dříve a věříme, že na to navážeme.

Na jaké úrovni jsou vaše vztahy s lékařskou komorou?

Když jsme bývalého prezidenta Svobodu konečně přesvědčili, že i lázně patří do medicíny, skončilo mu funkční období. Sou-časný prezident Rath kdesi řekl, že lázeňská léčba je dovolená za veřejné peníze. Tohle je záludný argument používaný v celé Evropě. Přitom když k nám přijedou kolegové z klinik, diví se, že každý lázeňský lékař umí například přečíst EKG.

Některé západočeské lázně jsou už delší dobu v úzkém vztahu s německými partnery. Co vás s nimi spojuje?

Už v roce 1991 vznikla spolupráce mezi čtyřmi českými a osmi německými lázněmi, která spočívá především ve výměně informací. Nemá sice žádný právní základ, ale je velmi užitečná. V Německu se nyní některé státní lázně privatizují a s tím my máme dostatek zkušeností. Nám zase pomohly německé zkušenosti s tržním prostředím v lázeňství. Jsme ale také členskou organizací Evropského svazu lázní. Tam zatím nemáme hlasovací právo, protože evropský svaz původně vznikl v rámci Evropské unie. Začalo se však pracovat na tom, aby se v tomto smyslu změnily stanovy.

fotoZdraví.Euro.cz Vladimír Brada

MUDr. Roman Salamanczuk

Ohodnoťte tento článek!