Přejít na obsah

Lékaři ve službě přesčasy stres

zpět
11.2.2008

"Po tomhle krčku už si snad stihnu dát kafe," prohodí s unaveným úsměvem pětapadesátiletá anestezioložka Jiřina Koutná, která má na operačním sále bez přestávky už třetího pacienta a nejméně jeden ji na téhle noční službě ještě čeká. Je několik minut před půlnocí a ona právě uspala čtyřiaosmdesátiletou paní...

Ani Petr Šafránek, její pětatřicetiletý kolega z lůžkové části Kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice v Olomouci (ARO), nemá čas se občerstvit. A přitom by mu koláček nebo kousek čokolády k načerpání energie a obalení nervů docela bodl. Jenže nejdřív tři čtvrtě hodiny běhá kolem nového pacienta, pak stejně dlouho vyřizuje dokumentaci a k tomu se stará o další čtyři nemocné.

Mezitím je ve spojení s lékaři z urgentního příjmu a stále je ve střehu, kdyby mu poslali nový případ. Asi padesátiletý epileptik se zástavou oběhu, kterého v bezvědomí převezli na ARO z neurologie, je už stabilizovaný. Na oddělení, kde se nepřetržitě bojuje o život, však člověk nikdy neví.

Deset let práce navíc

Jestliže se poptáte ve svém okolí, kdo by si zasloužil nejvíc peněz, bezpochyby zjistíte, že lidé oceňují hlavně práci lékařů, kteří zachraňují životy. Když pak strávíte v nemocnici část služby, zarazí vás informace, že tabulkový plat primáře ARO je šestadvacet tisíc hrubého a že jeho padesátiletý kolega se dvěma malými dětmi si musí brát služby navíc na jiném oddělení, aby byl schopen zaplatit hypotéku na domek. Podle údajů ministerstva práce a sociálních věcí pobírá třeba odborný kastelán o nějakých patnáct tisíc víc, srovnatelný příjem má například revizor městské dopravy.

A jsme u toho. Díky víkendovým a nočním přesčasům si lékaři v nemocnici, alespoň v té olomoucké, přijdou zhruba na dvojnásobek. Není divu, že pak měsíčně odvedou devadesát hodin práce navíc a za rok překročí tisícovku. A k tomu třeba jezdí se záchrankou. Průměrný lékař v nemocnici si tak za svou kariéru odpracuje asi o 10 let víc než ostatní zaměstnanci. Aniž by měl kvůli tomu nárok na dřívější odchod do penze či vyšší důchod.

„Samozřejmě bychom rádi méně sloužili, ale to bychom zase přišli o peníze. Navíc na to česká medicína není nastavena. Chyběli by lékaři. Takhle se dá s méně lidmi udělat více práce,“ vysvětluje Zdeněk Mrozek, třiačtyřicetiletý primář olomouckého ARO. Na to, aby nemocnice nabraly další pracovní síly, nemají peníze. „Kdysi byl lékař ve službě spíš jako záloha, kdyby se něco dělo, ale dneska je běžné, že si neodpočine.“ Díky vědeckému pokroku se totiž odhaluje a léčí daleko víc chorob než před půl stoletím. Už jenom to, že se dnes běžně uspávají i osmdesátiletí pacienti, u nichž by to dříve bylo obrovské riziko, způsobuje větší nával na sálech. Nemluvě o tom, že v současnosti se daří zachránit lidi s úrazy, které bývaly neslučitelné se životem.

„Do roku 1989 si nepamatuji, že bych jako chirurg měl kvantitativní ukazatele, které je nutné plnit - kolik operací či jiných výkonů musíme provést. Zdálo se mi, možná bláhově, že je rozdíl mezi výrobním podnikem a fakultní nemocnicí,“ vzpomíná profesor Pavel Pafko, přednosta III. chirurgické kliniky pražské Fakultní nemocnice v Motole. Za posledních pět let narostl počet pacientů na jeho ambulanci po páté hodině odpoledne téměř o třiadvacet procent.

Zrádný pocit bezpečí

„Ještě před patnácti lety byla medicína víc umění. Teď se považuje za řemeslo. Hodnotí se spíš ekonomické výsledky. Dělat kvalitně medicínu a zároveň mít rodinu je velký problém. Zvláště pro ženy s dětmi až nadlidský,“ říká primář Mrozek. V jeho případě si už ale manželka a tři děti zvykly, že nebývá doma, a když, tak studuje nebo píše. „Pořídili si místo mě pejska,“ směje se lékař, který se nejlépe odreaguje sportem a „brnkáním na cokoliv“.

Ve službě si nevydechne. Když už není jako anesteziolog na sále, vždycky má v kanceláři co vyřizovat. „Vidíte ty papíry?“ ukazuje výmluvně na stůl. Únavu zažene kávou, s psychickou zátěží se -stejně jako jeho spolupracovníci -musí poprat sám. „Náš stres je o to nebezpečnější, že ho nemůžeme tolik uvolnit a dát najevo jako třeba chirurg, který má emoce kde vybít.“

Při pohledu na operatéra, který kladivem zatlouká zhruba půlmetrový hřeb, aby spravil zlomený bérec, musím dát primáři za pravdu.

Když dojde k vypjaté situaci na sále, snaží se ji anesteziolog vyřešit tak, aby si toho chirurg ani nevšiml a měl klid na práci. „Stále jsme ve střehu, a přitom nevyvíjíme žádnou fyzickou aktivitu. Zrádné je, jestliže se necháte ukolébat do pocitu bezpečí, když uspáváte pacienta, který není rizikový. Hrozí, že to podceníte. Proto nemám rád, když lékař prohlásí, tohle je jednoduchý výkon. Všechno se může zkomplikovat.“

Když vyhraje smrt

Aby se anesteziolog Šafránek lépe vyrovnal se smrtí, s níž přichází do styku nejméně jednou týdně, věnuje se buddhistickým meditacím a každou volnou chvíli se snaží trávit s rodinou - manželkou, šestiletým synem a skoro tříletou dcerou. Jenže ani to mu nepomůže od toho, aby méně prožíval smrt mladých lidí. „Nejhorší je pro mě oznámit mamince, že jí zemřelo dítě.“

Že mu jeho práce výrazně zasahuje do soukromého života, si uvědomí třeba na třídním srazu, kde on, zatížený takovou mírou utrpení druhých, vidí na první pohled bezstarostné spolužáky z gymnázia, kteří odcházejí ze zaměstnání s čistou hlavou. „Tady člověk přemýšlí o věcech dopředu, aby se připravil, a pak zpětně bilancuje, jestli něco nešlo udělat lépe. Zrovna včera jsem uspával devítiletou holčičku na rozsáhlý rizikový výkon, tak jsem předtím i doma studoval, jak nejlépe to udělat.“

Přestože tvrdí, že nemá problém přizpůsobit se jakémukoli pracovnímu režimu, příjmy po půlnoci mu organismus tak rozhodí, že už pak není schopen si zdřímnout. „Když si lehnu, spím tak na půl oka, jak je třeba, vzbudím se okamžitě,“ říká doktor Šafránek, který rodinný rozpočet obohacuje dvě soboty do měsíce ještě službami na záchrance.

„Kdyby záleželo jenom na mně, odešel bych za prací do ciziny, ale rodina chce zůstat tady,“ zamýšlí se nad budoucností. Ovládá němčinu a částečně angličtinu. Podobně jako u ostatních se v něm pere několik věcí. Práce ho baví a považuje ji i při takovém ohodnocení - kolem třiadvaceti tisíc za normální pracovní dobu měsíčně - za prestižní. Jenže se musí pomalu uštvat, aby s rodinou žili v relativním dostatku.

„Anesteziologové mají o pět let kratší život než ostatní lékaři,“ konstatuje lakonicky nad pořádným hrnkem kávy a přidává historku o tom, jak ho ve službě přepadla ledvinová kolika, kterou s pomocí injekcí a čajů ustál, aniž by potřeboval vystřídat.

„Bertíku, musím jít spát“

Padesátiletý lékař Ctirad Sedlák pracuje na ARO, ale službami si přivydělává i na urgentním příjmu. Zrovna má pod rukama mladíka se zlomenou pánví, kterému do těla při autonehodě u Prostějova vytekly asi tři litry krve. Pod klíční kost mu zavádí hadičku do horní duté žíly, kterou bude možné podávat velké množství krve a později i umělou výživu. Tým lékařů - včetně primáře traumatologického oddělení, který na dnešní ples fakultní nemocnice nejprve kvůli tomuto případu dorazil se zpožděním a pak se z něho zase ze stejného důvodu na skok vrátil - se na základě různých vyšetření rozhoduje, zda se bude operovat okamžitě, nebo později.

Kdyby tělo otevřeli teď, mohlo by vykrvácet. Počkají několik dní, než se upraví krevní srážlivost a zastaví se drobná krvácení. Mladíkovi je však nutné nasadit na pánev svorku. V celkové anestezii, což je další práce pro doktorku Koutnou. „Těžké stavy mladých lidí špatně snáším. Když jsem začínala, říkala jsem si, že si na to zvyknu, ale je to spíš naopak. Čím víc jsem toho zažila, tím víc si dokážu představit všechny komplikace. Jenže ve chvíli, kdy o něco jde, se musíme obrnit, protože kdybychom se rozklepali, tak bychom nikomu nepomohli. Až když je to za námi, tak to na nás dolehne.“

Jako matka už dospělé dcery si může dovolit zvládat v domácnosti jen to nejnutnější. Ale vzhledem k tomu, že má rovněž pracovně hodně vytíženého partnera, někdy i tapetuje nebo vyměňuje žárovky. Relaxuje na zahrádce u své maminky na venkově nebo v dialogu s papouškem. „Je to můj parťák. Když mu řeknu, Bertíku, musím jít spát, tak to pochopí, přestane lítat a vykřikovat. Jakmile se probudím, říká mi pusinko.“

Až se divíte, kde bere tahle drobná žena tolik síly a dobré nálady. Ne nadarmo o ní primář Mrozek mluví jako o sluníčku. „Teď by se hodil cukřík, protože jsem ještě nevečeřela,“ prohodí po jedné hodině ráno, v okamžiku, kdy se ve čtvrthodinové pauze mezi operacemi dostane ke kávě z automatu. Kdyby měla čas, uvařila by si ovocný čaj a snědla housku se salámem nebo instantní polévku. „Ve službách se všichni odbýváme. Já sice nemám chuť ani potřebu jíst, ale čokoládka pomůže,“ poukazuje na rychlý zdroj energie. Jak ale přiznává, ve formě ji udržuje hlavně smysl pro povinnost a vědomí, že má v rukou něčí život.

„Nejhorší je čekání, co přivezou,“ poznamená po osmé večer Ctirad Sedlák, který se tři hodiny, kdy se na urgentním příjmu nic nedělo, měl čas prospat. Slouží od nevidím do nevidím, aby splatil hypotéku. „Vím, že do roku 2023 musím být zdravý, abych mohl vydělávat. Kdybych uměl anglicky nebo německy, tak jdu pryč. Ale starého psa novým kouskům nenaučíš.“ V cizině si totiž lékaři mohou vydělat až desetinásobek. „Jeden náš kolega pracuje na půl úvazku v Norsku a je úplně spokojený.“ Už dvakrát se stalo, že měl doktor Sedlák své dvě děti, šest a deset let, ve službě. Jeho manželka je totiž zdravotní sestra, která mívá také noční, a ne vždycky se to podaří skloubit. „Jsou tady rádi, berou to jako dobrodružství,“ říká lékař.

„Nejsmutnější jsou případy utopených nebo při havárce těžce zraněných dětí. Nejodpornější práce je s opilci.“ Nápor na psychiku zvládá s pomocí počítačových her a četbou sci-finebo historických románů.

„Dcera? Jsem její nepřítel.“

Ve výrazně optimističtějším oboru pracuje osmatřicetiletá lékařka z dětské chirurgie v pražské Fakultní nemocnici v Motole, která si nepřála zveřejnit jméno. Svou profesi, u které v poslední době zůstává už víceméně jenom z lásky k dětem, přirovnává ke -zpravidla úspěšnému - opravování mechanických poruch. Ale přestože nemá setkání se smrtí na denním ani týdenním pořádku, cítí se kolikrát kvůli práci minimálně o deset let starší. „Někdy se za čtyřiadvacet hodin nezastavíte. Jste ráda, že se stihnete vyčurat, najíst nebo si dát chvíli nohy nahoru a napít se,“ ukazuje mi kolem osmé večer, po jedenácti hodinách na ambulanci, oteklé kotníky.

Zápřah v zaměstnání i plat třiadvacet tisíc hrubého by skousla, ale co ji nejvíc deptá, je, že kvůli službám nemá čas na pětiletou dceru. „Když už nemůžu pracovat na částečný úvazek, pomohlo by mi, kdybych mohla být v práci ne tři sta, ale normálně sto osmdesát hodin měsíčně, jako většina ostatní populace,“ naráží doktorka na fakt, že kvůli nedostatku pracovních sil musejí lékaři zvládat práci za dva nebo za tři. Na rozdíl od mnoha jiných kolegů jí nejde o peníze. Ty jí posílá partner žijící v Itálii. Takže se někdy stane, že svou službu jednoduše prodá kolegovi, který si chce přivydělat.

A protože je na dítě sama, musí se spolehnout na svou šestaosmdesátiletou babičku, která holku, když je máma na noční, pohlídá. „Dcera? Jsem její nepřítel. Ptá se, proč musí do školky a proč já zase jdu za cizími dětmi. S touhle prací je osobní život na nule. Kam nemůžu s dítětem, tam zkrátka nejdu,“ vysvětluje lékařka s patnáctiletou praxí. Leckdy dá přednost společnému bruslení nebo lyžování a domácí práce pak dohání po nocích. „Počítám, že mě v dohledné době skolí nějaká choroba.“ Když má za den v ambulanci kolem padesáti pacientů a potom navíc slouží i na lůžkovém oddělení a na operačním sále, kolikrát na konci šichty hlady nevidí. „Někdy je vám blbý odbíhat, když je chodba plná nakvašených lidí.“

Aby mohla řvoucím dětem sáhnout na břicho, musí být hodně roztomilá. „Celý den dělám budliky, budliky. Pak mi vlastní dítě zakňourá a já ho málem praštím.“ Někdy se v práci nevyhne ani překlepům. „Každý měsíc nám přibude nějaký chytrý papír k vyplňování.“ To, že ji stále baví ošetřovat rozbité hlavy, zkoumat bolavá břicha, operovat kýly, předkožky a slepá střeva, přičítá své lásce k dětem. Jinak by už z oboru dávno odešla třeba prodávat zeleninu. Ani ve světě by se neztratila, vzhledem k tomu, že ovládá italštinu, francouzštinu, angličtinu a ruštinu. Jenže si nedokáže představit trvalý život v cizině. „Chce to zvláštní náturu, zvládnout jinou mentalitu,“ zdůvodňuje své rozhodnutí zůstat v Praze.

Kde se méně opotřebujete

Před devátou večer ji na ambulanci střídá kolega Alexandr Kučera, který se dosud v rámci noční služby staral o lůžkovou část dětské chirurgie. Hned mu vezou pacienta, devítitýdenního Matěje Olejníka s uskřípnutou kýlou. Lékař hrbolek v podbřišku sice zatlačil, ale ten se vzápětí objevil znovu. Miminko je hospitalizováno a ještě během služby operováno. Práce na dětské chirurgii zdaleka nezahrnuje jenom péči o malé pacienty. Potvrzují to každoroční silvestrovské služby, kdy většinu noci tráví lékaři zašíváním rozbitých hlav pubertálních opilců. Se zavedením devadesátikorunového poplatku za pohotovost se zredukovalo alespoň - obrazně řečeno - vytahování čtyři dny starých třísek.

„Mladému lékaři bych dneska doporučil, aby dělal to, co ho zajímá, kde může být nejprospěšnější svým pacientům. Začíná-li někdo rovnou u kasy, ani v samoobsluze daleko nedojde. Pokud se ptáte na výběr práce pouze z pohledu platu, tak by to měly být obory, kde se za stejné peníze méně opotřebujete - zažíváte menší stres a fyzickou námahu. Jistě bude rozdíl například mezi noční službou na chirurgickém a kožním oddělení,“ dává tip studentům medicíny profesor Pafko.

Markéta Mitrofanovová, Právo


Klíčová slova

K tomuto článku nejsou přiřazena žádná klíčová slova.

Autoři

Právo

Komentovat článek: Lékaři ve službě přesčasy stres

*
* Pravidla diskusí - čtěte
*
 

* - údaje označené hvězdičkou jsou povinné

3 nejnovější komentáře k článku Lékaři ve službě přesčasy stres

Komentáře

dalších 28 komentářů
Re:Re:?  | 16. 02. 2008 16:56

Protože ten doktor tu chce být!!! nic ho k tomu nenutí, leda finance.

lekar v zahr Re:Re:bohuzel  | 16. 02. 2008 14:17

presne vyjadreno, zdravim z Bavor, beru to jako dan ze mzdy, holek minimum a sestry tezkomyslne a tezkotonazni bachyne ... ale tyden klidu a svobody k nezaplaceni, vztahu a uctum to jen prospiva, takze ostatni nevahejte, zivot je jinde...a mimochodem maly prihranicni styk, take neni spatny

lek.v zahr. Re:Re:Re:bohuzel  | 16. 02. 2008 09:03

Ale jo, asi tak dve z deseti, ale jsou.:-))

 zavřít

Váš tip

  • Jako ochranu před spamem, prosím zodpovězte následující otázku (číslicí):
  • * - položky označené hvězdičkou jsou povinné