Lékařská etika a naděje na život

Problém devitalizace, čili podvazování nádorů, rozvířili novináři a mnozí doktoři jim to nikdy nezapomenou. Devitalizace vnesla do našeho zdravotnictví a do medicíny několik nových závažných otázek…

Problém devitalizace, čili podvazování nádorů, které by měly jednak odumřít a jednak vyvolat imunitní reakci organismu, jež by zlikvidovala další nádorové buňky v těle, rozvířili novináři a mnozí doktoři jim to nikdy nezapomenou.

Ano, žurnalisté se občas proviní tím, že zjednodušeně podají závažnou zdravotnickou informaci, čímž vyvolají ve veřejnosti vlnu paniky či naopak nerealistických očekávání. Doktoři se proto na ně zlobí po právu a v některých médiích by měli hodně zpytovat svědomí a přemýšlet o etických souvislostech.

Jenže v případě devitalizací to není tak jednoduché. Tady novináři otevřeli problém, přinutili odborné kruhy se jím zabývat a nyní vytrvale sledují, jak to dopadá. Takže plní svoji roli, přestože to mnozí doktoři vnímají jako nátlak a nemístné vměšování do svého odborného uzavřeného světa.

Jisté je, že metoda nebyla v míře obvyklé a požadované vyzkoušena na zvířatech (včetně všech protokolů) a že i přesto se vědecká rada Ministerstva zdravotnictví pod tlakem uvolila použít ji na několika onkologických pracovištích u pacientů v terminálním stadiu nemoci. U takových pacientů už není šance pomoci jim jinou metodou. K záchraně životů nedošlo. Ovšem zastánci metody připomínají, že podmínky neodpovídaly tomu, co požadoval autor metody Karel Fortýn. Nemocní byli nejen v beznadějném stavu, ale měli navíc předchozí léčbou narušený imunitní sytém. Ministerstvo zdravotnictví na několik měsíců zastavilo ověřování metody. Velice aktivně do děje vstoupil Svaz pacientů ČR a má přitom na své straně některé lékaře, kteří připravili návrh, jak by mělo vypadat další ověřování v praxi. A skutečnost, že zde nestojí laikové proti lékařům, ale lékaři proti lékařům, je mimořádně důležitá.

Devitalizace vnesla do našeho zdravotnictví a do medicíny několik nových závažných otázek, které vyžadují odpovědi, ať už spor kolem ní skončí jakkoliv.

Především je zde její etický rozměr. Lékaři v souvislosti s novinkami pokaždé řeší etické otázky. Ovšem problém je nasměrován vždy od nich k pacientům. Jsou připraveni na nové zákroky a musí zvážit, ve který okamžik už je možné aplikovat je u člověka. Riziko je vždy obrovské. Lékař musí v případě nové, a tedy málo rozšířené metody určit, u koho jí použít a u koho ne. Musí zvážit všechny medicínské, ale i další souvislosti. Vždyť v případě transplantací nešlo o nic menšího než o odnímání živého orgánu z mrtvého těla a o vkládání cizího orgánu do těla příjemce. Jak hluboký zásah do všech tradic (náboženskými počínaje a těmi, které v srdci jako orgánu vidí sídlo podstatných kvalit člověka konče). Lékařský stav si musí tyto záležitosti vyjasnit nejdříve sám a potom s nepřipravenou veřejností.

Jenže v případě devitalizace je to naopak. Metodu přijala za své veřejnost a vyžaduje ji po doktorech. Lidé netuší, jestli je vůbec možné, aby u člověka pomohla tak jako u zvířete, nebo jestli se jen iracionálně upnuli k nové naději na vítězství v boji s rakovinou. Ale tvrdí, že jde o jejich životy, takže by jim nikdo neměl bránit rozhodnout se využít této šance, kterou vnímají jako novou a poslední.

Doktoři jsou si vědomi, že nesmějí experimentovat na pacientech a po právu to odmítají. Jenže který z výkladů slov, že nemůže-li lékař pomoci, nesmí uškodit, je ten správný? Znamená to držet se jen vyzkoušených metod a když jsou beznadějné, nenabídnout nic? Nebo má pacient, o jehož život jde, právo dosáhnout svého a „donutit“ lékaře k netradiční metodě, s níž ověřené postupy rozhodně nepočítají?

I laici přece ze svého okolí vědí, že zatímco některé druhy nádorů lze úspěšně léčit, v případě jiných, objevených navíc až ve fázi, kdy v těle jsou metastázy, zbývá nemocnému maximálně několik málo měsíců života – přestože lékaři využijí všechny existující metody i nejdražší léky a pacient bojuje také ze všech sil. Tak to zkrátka je, právě toho se většina z nás bojí ze všeho nejvíc. Proto našla devitalizace takovou odezvu. Lavina byla spuštěna, zákaz ji nezastaví.

Ještě s jednou otázkou se musí medicína vypořádat. Před vyzkoušením devitalizace varovali chirurgové, že podvázaná tkáň způsobí otravu organismu. Zdůrazňovali, jak neetické je vystavit pacienta tomuto nebezpečí. Vždyť každý lékař prý už z doby studia dobře ví, že tkáň, která by mohla v organismu odumírat, se musí pečlivě odstranit. Ze zveřejněných údajů ovšem vyplývá, že ani v jednom případě k těmto jasně předem ohlášeným komplikacím nedošlo. Pacienti zemřeli na pokračující rakovinu, nikoliv na otravu organismu, která měla velice rychle nastat. Nejsem lékař, ale přesto se mi zdá, že se zde stalo cosi závažného, co je v rozporu s očekáváním i dosavadní zkušeností. Proto jsem napjatě čekala, co bude následovat.

Překvapivá fakta byla zveřejněna, ale více už se jimi nikdo nezabýval. Možná proto, že našim předním chirurgům, kteří se hlasitě ozvali před vyzkoušením devitalizací, se do této pro ně asi nepříjemné debaty nechce. Možná sedí doma a přepisují medicínská skripta.

Marie Klírová, Hospodářské noviny, 19.12.2001

Ohodnoťte tento článek!