Martin Bojar: Všichni jsme smrtelní

Jako dítě byl velmi nemocný a snad mu vlastní zkušenost dala schopnost chápat lidskou bolest. Ať už Martin Bojar pracoval na psychiatrické klinice, byl politikem, ministrem zdravotnictví, nebo dnes přednostou neurologické kliniky, vždycky a především je lékařem. Byť už trochu unaveným…

Jaký jste pacient?

Myslím, že ukázněný. Rok od roku ukázněnější, neboť, jako známo, po padesátce nikdo není zdravý, a tak je potřeba stále více vyšetření. Chodím na ně pravidelně, nechávám se očkovat, protože kdybych nechodil, kdybych třeba neměl v pořádku rentgen plic, nemohl bych vykonávat své povolání.

Dovedete si představit, že budete hospitalizován?

Naposledy jsem v Motole ležel minulý rok. Prodělal jsem artroskopickou operaci menisku v celkové anestezii.

A…? Pohoda, spokojený pacient?

Ten den, kdy jsem šel na operaci, jsem byl na vizitě, do půl desáté jsem pracoval. Byl jsem na lačno, před desátou mě odvezli na sál, dali mi anestezii, usnul jsem, nevím, o čem se mi zdálo, a když jsem se probudil, otevřel jsem si knížku o severoitalských mlynářích a inkvizici – Sýr a červi.

Proč o mlynářích?

Protože moji předci byli mlynáři na Nežárce a ta kniha mě zaujala. V pět hodin pro mě přijela moje kolegyně a odvezla mě domů. Tam jsem dva dny pobyl v posteli a šel zase do práce. Tak proběhla moje první operace v celkové anestezii. Odstranili mi kus menisku, všichni na mě byli milí, lékaři i sestřičky.

Sestřičky byly na pana docenta milé, pochopitelně. Ale co kdyby ulehl do nemocniční postele jako bezejmenný pacient, třeba v nemocnici v Náchodě?

Obávám se, že by mě stejně poznali, mám už profláklý obličej a dokumenty obvykle nosívám u sebe. Ale když už jste narazila na pověst okresních nemocnic – nebudu na ně žehrat.

Řada z nich mě naopak v dobrém šokuje tím, jak kvalitně pracují. To poznáte podle propouštěcích zpráv a taky podle telefonátů tamních kolegů, kteří mají ambici dělat medicínu na evropské úrovni. Minulý týden jsme třeba převzali z kolínské nemocnice mladého muže, který je po třináct let léčen pro velmi závažné stavy postihující srdce a mozek. A mohli jsme pouze konstatovat, že kolínští kolegové ho vyšetřili stejně kvalitně jako my a došli ke stejné správné diagnóze.

Dáváte krev?

Nemůžu, protože jsem měl v šesti letech těžkou žloutenku.

A dávají krev vaši příbuzní?

Moje sestra, která má velmi vzácnou krevní skupinu, dostala už Janského plaketu. Dává tedy krev velmi často, a to přestože moje jméno je spojeno s aférou okolo firmy Conneco a následně Diag Human. K tomu směřují vaše otázky, ne?

Věříte, že se krev vaší sestry dostává do správných rukou?

Nejde o mou sestru, jde o všechny čestné dárce. Mohu s klidným svědomím říci, že všechno, co jsem dělal od roku 1990, bylo dáno tím, že jsem byl přesvědčen o tom, že s krví bezplatných dárců se ve slušné zemi v žádném případě nemůže obchodovat.

A že je povinností ministrů zdravotnictví, ať se jmenovali Bojar, Rubáš, nebo Stráský, aby zajistili, aby se případný zisk vrátil do veřejného zdravotnictví nebo Červenému kříži, a ne nějaké firmě XY. A když se navíc ukázalo, že firma má problematickou pověst, bylo mou povinností na to upozornit.

Jak osobně snášíte, že se dnes o vás píše jako o člověku, který stát připravil o miliony?

Jak byste to snášela vy? A jak si myslíte, že to snáší třeba můj čtyřiaosmdesátiletý tchán, příslušník britského královského letectva? Před pár týdny se vrátil z oslav vylodění v Arromanches a první, co zase doma slyšel, bylo, že jeho zeť okradl stát o miliardy. Řeknete si, že bych měl být jako bývalý ministr zvyklý. Také jsem, ale hůř to snášejí děti, moje žena, rodina. Má sestra navzdory všemu dále dává krev, ač dlouho vůbec netušila, jaký je to byznys.

Také si to nedovedu představit.

Víte, kolik stojí kilogram imunoglobulinů? Milion dvě stě padesát tisíc korun. Podáváme je lidem, kteří mají polyradikulineuritidu a zkouší se též u roztroušené sklerózy nebo nádorových onemocnění – jeden den léčby stojí třicet pět i víc tisíc korun. Dostávají to pět dnů, což znamená 175 tisíc korun, a pak každý měsíc dvacet tisíc korun třeba rok dva. Může to být šílený byznys.

Tak jako většinou nevidíme do obchodů s krví, nevidíme do toho, jaká vyšetření jsou prováděna i s naším tělem. Nesměřuje medicína už za hranice lidského chápání?

Jako že vedle magnetické rezonance a dalších nejnovějších diagnostických a léčebných metod už není čas na slova, která léčí?

Tak jsem to myslela.

Snažíme se pacientům naslouchat, ale musela byste se zeptat jich, jak jsou na naší klinice spokojeni. Naše snaha po otevřené domluvě se velmi často dostává také do rozporu se spoustou legislativních a právnických požadavků, které teď přicházejí ze západu. Obávám se, že bude trvat velmi dlouho, než se tato část klinické medicíny ustálí.

Teď nerozumím. S Evropskou unií začala platit nějaká nová pravidla v komunikaci mezi lékařem a pacientem?

Nejsou tak nová. Charta práv pacientů platí už od roku 1991. Je však – mírně řečeno – zatím ne vždy naplňována v praxi. Představte si, že máme na naší moderní klinice třílůžkové a dvoulůžkové pokoje jak na oddělení, tak na jednotce intenzivní péče. A na těch pokojích, když děláme vizity u ležících pacientů, nesmíme vlastně říci: vážený pane, prodělal jste mozkovou příhodu, ty potíže máte, protože kouříte a pijete. Nemůžeme po pravdě dodat: milá paní, vaše potíže souvisejí s tím, že berete hormony a kouříte a máte cukrovku. My s těmi pacienty máme rozmlouvat o samotě na zvláštních pokojích. Problém je, že takové pokoje zpravidla neexistují. Tento fakt už právníci neřeší. A nám zbývají dvě možnosti: buď s našimi pacienty nebudeme věcně hovořit, anebo se spolehneme na to, že každý nemocniční pokoj je taková malá psychoterapeutická jednotka, všichni si tam o svých chorobách povídají, a tedy o těch druhých lidech toho někdy vědí víc než lékaři.

Ten předpis mi ovšem přijde užitečný. Také bych nechtěla, abyste mou diagnózu řešil veřejně. Představte si sám, že jste vážně nemocný.

Moc dobře si to dovedu představit. Když mi bylo jedenáct let, dočasně jsem ochrnul kvůli revmatismu. A od jedenácti do šestnácti let jsem měl opakovaně recidivy revmatismu a zánětu srdečního svalu. Být nemocný není žádná švanda.

Dětská duše se s nemocí vyrovná lépe?

Choroba je nepochopitelná a vždycky vás ničí. Je nepříjemné být handicapovaný. Ležel jsem v posteli, nesměl jsem vstát po šest týdnů ani na záchod. Moc dobře rozumím pacientům, co to je používat mísu, svěřovat se se svými bolestmi okolí, cizím lidem. Také jsem celé roky věděl, že s každým létem přijde nový atak revmatismu. Už jako malý kluk jsem znal léky, které mi dělají dobře. Prostě se naučíte žít s nemocí.

Z někoho nemoc udělá jinou bytost.

Když už jsme u toho: největší štěstí mají patrně lidé, kteří umřou ve spánku nebo je sklátí něco, co je zahubí velmi rychle. Ale zvláště onkologická onemocnění jsou neobyčejně tíživá právě proto, že člověka postupně dezintegrují. Je třeba říci, že souboj těla a duše s nádorem vede k tomu, že se duše mění, tělo je zaplavováno škodlivinami, probíhá v něm trvalá bouře a to se prostě musí projevit, většinou negativně, i na duši.

Máte dnes pověst lékaře, který dovede pacienta vyslechnout a pohladit. To ta vlastní zkušenost?

To nevím, ale vím, že jsem měl neobyčejné štěstí na několik skvělých učitelů a zvláště pak na docenta Jaroslava Šetku, významného českého gastroenterologa. Bylo to osudové setkání: brzy jsme zjistili, že jeho tatínek se kdysi nad Nežárkou dvořil mé babičce, ta ho odmítala a vzala si mého dědečka. Pan docent Šetka na mne za babičin prohřešek nezanevřel, oblíbil si mě. Stalo se tak kvůli pražskému jaru 1968, kdy jsem na fakultě vedl akademickou radu. Když jsem posléze přestal dělat studentskou politiku a hrozilo mi vyloučení ze školy, on mne učil medicínu. Chodil jsem k němu na jeho páteční ambulance. Nechal mě předvyšetřovat pacienty a mohl jsem se dívat, jak praktikuje. Byl strašně hodný, naslouchal pacientům a učil mě, jak jim naslouchat. Gastroenterologie podobně jako neurologie se velice týká duše.

Gastroenterologie je nauka o zažívacím traktu, ne?

Však on také zažívací trakt a konečník neobyčejně s duší souvisejí. Jaroslav Šetka mě učil chápat zdánlivě nesouvisející vztahy mezi odliš nými orgány, učil mě dělat anamnézu. A když mi po škole nechtěli nikde dát práci, tak mi schválil, abych šel na psychiatrii do Kosmonos. To byly důležité zkušenosti. Často se mi hodily.

Máte dnes na klinice psychologa, nebo si stačíte vlastními silami?

Máme dva klinické psychology a logopeda. Další tři lékaři se věnují neuropsychologii a psychoterapii. Když máme dost času, vybídneme studenty z pátého ročníku ke spolupráci, posadíme před ně s psychologem mladou ženu, která deset let slepne. Snažíme se, aby studenti pochopili celý její příběh, celou míru utrpení i naděje. Medicína je do značné míry záležitostí rolí, jejich dešifrování. Být nemocný znamená hrát roli, v níž se s nemocí vyrovnáváte. A role lékaře? Nejen najít lék či léčebnou metodu, ale i přijatelný jazyk, kterým nemocnému sdělíme, jestli jsme nebo nejsme schopni pomoci. A je velmi obtížné říci, že v určitou chvíli medicína nemůže nabídnout jiné řešení než ústup.

Znám několik lékařů, kteří přes den pomáhají nemocným, seč mohou, a v soukromí říkají, že nejlepší je zemřít někde sám, bez pomoci.

Pokud budete umírat někde v příkopu bez pomoci, nevíte, co se vám bude honit hlavou. Zrovna nedávno přivezli do naší nemocnice muže, který poprvé sedl na silnou motorku a ve stopadesátce narazil do bariéry. Neumřel a teď u nás leží a my se ptáme, co ještě má a co už nemá smysl. Medicína ale vyžaduje, abychom jednali i tehdy, kdy s určitostí nevíme, zda konáme dobře. Na většinu z nás čeká nepříliš hezké a konejšivé umírání. Jsme koneční, to je bohužel třeba říci, a medicína není a nebude všemocná. Ale já na ni přesto sázím.

Ještě vás vzrušuje tohle zaměstnání?

Jak to myslíte, vzrušuje? Kdybych nebyl lékařem, chtěl bych být lékařem – napsal jednou profesor Vondráček.

Nemáte tedy občas chuť už toho nechat?

Tak já vám to povím. Rozumím některým svým přátelům v zahraničí, kteří zdánlivě na vrcholu sil a kariéry provedou obrat a změní běh života. Medicíny bych snad úplně nenechal, ale šel bych – až se můj čas zanedlouho naplní – do důchodu. Ovšem, kdyby to nebylo v Čechách a kdybych nevěděl, že za podmínek, které mi nabízí Česká správa sociálního zabezpečení, nebudu moci jako penzista zaplatit ani nájem v našem panelovém bytě.

Vy byste šel vážně v padesáti sedmi letech do penze? To vám nevěřím.

Nikdo z nás neví, jak dlouho tady bude. Je mnoho míst na světě, která jsem nenavštívil. Je mnoho činností, které jsem nemohl dělat, protože jsem od roku 1972 dělal – s dvouletou přestávkou – jen a jen medicínu.

Takže přece jen syndrom vyhoření.

Nebo spíš pochopení skutečného stavu věcí. Mám za to, že pro vedoucí pracovníky působící v moderní medicíně bude stále naléhavěji platit to, co nebývá napsáno v tramvajích: Starší, uvolněte místa mladším.

MARTIN BOJAR:
* 1947 v Praze
1968 vedl na lékařské fakultě studentskou stávku, pak v německém Essenu pracoval jako zřízenec v nemocnici
1972 začal pracovat v psychiatrické léčebně v Kosmonosích, poté přešel na neurologii v pražském Motole, kde se dál zaměřoval na studium nemocí nervového systému
1989 – na jaře se stal členem Klubu nezávislé inteligence, na podzim v nemocnici ošetřoval demonstranty a založil OF
1990-1992 ministrem zdravotnictví
1993 – stal se přednostou neurologické kliniky FN v Motole, kde působí dosud
Je ženatý, manželka je vysokoškolská učitelka, dcera vystudovala dějiny umění a syn politologii

IRENA JIRKŮ, Instinkt

Ohodnoťte tento článek!