Přejít na obsah

Martin Hollý: Máme nabito k prasknutí

zpět
27.8.2010
mikrofon, média, rozhovor
zvětšitmikrofon, média, rozhovorZdroj: toprecordingmicrophones.com

mikrofon, média, rozhovor | Zdroj: toprecordingmicrophones.com

 

Psychiatrická léčebna v Bohnicích v nedávném průzkumu STEM nedostala od pacientů lichotivé vysvědčení, skončila na posledním místě. Ředitel léčebny Martin Hollý řadí k hlavním důvodům nedostatek peněz, které do psychiatrické péče v tuzemsku směřují.

Jde o čtyři procenta všech nákladů na zdravotnictví, zatímco jinde v Evropské unii to podle něj bývá dvakrát tolik. Se současným rozpočtem se prý těžko dělají výraznější změny k lepšímu. „Počátkem minulého století byla bohnická léčebna jedním z nejmodernějších psychiatrických zařízení na světě,“ říká Hollý.

E15: Podívejme se nejprve za dveře pavilonů. Kolik je vlastně v Bohnicích pacientů?

Teď jich je tu asi 1250. Naše kapacita je o sto míst větší, ale to jsou lůžka v pavilonech, které se právě rekonstruují. Těch 1250 lidí znamená, že jsme nabiti k prasknutí. Když přijde více akutních případů, musí jich vždy pár spát na náhradních lůžkách. Pacientů nám v posledních sedmi letech totiž stále přibývá. Každý rok jich máme vždy zhruba o sto až dvě stě více než rok předchozí.

E15: Kolik z nich je tu nedobrovolně?

Ročně máme asi 6500 přijetí. Přibližně čtvrtina z nich je nedobrovolná.

E15: To zní jako dost hrůzostrašné číslo.

Jenomže není. Valná část z těchto přijetí se v průběhu několika hodin či dnů změní v dobrovolná. Většinou jsou to jedinci, které přiveze policie nebo záchranná služba. Třeba je sundá z mostu, odkud chtěli skočit. Nebo se někde rozháněli zbraní. K nám je přivezou, když takoví lidé jeví známky duševní choroby. Lékař na příjmu je prohlédne, a když zjistí, že je situace vážná, navrhne hospitalizaci. Řadu pacientů takový vývoj pochopitelně vyděsí a nechtějí tu zůstat. Za pár dnů však obvykle zjistí, že jim léčba pomáhá a souhlasí s pokračováním. Už za dva dny je nedobrovolných z původního počtu jen část. A za týden jich je ještě méně.

E15: O tom, že tu někdo musí nedobrovolně zůstat, rozhodne jen lékař, který má službu?

Každé nedobrovolné přijetí musíme do 24 hodin nahlásit soudu. A ten ho musí do sedmi dnů potvrdit, nebo zakázat. O tom, zda tu pacient může být držen, tedy rozhoduje nezávislý odborník. Pokud se takový pacient nezlepší a není propuštěn dříve, jedná se o něm zevrubně znovu po třech měsících. Opět za účasti soudu. A pak se jeho případ projednává vždy jednou ročně. Takových nepropustitelných pacientů je však jen zlomek.

E15: O Bohnicích je známo, že je to jedna z největších léčeben v Evropě. V řadě zemí takové giganty zrušili, velké psychiatrické ústavy nahradila menší zařízení. Proč je to v Čechách jinak, a jak to, že máte přesto plno až přeplněno?

Těch důvodů je více. Například se mnohdy srovnává nesrovnatelné. Jablka s hruškami. Třeba terapie toxikomanie bývá v mnoha zemích posuzována odděleně, závislí se léčí na specializovaných klinikách. U nás jsou ale alkoholici a toxikomani soustředěni v rámci psychiatrických zařízení. Také léčba stařeckých demencí se někde odehrává mimo psychiatrické léčebny.

E15: Přibývá u nás duševních nemocí více než jinde?

Duševních chorob přibývá celosvětově, nejsme výjimkou. Ve světě se hodně sluchu popřává trendům, které doporučují posílit už zmíněné otvírání léčeben v okolí a přenesení velké části terapeutického procesu mimo ústavy v rámci takzvané komunitní péče. Někde se v tom jde až do extrémů. Třeba v Řecku běží projekt domácích hospitalizací. Odborníci chodí do rodin a tam pečují třeba i o lidi s akutními psychózami. Z jiných zemí známe příklady, kdy se léčebny vládním rozhodnutím zrušily prakticky ze dne na den. Rozumnější jsou ale spíše plány na přenesení akutní psychiatrické péče do nemocnic, kde mají vzniknout menší psychiatrická oddělení.

E15: Nejsme ale u nás zase až příliš konzervativní?

Dá se to tak říci. Komunitní péče, třetí pól péče o duševně nemocné (vedle ambulancí a ústavů) většinou úplně chybějí. Odborníci v terénu si proto zvykli posílat pacienty, jejichž stav se zhorší, rovnou na lůžko do psychiatrické léčebny. Přitom mnohdy by takovým nemocným opravdu stačila intenzivnější péče v komunitě, třeba v podobě chození do denního stacionáře. Absence krizových center a denních stacionářů ztěžuje práci také psychiatrům v ambulancích. Při jejich vytížení je často jedinou variantou poslat pacienta, jehož stav se zhoršil, na lůžko léčebny.

E15: Komunitní péče přináší ekonomické úspory a na to v současné době každý slyší. Ale nezatěžují zmíněné koncepty domácí péče zase příliš rodiny psychiatricky nemocných?

Nejsem odpůrce komunitní péče, vím, že by nám její rozvoj pomohl. Nemyslím si ale, že je to nějaký všelék. Věřím na vyvážený systém. Jako je nesprávné vnucovat pacientům a jejich rodinám ústavní léčbu, není rozumné jim nabízet jen péči komunitních odborníků. Mimochodem ona ta komunitní péče neznamená nižší výdaje. Máte pravdu, že hlavní, na čem záleží, je prospěch pacienta a zatížení jeho rodiny. A my občas příliš zdůrazňujeme nákladovou efektivitu a potřebu výkonnosti systému - a ten pacient se nám v tom trochu ztrácí.

E15: V nedávném průzkumu firma STEm zpovídala pacienty a ptala se jich, jak jsou spokojeni v jednotlivých nemocnicích. Psychiatrické ústavy nedopadly dobře a bohnická léčebna dokonce skončila na posledním místě. Jak je to možné?

Hlavním důvodem zřejmě je, že do této oblasti se po dlouhá desetiletí vůbec neinvestovalo. A ani dnes do ní nejde dost, byť loni nám vláda mimořádně přidala, za což jsme jí velmi vděční a máme díky tomu letos šanci poprvé nebýt v červených číslech. Ale stále platí, že do psychiatrie putují u nás jen čtyři procenta všech nákladů na zdravotnictví. Zatímco jinde v EU to bývá dvakrát tolik. I když se hodně snažíme o zlepšení, s takovým rozpočtem se těžko dělají zásadní změny k lepšímu. Počátkem minulého století byla bohnická léčebna jedním z nejmodernějších psychiatrických zařízení na světě. Aby se tu pacienti cítili opravdu dobře i teď, musí celý areál projít zásadní rekonstrukcí. Pacientů je tu například moc. Aby se jim dostalo ubytování a hygieny na úrovni jedenadvacátého století, potřebovali bychom snížit jejich počet zhruba o třetinu. Ale jak to máme udělat, když nám na dveře klepe stále více lidí? A peníze nejsou.

E15: Ve zmíněném průzkumu ovšem pacienti kritizovali hlavně jednání nemocničního personálu…

Nemyslím si, že je v tomto směru vše v pořádku a hodně se snažím působit na naše zaměstnance, aby se to zlepšilo. Ale je třeba vidět, že psychiatrie je trochu jiná medicína. Když sestra fačuje v nemocnici zlomenou ruku pacienta, nezáleží tolik na jejím umění jednat s pacienty, jako spíše na její šikovnosti. Na psychiatrii je umění jednat (takzvané softkills) naopak ze všeho nejdůležitější. Také je dobré si uvědomit rozdílné délky hospitalizace. Na chirurgii je průměrná délka pobytu na oddělení tři dny. A na psychiatrii jedenaosmdesát. Dlouhý pobyt vede pochopitelně ke zvýšené kritičnosti vůči personálu.

E15: Co s tím děláte?

Snažíme se zdravotníky ve zmíněných soft skills vzdělávat. Sestry se třeba učí, jak s pacienty jednat v obtížných situacích. Délka průměrného pobytu by se měla zkrátit, až začne fungovat zmíněná komunitní péče. Začínáme proto budovat vlastní služby tohoto druhu. Nejen kvůli pacientům, ale i kvůli personálu bychom také potřebovali urychlit rekonstrukci pavilonů. Jsem totiž přesvědčen, že pracovní prostředí má na vlídnost zaměstnanců velký vliv, tak jako na zaplivaném nádraží například těžko narazíte na laskavého železničáře, v zanedbané ordinaci se personál špatně mobilizuje k úsměvu. Také mohu těžko vyčítat sestrám, že nerespektují soukromí pacienta, když mají na pavilonu čtyřicet nemocných a jen dvě sprchy. Takže potřebujeme pacienty rozřadit a zařízení modernizovat.

E15: Je vůbec šance to zlepšit?

Nedá se to zlomit ze dne na den. Ale také se nedá třeba na dva roky zavřít léčebnu kvůli rekonstrukci. Pracujeme na změnách a souběžně léčíme, jak nejlépe se dá. Těžcí psychiatričtí pacienti se nedají odmítnout - řada psychiatrických chorob je smrtelných. Deset až patnáct procent depresivních lidí se pokusí o sebevraždu. Jiné duševní choroby mohou zase vést ke katatonii a naprostému vyhladovění. Duševní choroby jsou také třetím největším zdrojem invalidity.

E15: Vídáte v léčebně rád lidi z okolí, nebo myslíte, že tu spíš nemají co dělat?

Vyloženě vítám, když sem lidé zajdou. Teď jsme přichystali vizi rozvoje tohoto prostoru na příštích patnáct let. Chtěli bychom, aby se areál léčebny stal jednou z klidových zón pro přilehlá sídliště, kde žije 32 tisíc obyvatel. Tím nechci říci, že by se z toho tady měl stát nějaký lunapark. Ale je to skvělé místo na procházku. A občané si to tu už dnes mohou užít i jinak - bývají tu koncerty a divadelní představení, zajít se dá i na výstavu a do kostela, také se můžete s dětmi podívat na zvířata, která tu chováme na statku, nebo se tu dá posedět v kavárně. Pro nás je to všechno důležité, protože tak rozbijeme ten negativní mýtus tajemného komplexu za vysokými zdmi. Koncepce veřejných sadů, v nichž jsou rozházena jednotlivá menší psychiatrická zařízení, je psychologicky mnohem přijatelnější. V mém oboru se v současné době hodně mluví o nutnosti destigmatizace duševních nemocí a jejich léčby, volá se po tom, že psychiatrie musí opustit izolaci za zdmi, a vydat se mezi lidi. Tenhle areál obklopený sídlišti nabízí příležitost udělat to opačně, a dostat nenásilně okolní komunitu do léčebny.

E15: O totéž se už dlouho snaží festival mezi ploty.

Souhlasím. Tenhle festival udělal pro zviditelnění bohnické léčebny moc. Jednak je to už opravdu velká, kvalitní a zavedená kulturní akce, jednak je skutečně přímo spojena s léčebnou.

E15: Několikrát jsem na mezi ploty byl a líbilo se mi tam. Ale vždycky jsem si říkal, zda ten rámus a frmol jako na matějské některým pacientům nevadí?

Upřímně? Vím, že někteří pacienti ho nemají rádi. Raději odcházejí v době festivalu na propustku. Ale jiní se na to naopak těší. Z čistě psychiatrického hlediska je to ale opravdu trochu kontroverzní aktivita. Nicméně je to jen jeden víkend a pro popularizaci léčebny a psychiatrie jako medicínského oboru to má velký význam.

E15: mluvíte o plánovaných rozsáhlých změnách, o překonání negativních předsudků vůči bohnické léčebně. Neměli byste ji také přejmenovat?

Prodáváme tu už taštičky s nápisem Duševní lázně Bohnice. Ale ne, žádný rebranding dělat nebudeme. Název Psychiatrická léčebna Bohnice je něco jako třeba Coca Cola, znají to úplně všichni. Místo toho chceme tuto značku naplnit novým, pro veřejnost přívětivějším obsahem. Změny názvů nic neřeší. Povím vám o tom historku. Vyprávěl mi ji doktor, který dělal v Beřkovicích. Tam se rozhodli léčebnu skutečně přejmenovat. Začalo se jí říkat Kuffnerovo sanatorium. A jednou tam vezli sanitkou starší paní. „Kam mě to vezete?“ Vyzvídala. „Do Kuffnerova sanatoria,“ řekli jí. Pacientka se zaradovala: „Jé, to jsem ráda, já jsem myslela, že do blázince!“ Brzy na to se v Beřkovicích vrátili ke starému názvu.


Autoři

Dušan Spáčil, E15

Související články

11.2. Za smrt postižené v síťovém lůžku žádá omluvu Za smrt postižené v síťovém lůžku žádá omluvu
4 příspěvků

Komentovat článek: Martin Hollý: Máme nabito k prasknutí

*
* Pravidla diskusí - čtěte
*
 

* - údaje označené hvězdičkou jsou povinné

Komentáře

Do této diskuse prozatím nikdo nepřispěl.

přidat komentář
 
 zavřít

Váš tip

  • Jako ochranu před spamem, prosím zodpovězte následující otázku (číslicí):
  • * - položky označené hvězdičkou jsou povinné