Naší práci dává smysl jedinec, nikoliv statistika

Terapeutická komunita Fides v Bílé Vodě na Jesenicku pomáhá již sedm let těm, kteří se rozhodli bojovat s drogovou závislostí. Duchovním otcem druhé nejstarší komunity a jediného státního zařízení v republice je ředitel zdejší psychiatrické léčebny Petr Jeřábek…

Požádali jsme jej o krátké zavzpomínání a o odpovědi na několik otázek.

Bílá Voda je malá vesnička na samém konci republiky. Žije zde necelých tři sta obyvatel a drogy jsou velkým strašákem. Mezi vašimi klienty navíc převažují lidé s těžkou mírou drogového postižení, kteří mají bohaté zkušenosti s intravenózním užíváním heroinu a pervitinu. Řada z nich má navíc bohatou kriminální minulost. Musel jste Bělovodské přesvědčovat, že jim nehrozí žádné nebezpečí a příchod klientů nepřivede do obce distributory?

S bělovodskými občany jsem nejednal, pouze místní radní jsem byl nucen žádat o souhlas s vyčleněním objektu z bytového fondu. Záležitost se mně tehdy jevila jako značně zpolitizovaná a proti byli místní komunisté a tzv. republikáni doktora Sládka. O distributory drog jim v diskusi nešlo. Argumentovali tím, že toxikomanům se dává maximální podpora a voliči jejich stran tvrdě pracují za almužnu. Pro kladné vyřízení žádosti byla naopak lidová strana v čele se starostou panem Kociánem, která měla (pro komunitu naštěstí) v zastupitelstvu většinu. V opačném případě bych měl se zahájením programu velké potíže.

Začátky určitě nebyly nijak jednoduché. I dnes jste mezi ostatními zařízeními bílou vránou. Proč jste se rozhodl jít do tohoto projektu?

Naše léčebna se zabývá mimo jiné péčí o drogově závislé jedince. Specializované terapeutické přístupy, souhrnně označované jako léčba v terapeutické komunitě, platí za velmi účinný způsob jejich léčby. Tato metoda má asi 50letou tradici a je postavena na sofistikovaných teoretických základech.

Jaké vidíte výhody a naopak nevýhody v tom, že jste státní zdravotnické zařízení? Je díky tomu vaše zařízení něčím specifické?

Terapeutická komunita je z administrativního hlediska jedním z oddělení Psychiatrické léčebny v Bílé Vodě. Nevýhodou je nemožnost zaměstnání klienta během léčby v regulérním pracovním poměru. Další nevýhodou je velmi omezený přístup k nezdravotnickým zdrojům financování. Na druhé straně je způsob plateb zdravotními pojišťovnami stabilní. Výhodou je rovněž snadná dostupnost klasické psychiatrické péče a organizační propojení s jinými odděleními léčebny.

Objevení alkoholu nebo drog u některého z klientů znamenají okamžité vyloučení. Odejít musí i pár, který se do sebe zamiluje. Je taková přísnost opravdu nutností?

Nutností je respekt k základním komunitním principům. Bezalkoholní a bezdrogové prostředí je základním východiskem léčby. Motivovaní jedinci nemají s takovým omezením problémy a ti nemotivovaní mají možnost o této zásadě přemýšlet, ale na jiné adrese! Pokud přijmou pravidlo za vlastní, mohou se po určité době vrátit. Druhé omezení bývá často diskutováno i odbornou veřejností. Především bych nepoužíval slovo „zamilovat se“. V naší komunitě platí zákaz sexu. Tím se chceme odlišit od veřejných domů lásky. Dále se jedná o nebezpečí, aby pacient neunikal před léčbou do vztahu. Tím se může celý léčebný proces zcela zablokovat. O citových záležitostech vždy dlouze hovoříme. Pouze v jinak neřešitelných případech ponecháme v léčbě jen jednoho člena (záleží na domluvě, ve sporných případech mívá přednost žena). Druhému ze dvojice pomáháme zařídit přestup do jiné komunity.

Ročně projde komunitou kolem čtyřiceti klientů. Dvaačtyřicet týdnů léčby však dokončí přibližně polovina z nich a abstinenci si udrží ještě méně. Má podle vás činnost komunity smysl?

Statistická data bývají často ošidná. Deset měsíců léčby je náš nejdelší program, někomu výrazně pomůže i pouhá polovina této doby. Jinému nevěřím, že dokáže ve svém životě něco zásadního změnit, a pak mne vyvede z omylu. Bývají i opačné případy. Dne 28. června byl slavnostní večer absolventů. Z celé republiky jich přijelo do odlehlé Bílé Vody celkem 19, někteří i s partnery či dětmi. Na jediný večer, jen aby si připomenuli místo, kde se jim podařilo přehodit kormidlo vlastního života. Mnozí z nich abstinují již řadu let. Naší práci dává smysl jedinec, nikoliv statistické číslo.

Jaké máte plány do dalších let?

Osobně se snažím spíše tvořit než plánovat. Doufám, že nebudu chodit do práce s nechutí. Komunitní tým je snad na tom podobně. Postupně rozšiřujeme spolupráci se spřátelenými komunitami, s doléčovacími zařízeními a s další odbornou veřejností. Absolventům, ale i nám profesionálům přeji, abychom našli, po čem ve skrytu duše vesměs toužíme: sebedůvěru, toleranci k sobě a k okolí, schopnost dávat a přijímat. Toto se dá těžko naplánovat. Můžeme se pokoušet jít tomu naproti, například cestou vlastního sebepoznání a účinnějšího sebeřízení.

Danuše Krčová, Olomoucký den, 12.8.2003

Ohodnoťte tento článek!