Přejít na obsah

Nejsem na hlavičku

zpět
2.2.2009

"Původně byl připraven koaliční kompromis zrušit poplatky do šesti let věku dítěte, byli jsme ochotni jít na patnáct let - a nakonec je to osmnáct. Přistoupila jsem na to se skřípěním zubů. Teď musíme taky vymyslet, jak to pediatrům vynahradit ze zdravotního pojištění," říká v rozhovoru ministryně zdravotnictví Daniela Filipiová...

Před dvaadvaceti lety se architektka DANIELA FILIPIOVÁ probudila po neúspěšné operaci míchy ochrnutá. Byla čerstvě rozvedená, u rodičů na ni čekala tříletá dcera. Z neúprosné situace se pozvedla až ke křeslu ministryně zdravotnictví.

Působíte odzbrojujícím způsobem mile. Dostáváte naděleno stejně, jsou na vás lidé hodní?

Velké štěstí mám v tom, že se mi, byť napodruhé, podařilo najít úžasného parťáka do života, mého manžela. Poprvé to byla velká smůla, ale dostala jsem se z toho, a to špatné naštěstí zapomínám. Když mi někdo udělá nějakou levárnu, stejně ho příště se zářivým úsměvem pozdravím a on je z toho úplně vyděšený, říká si: Vždyť tahle ženská mi měla jít po krku… Ale kdybych neměla dnes takové zázemí, jako mám v manželovi i obou dcerách, tak bych zvládala věci mnohem hůř.

Často manžela chválíte…

Mám proč. Minulý týden mě dostal, to jsem mačkala slzy v očích. Přišla jsem domů uštvaná v devět večer a bylo prostřeno, zapálil oheň v krbu a říkal, že si uděláme hezký večer. Pobíhal kolem mě… A naštěstí nepatří mezi chlapy, kteří mají problém s tím, že je jejich žena společensky výš. Jemu to je úplně jedno, tohle vůbec neřeší. Když mi to před jmenováním všechno došlo a říkala jsem mu: „Matouši, vždyť já budu ministryně,“ sklopil jen noviny a řekl: „Mě u tebe už vůbec nic nepřekvapí.“ A četl dál.

Co vlastně váš muž dělá?

Vystudoval kybernetiku, ale nedělá to. Je obchodní manažer firmy, která prodává grafický software.

A smím se zeptat, proč bylo to první manželství tak nepříjemné?

Brali jsme se strašně rychle, po půlroce od chvíle, kdy jsme navázali vztah. Byli jsme spolužáci na vysoké. Já jsem se moc vdávat nechtěla, ale on do toho hrozně tlačil. Po letech jsem se dozvěděla, že to byla sázka. Rozváděli jsme se, když Kačce nebylo ani dva a půl roku. Byl to podivný vztah. Tehdejší manžel byl, řekněme, hrubšího ražení, ale rozebírat to nechci. A do toho se zjistilo, že má diagnóza je zpátky a prognóza je špatná, věděla jsem, že ze strany manžela se žádné opory nedočkám, tak jsem vztah ukončila. V září jsme se rozešli, v květnu jsem šla do špitálu a dopadlo to takhle.

Proč vlastně?

Protože čekali na operaci téměř rok, posledních několik měsíců už mě maminka musela vodit do práce a pak odváděla Katku do jeslí, protože já nebyla schopna sama chodit, jak jsem kulhala. Měla jsem vrozenou vadu, cévní výduť. Zjistilo se to ve dvaceti a zlikvidovali to při první operaci, ale pak našli ještě jednu. Za ten téměř rok čekání to narostlo přes tři obratle. Kdyby mě operovali včas, necítila bych třeba teplé a studené nebo bych chodila s hůlčičkou.

Kdy vám došlo, že se doktoři špatně rozhodli?

Po operaci mi tvrdili, že do dvou měsíců bude všechno v pořádku. Pak říkali: „Září nevyšlo, ale na Vánoce už to bude v pohodě.“ Ale o Vánocích jsem pořád seděla na vozíku. Když mi kolegové v Kladrubech říkali, ať se vykašlu na doktory a věřím jim, zkušeným vozíčkářům, že už se to nezlepší, cítila jsem se strašně dotčená. Pak jsem pochopila, že protřelí vozíčkáři mají pravdu a lékaři mi vzali půlrok času, kdy jsem se s tím mohla vyrovnávat.

Pokaždé, když se o vás mluví nebo píše, se to neobejde bez zmínky o vozíku. Vadí vám to?

To mi vadí a samozřejmě to také něco vypovídá o společnosti. To, jestli sedíte na vozíku, nosíte brýle nebo chodíte o berlích, vás přece nijak necharakterizuje. A ještě se vždycky bavím, když se píše, že je to invalidní vozík. Ten vozík naštěstí není invalidní, je naprosto v pořádku, protože kdyby byl invalidní, to bych se nikam nedostala (směje se). Když už, tak je ortopedický.

Je správné, aby byli lidé při jednání s vámi opatrnější ve vyjadřování? Aby třeba neřekli „pojďte“?

Ne, i já zásadně říkám „dojdu tam“, nikdy bych neřekla dojedu. „Dojedu“ znamená, že jedu autem. Říkám i to, že jsem se dokázala postavit na vlastní nohy, to beru jako normální slovní obrat. Co naopak bytostně nesnáším, když mi chce někdo pomoct, chytne mě za vozík a začne mě někam strkat. Kdybych chtěla pomoct, mám pusu a dokážu si o to říct. Ale naštěstí je vidět, že se společnost za posledních dvacet let změnila. Když jsem tehdy přišla do obchodu, buď mě přehlíželi, nebo komunikovali s manželem. A to i když jsem si třeba kupovala spodní prádlo. Nebo jsem vzala peněženku, platila jsem, ale drobné vraceli jemu.

Nevěděli, jak s vámi mluvit?

Asi si říkali, když je na nožičky, tak je nejspíš i na hlavičku. Manžel ji naučil, jak podat bankovku, ale peníze zpátky ať si raději vezme on.

Potkaly vás těžké časy, ale se dá říct, že máte i štěstí - na děti, na manžela i profesně…

Vlastně mám, i když s tou profesí bych nesouhlasila.

Profesí myslím politiku.

Tak to ano. Ale architekturu, svůj vysněný obor, jsem bohužel mohla dělat jen krátkou dobu. Stavební dozor na vozíku, to se dělá hodně špatně. Tvůrčí práce, jejíž výsledky vidíte hned, mi chybí, to politika nepřináší. Vytvoříte zákon, ale efekt vidíte třeba po roce nebo dvou.

Začala jste se pak věnovat problematice bezbariérových staveb. Ještě stačíte zájemcům vymýšlet, jak si zařídit byt, a vyrábíte jim plánky?

Dřív jsem měla čas to celé vymyslet a navrhnout, teď to nejde. Teď už je to jedině na konzultace po internetu.

Minulý týden se vám podařilo s rebelujícími zelenými poslankyněmi Olgou Zubovou a Věrou Jakubkovou dohodnout poplatkový kompromis. Byť za velkých ústupků. Je to úspěch?

Měla jsem s tím velký problém, ale řekla jsem si, než aby poplatky padly úplně… Co se dá dělat. Byl to z mé strany velký krok vůči nim, protože původně byl připraven koaliční kompromis zrušit poplatky do šesti let věku dítěte, byli jsme ochotni jít na patnáct let - a nakonec je to osmnáct. Přistoupila jsem na to se skřípěním zubů. Teď musíme taky vymyslet, jak to pediatrům vynahradit ze zdravotního pojištění. Oni na tom budou biti, zatímco všichni ostatní příjem z poplatků mít budou.

Nepřepadá člověka při takovém vyjednávání zoufalství, když argumenty nemají význam?

Navíc se zapomíná, že se zavedením poplatků došlo i k daňovým úlevám pro rodiny s dětmi. Když selhávají argumenty, musíte se dohodnout a zachránit alespoň něco. A samozřejmě si dáváte pozor, abyste neřekla něco, co by znamenalo, že se dveře k dohodě zabouchnou.

Musíte se hodně ovládat?

No, musím říct, že na moji povahu je to náročné. Je ale pravda, že jsem se díky vozíku zklidnila, dřív jsem byla netrpělivější.

A nesvrběl vás jazyk k odvetě, když se proti vám ohradila bývalá ministryně zdravotnictví Milada Emmerová, která byla odvolána z ministerstva pro neschopnost?

To mě teda vůbec jazyk nesvrběl, neměla jsem potřebu to komentovat. To není k ničemu, pak nejednáte racionálně a o podstatě věci, pak jde jen o to, kdo koho víc urazí.

Někdy se člověk ohradit musí, ne?

Ano, když to přeroste přes určitou mez, ale nechat se zbytečně vyprovokovat k přestřelkám, to ne. Ti, co to dělají, si neuvědomují, že někoho reprezentují. Podle toho pak lidé vnímají všechny politiky. Jsem představitelka politické strany a zejména Senátu. To už člověk musí potlačit ego, které má hroznou chuť něco říct, ale nemůže, protože by tím člověk nepoškodil jen sebe.

Jak dlouho vám tohle asi vydrží? Senát je přece jen kultivovanější prostředí, ale ve sněmovně bývá někdy těžké nenechat se vyprovokovat.

To vím. Ale když si člověk projde tím, čím já… Jak se na mě lidé dívali, když jsem byla těhotná jako že by se lidem na vozíčku mělo zakázat mít děti; občas to řekli i nahlas. Mě už teď opravdu může urazit jen inteligent.

Myslíte, že ve vašem jmenování skutečně hrála roli i snaha utlumit provokatéra Davida Ratha? Že si na ženu s hendikepem netroufne?

To nevím. Ale protože jsem přesvědčena, že se opravdu vyprovokovat nenechám, tak je mi to jedno. Zatím je klid, teď to začne ve sněmovně, tak uvidíme. Jsem ochotna se hádat o podstatných věcech, ale jestli má někdo správný titul, to za to nestojí.

Narážíte na výtky, že nejste lékařka?

Ministr zdravotnictví přece nemusí být lékař, na to má odborníky. Jde o to, umět si sednou s lidmi a dát je dohromady. Nemusím přece vědět, jak se léčí pankreatitida. Ministr je spíš manažerská funkce. Jaké vzdělání by pak musel mít ministr kultury nebo premiér?

Jak vás přijímají ti otřískaní pardálové, odborníci z týmu ministra Julínka?

Zatím jsem neměla čas je nějak víc poznat. Kromě prvního náměstka Marka Šnajdra -a tam jsem se setkala zrovna s tím jednáním, které mám ráda. Na férovku.

Na podzim vaše strana zle propadla v krajských a senátních volbách. Jaká je podle vás budoucnost ODS?

Já nevím, tyto prognózy jsem vlastně nikdy neřešila. Vstoupila jsem do ODS, když měla osm procent preferencí, a jsem v ní proto, že mi jsou blízké liberálně konzervativní hodnoty. Pravicová politika je těžká, nelíbivá, špatně se vysvětluje. Nakolik se nám podaří lidem vysvětlit, že jim sice nestrčíme pět korun do peněženky, ale zase jim nevytáhneme z druhé kapsy stovku na daních, to uvidíme.

Jak na to? Vy na „poplatkovém“ ministerstvu to musíte umět vysvětlovat.

Musíme najít jednoduchá vysvětlení pro složité věci. Lidi mi píšou, že si platí pojištění, tak proč ještě poplatky. A já jim odpovídám, že si sice platí, ale co když, nedej bože, onemocní rakovinou. Léčba pak může stát třeba milion korun ročně. A na horečku si můžou koupit paralen za dvanáct korun a ty není nutné odčerpat z peněz, za něž se může vyléčit dítě s leukemií.

Myslíte, že se v lidech dá probudit taková sounáležitost?

Potenciál tady je. Vždyť jak se národ dokáže zvednout, když se dělá sbírka na člověka, který potřebuje transplantaci kostní dřeně!

Je něco, co byste ještě chtěla dokázat?

Žádné plány nemám. I když před dvěma lety se mnou natáčela televize Třináctou komnatu a tehdy jsem také říkala, že nemám žádné další ambice. A bum, jsem na nejtěžším ministerstvu.

Co vás dokáže naštvat?

Nemám ráda větu: „To nejde.“ Ne vždy všechno jde, ale říct rovnou, když stojím před problémem, že to nejde, nato jsem alergická, to mě zvedne ze židle. Vidíte, zase ten slovní obrat (směje se)…

Ivana Svobodová, Týden


Klíčová slova

K tomuto článku nejsou přiřazena žádná klíčová slova.

Autoři

Týden

Komentovat článek: Nejsem na hlavičku

*
* Pravidla diskusí - čtěte
*
 

* - údaje označené hvězdičkou jsou povinné

3 nejnovější komentáře k článku Nejsem na hlavičku

Komentáře

dalších 27 komentářů
lek.v zahr. No nevim Freude,  | 4. 02. 2009 13:13

ale kolega Bouzek to tentokrat ve vyborne a logicke zkratce vcelku vystihl. Mezi radky to je.

Talk Re:Re:Re:Re:ja bych chtel jenom  | 3. 02. 2009 09:35

Nejsem příznivcem Velkého inkvizitora.Nikdy jsem nebyl a nebudu.Tento má skutečně poněkud osobní pojetí práva a řádu ve společnosti.Nejsem ani příznivcem jeho strany.Přesto mohu a musím,právě jako příznivec J.strany důsledně kritizovat jeho zradu,zradu této strany na mně,na voliči.Omlouvám se za ten poněkud trapný patos,ale jinak to snad vyjádřit nejde.J reforma,reforma J teamu,kdy ing. arch.F pouze upravuje mediální obraz,ale team zůstává(ten team,který ignoroval lék.stav,ten team,který hýřil arogancí,ten team,který...).ODS neprovádí reformu.ODS pouze vytváří podmínky pro převody majetků,převádí kompletně řízení zdravotnictví do rukou oligarchů,kteří snad vznikali v tuzexových podchodech.Jedná se jen a pouze o malou privatizaci 90-tých let!A to je hrozné.Kladu si ještě jednu otázku.Bude-li takto dokonáno,bude ještě existovat MZd nebo budeme jediná země,kde toto nebude?Mám pocit,že v novém světě zdrav.péče toto snad již ani nebude třeba.

Bohumír Šimek Re:neschopenky jsou socialistické dítě  | 3. 02. 2009 08:23

Tak ty nové neschopenky daly kladenskému tiskopisu na pihel!

 zavřít

Váš tip

  • Jako ochranu před spamem, prosím zodpovězte následující otázku (číslicí):
  • * - položky označené hvězdičkou jsou povinné