Nemocnice jako akciové společnosti? Krajům by pomohly

Přikláním se stále k názoru, který jsem prosazoval již před deseti lety, že optimálním řešením je odstátnit státní nemocnice transformací v akciové společnosti. S notnou dávkou nadsázky by se mohly jmenovat třeba ÚNZ, a. s…

Problémy s financováním zdravotnických zařízení nevznikly teprve v poslední době. Mají dlouhou historii.

V letech 1990 a 1991 byly bez náhrady zrušeny Ústavy národního zdraví, které byly organizačně řídícími složkami socialistického zdravotnictví.

Regiony, tehdy ještě kraje a okresy, tak byly de facto zbaveny možnosti ovlivňovat strukturu zdravotnických služeb. Jednotlivá zařízení získala právní subjektivitu, a tak se leckde stalo, že z jednoho ústavu, tedy z jedné právnické osoby, vznikly stovky nových.

Říkalo se tomu decentralizace a nic proti ní. Jenže, nepředchází-li legislativa určující mantinely, ve kterých se mají nové subjekty pohybovat, nastává chaos.

A také nastal: Nekoordinované nákupy nákladné techniky, žádné či minimální zpětné vazby, které by usměrňovaly a hodnotily práci ředitelů, nepřipravená privatizace, rozdrobení všeobecného zdravotního pojištění mezi desítky pojišťoven, minimální a nekonkrétní odpovědnost obcí a okresních úřadů při vytváření optimální sítě zařízení, nejasné rozdělování investic…

Upozorním především na absenci úkolů, kompetencí a odpovědnosti obcí a okresních úřadů na vytváření systému zdravotní péče v regionu.

Nemám na mysli direktivní sestavování jakési „sítě“, ale vytváření podmínek pro vznik optimální struktury.

Regionálním složkám státní správy a samosprávy totiž legislativa „nepřidělila“ významnější podíl na financování zdravotnictví, neboť to se stalo doménou zdravotních pojišťoven.

Absence vícezdrojového financování vyústila v absenci vícezdrojové kontroly využívání finančních prostředků, neboť, kdo platí, ten si své peníze také hlídá. A naopak.

Bílá místa po státních ústavech ochotně zaplnily státní nemocnice, které jako jediné měly dostatečný počáteční (státní) kapitál.

Vytvořily své (státní) lůžkově-ambulantní konglomeráty a to byl konec transformace zdravotnictví na úrovni regionu. Státní dirigismus přetrval, ale jaksi polovičatě, bez zpětných vazeb. Do jakých ekonomických i etických problémů se tyto nemocnice posléze dostaly, je známo.

Nyní, kdy zadlužené nemocnice „popadaly“ pod krajskou záštitu, vyvstala nerudovská otázka: Kam s nimi?

Přikláním se stále k názoru, který jsem prosazoval již před deseti lety, že optimálním řešením je odstátnit státní nemocnice transformací v akciové společnosti. S notnou dávkou nadsázky by se mohly jmenovat třeba ÚNZ, a. s.

Nejde jen o zlepšní hospodaření nemocnic

Ale zpět k transformaci nemocnic. Není důvodu domnívat se, že by jejich přeměna v akciové společnosti byla krokem chybným. Chybným se ovšem stane tehdy, nebude-li tento postup využit komplexně.

Nejedná se přeci o pouhé zlepšení hospodaření nemocnic. Jedná se o optimalizaci struktury zdravotní péče v jednotlivých krajích.

A právě akciová společnost může být do značné míry systémotvorným faktorem. Vytváří totiž možnost pozvolného přechodu k vícezdrojovému financování zdravotnictví na úrovni kraje.

Vlastnictví akcií determinuje hmotnou zainteresovanost vlastníků na efektivním hospodaření, optimálním využívání zdrojů i optimálním objemu toho, co je třeba řídit.

Vlastníkem akcií může být kraj, obec, jakákoli jiná právnická nebo fyzická osoba – nebo i stát, má-li v daném regionu své zájmy.


Fyzickými osobami vlastnícími akcie mohou být samotní zaměstnanci; došlo by tak k přirozenému oslabení vlivu odborů, které v mnohých případech blokují pozitivní kroky managementu nemocnic.

„Jinou“ právnickou osobou může být například místní podnik, který se tak stane „hmotně zainteresovaným sponzorem“, který sleduje optimální využívání svých případných darů.

Fyzickými osobami vlastnícími akcie mohou být samotní zaměstnanci; došlo by tak k přirozenému oslabení vlivu odborů, které v mnohých případech blokují pozitivní kroky managementu nemocnic.

Uvedené subjekty mohou být zastoupeny i ve správních a dozorčích radách. Bez přímého vlastnictví akcií a tím i závislosti na prosperitě „podniku“ se však jedná spíše o práci „symbolickou“.

Pokud management obchodní společnosti zefektivní její činnost, pak by měl optimalizovat i objem toho, co je třeba řídit přímo, vlastními silami a prostředky.

Následují tedy otázky: Budou nemocnice schopny privatizovat to, co po privatizaci funguje lépe? Budou schopny osvobodit podstatnou část lékařů ze zaměstnaneckého poměru?

Jan Šťastný, Hospodářské noviny, 5.6.2003

Autor, lékař, pracuje ve Škole veřejného zdravotnictví Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví

Ohodnoťte tento článek!