Operace na dluh

operace, chirurgie, nástroje

Problémy se zdravotnictvím sužují řadu vyspělých zemí světa. To české nyní čeká bolestivá léčba. Potřebuje ušetřit miliardy korun. Nepříjemné změny se dotknou nejenom pacientů, ale také stovek tisíc živnostníků.

Deset miliard bude chybět příští rok českému zdravotnictví. Nejde pouze o výsledek dopadů ekonomické krize, ale zejména o důsledek dlouhodobého vývoje péče o zdraví obyvatel České republiky po roce 1989.

Před sametovou revolucí u nás existoval takzvaný ruský model zdravotnictví; dnešními slovy mnohých lékařů na svou dobu jeden z vůbec nejkvalitnějších a nejsolidárnějších na celém světě. Jiní doktoři tvrdí naprosto pravý opak. Ať už je tomu tak či onak, faktem je, že podobu současnému modelu do značné míry vtiskly reformy z první poloviny 90. let.

V této době vznikl zdravotní systém se třemi hlavními rysy. Prvním je povinné zdravotní pojištění, které platí jednotlivci, zaměstnavatelé a stát. Další dva pilíře tvoří zdravotnická zařízení. Jednak soukromí lékaři nabízející především ambulantní péči, jednak veřejné nemocnice.

Každý, kdo má trvalý pobyt v České republice, je také oprávněn k tomu (kromě toho, že má nárok na zdravotní pojištění) si jednou za 12 měsíců zvolit kteroukoli zdravotní pojišťovnu. Díky členství Česka v Evropské unii má pak právo na zdravotní péči nejen v tuzemsku, ale také v dalších evropských zemích.

Pracovní neschopnost narostla na dvojnásobek

Přestože součástí první reformní vlny byla velmi mohutná privatizace zdravotnických zařízení, privátními se stala především drtivá většina ambulantních ordinací. Zdravotnický systém jako takový zůstal stále výrazně závislý na státním, respektive veřejném financování.

Zatímco v České republice činil v polovině 90. let, ze kdy už existují srovnatelná data i ze zahraničí, podíl veřejných financí na zajišťování chodu zdravotnictví celých 90 procent, ve Spojených státech to bylo ve stejné době 44 procent. Podobně jako Česko na tom bylo například Lucembursko (90 procent) nebo Slovensko (88 procent). V ostatních evropských státech pak byl nižší. V Německu činil podíl veřejných financí 78 procent, v Polsku 70, Rakousku 68 a v Řecku 51 procent.

Není také bez zajímavosti zmínit, že od té doby se postupně začíná zvyšovat počet nemocných a prodlužuje délka jejich pobytu v nemocnicích. Konkrétně v roce 1994 bylo hospitalizováno 1,99 milionu pacientů, v roce 2008 to již bylo 2,16 milionu nemocných. V roce 1990 byla průměrná délka pracovní neschopnosti celkem 18,4 dne, v roce 2008 to již bylo 39,1 dne.

Z toho v nemocnicích proleží každý český pacient v průměru 7,4 dne. V celé Evropské unii je přitom průměr o 1,5 dne kratší. Ministr zdravotnictví Leoš Heger proto chce dobu hospitalizace v českých zdravotnických zařízeních zkrátit.

„Například endoskopické operace kloubů se dnes u nás dělají při hospitalizaci, přitom ve většině zemí je už provádějí ambulantně,“ odůvodňuje svůj plán Heger.

Zkrácení průměrné délky pobytu v nemocnici je jedním z úsporných opatření, která chce ministr prosadit v rámci chystaných reforem ze své dílny. Cíl tohoto opatření je jasný. Ušetřit co nejvíce peněz, aby desetimiliardový finanční výpadek co nejméně bolel.

Operace na dluh
Ohodnoťte tento článek!