Pacienti nám věří více než politikům nebo novinářům

Milan Kubek

O protestech, smyslu solidarity jednotlivých skupin lékařů i pacientů a míře reflexe ministerstva zdravotnictví jsme hovořili s prezidentem České lékařské komory (ČLK) MUDr. Milanem Kubkem.

Jak hodnotíte proběhnuvší protestní akci?

Jejím cílem nebylo někoho poškodit. Pacienti nejsou našimi nepřáteli, právě naopak. Máme společný zájem, kterým je zachování dostupnosti kvalitní a bezpečné lékařské péče. Smyslem „Dne zdraví lékařů“ bylo zviditelnění problémů, s nimiž se zdravotníci potýkají.

A tento cíl byl bezezbytku splněn. Zájem sdělovacích prostředků byl obrovský a o zdravotnictví se opět začalo veřejně diskutovat.

Veřejnost se mohla setkat i s označením „1. den zdraví lékařů“. Sledovali jsme vznik nové tradice?

Možná.

Součástí kampaně ČLK za „záchranu českého zdravotnictví“ je i stejnojmenná petice. Kolik pacientů už ji podepsalo a kdy bude sběr podpisů ukončen?

Dnes (5. března) počet podpisů překročil hranici 45 tisíc! Akce není časově omezená. Občané, kterým není osud našeho zdravotnictví a české medicíny lhostejný, mohou naši snahu podpořit svým podpisem i nadále. Petiční archy naleznou u svého lékaře nebo přímo na www.clkcr.cz.

Ministerstvo zdravotnictví se proti „zatahování pacientů“ do akce ČLK tvrdě ohradilo. Oslovením široké veřejnosti se prý zapojujete do politického boje na straně současné opozice…

Podobné řeči slýcháme vždy, pokud protistraně dojdou věcné argumenty. Já si však na rozdíl od pana ministra Hegera a jeho úředníků nemyslím, že občané jsou hlupáci. Vždyť právě občané, mezi které počítám i sám sebe, si platí nejenom zdravotnictví, ale i pana ministra a jeho lidi. Politici by si měli uvědomit, že jsou našimi zaměstnanci, a měli by se podle toho začít chovat.

Vždyť když jsou občané politikům dost dobří na to, aby platili daně a zdravotní pojištění, musí mít také právo vyjádřit svůj názor, zda si přejí zdravotnictví kvalitní, nebo zda se spokojí s tím, co na ně pan ministr Heger spolu se zdravotními pojišťovnami chystá.

Na stranu ministerstva se postavilo i Sdružení praktických lékařů (SPL), které postup ČLK kritizovalo. Víte, kolik praktických lékařů toto stanovisko následovalo?

Nekolegiální postoj vedení Sdružení praktických lékařů považuji za skandální. Na rozdíl od vedení SPL si nemyslím, že boj lékařů za slušný příjem za vlastní práci s využitím podpory našich pacientů je něčím nemorálním. A nemohu se ztotožnit ani s jejich sobeckou snahou urvat nějaké výhody pro svoji skupinu na úkor ostatních kolegů, například zaměstnanců nemocnic.

Ostatně takto krátkozraké nekolegiální jednání ohrožuje ze všeho nejvíce právě praktické lékaře, z nichž někteří dnes snad mohou mít pocit, že jsou „za vodou“, a že tedy nemají proč protestovat. Budiž jim přáno, avšak to opravdu nemají strach, že se na ně ostatní kolegové vykašlou, až se příště v existenčním ohrožení octnou oni sami? Kolik praktických lékařů se ztotožnilo s vedením SPL a kolik naopak solidárně podpořilo své kolegy, to asi nelze nijak spočítat.

Každopádně dostávám desítky dopisů od praktických lékařů, kteří vyjadřují znechucení nad prohlášením výboru SPL, které formuloval pan doktor Kinšt, a posílají komoře petiční archy plné podpisů svých pacientů. Všem těmto kolegům a kolegyním děkuji.

Sdružení připomíná váš někdejší smířlivý postoj k úhradové vyhlášce, která vznikala v době, kdy ministerstvo řídil David Rath, která byla podle SPL vůči pacientům diskriminační. Nepřímo vás tak obviňuje z nadržování jedné politické straně. Jak tyto úvahy vyvrátíte?

Jak jsem již řekl, když chybí věcné argumenty, nahrazují je lži a osobní útoky. Úhradová vyhláška, kterou pro rok 2006 vydal tehdejší ministr Rath s cílem zbrzdit nárůst výdajů za léky, jenž meziročně dosahoval v procentním vyjádření dvouciferných hodnot, a stabilizovat VZP, která skončila v nucené správě poté, co platila zdravotnickým zařízením s více než měsíčním zpožděním, byla velmi tvrdá a postihovala všechny poskytovatele zdravotní péče.

Nebyla tedy – na rozdíl od té Hegerovy – diskriminační. Vedle tvrdých limitů na léky ovšem také přinášela zvýšení příjmů zdravotnických zařízení za práci. To je další zásadní rozdíl oproti současné vyhlášce ministra Hegera, která naopak úhrady za práci snižuje. V souvislosti s útoky vedení SPL na moji osobu (které snad mohou souviset i s tím, že místopředsedkyně SPL dr. Uhrová neuspěla se svojí žalobou na ČLK, a musí tedy platit náklady řízení, což se jí asi nelíbí) je vhodné připomenout, že jsem to byl já, kdo jako prezident komory s tehdejším předsedou vlády Jiřím Paroubkem vyjednal finanční injekci ve výši 4 miliard korun pro zdravotnictví.

A byl jsem to také já, kdo přesvědčil ministra Ratha o tom, že díky této finanční podpoře lze restriktivní úhradovou vyhlášku rychle zmírnit. Po pouhých 3 měsících tak byla novelizována. A podobnou novelu se v současnosti snažíme si vynutit na panu ministrovi Hegerovi, bohužel jsme nuceni bojovat i proti odporu vedení SPL, které za podraz na doktorech asi očekává nějaké speciální výhody.

SPL vám také vyčítá, že se ČLK pod vaším vedením dostala do pozice odborářské nátlakové skupiny, která odmítá jakékoli snahy ministerstva o reformu zdravotnictví. Existuje něco, za co byste mohl ministerstvo zdravotnictví pochválit?

Pan ministr Heger a jeho úředníci se s pomocí některých žurnalistů a sdělovacích prostředků chválí sami dost. Nemám tedy důvod nosit dříví do lesa.

Je pravdou, že v minulosti byli hlavními iniciátory lékařských, respektive zdravotnických protestů odbory. V tomto případě se organizace ujala komora – je to nástup nového trendu? Do jaké míry budete v budoucnu svou činnost koordinovat s LOK-SČL a ČMKOS?

Soukromí lékaři logicky nemají žádné své odbory. Jsou však členy komory, kterou si platí. Je tedy logické, že právě po České lékařské komoře požadují pomoc, když se ocitají v problémech. Kdo jiný než profesní samospráva vybavená potřebným odborným i materiálním zázemím by jim měl pomoci.

Komora hájí profesní zájmy všech svých členů bez rozdílu, tedy jak zaměstnanců, tak i soukromých lékařů. Takto jednají lékařské komory v celé Evropě a také ČLK se tak snaží a snažila chovat, a to i za mých předchůdců Miloše Štejfy, Bohuslava Svobody a Davida Ratha. Komora je samozřejmě připravena při hájení práv lékařů spolupracovat nejenom s ostatními lékařskými organizacemi, odbory a odbornými společnostmi, ale s každým, kdo je ochotný nám pomoci.

Řeknu to jednoduše – pokud jste v bažině (a my lékaři v ní dnes spolu se svými pacienty vězíme až po uši), není rozumné kádrovat toho, kdo vám podává pomocnou ruku.

Hodně vám je vyčítán militantní postoj vůči současné vládě ve stylu „změnu k lepšímu si můžeme vynutit jen silou“. Proč je bariéra mezi vámi a ministerstvem zdravotnictví nepřekonatelná?

Nevím. Zeptejte se pana ministra Hegera, proč komoru ignoruje a proč mě nenávidí za to, že jsem odmítl jeho odvolání jako „řešení“ krize v době akce „Děkujeme, odcházíme“.

Ve svém dopise lékařům obviňujete novináře, že o akci neinformovali objektivně. Která konkrétní pochybení médií máte na mysli?

Nevadí mi kritika, pokud obsahuje objektivní informace a jejich třeba i subjektivní hodnocení. Ilustrativním příkladem tendenční snahy štvát veřejnost proti lékařům může být reportáž TV Nova ve zprávách v pátek 1. března, která se snažila protest lékařů proti snižování kvality a bezpečnosti zdravotní péče líčit jako „boj doktorů o prachy“ a místo věcných informací jen podněcovala nenávist vůči lékařům.

Dalším příkladem mohou být deníky Dnes a Lidové noviny, které do sebe postupně redakčně prorůstají. Vůbec se neobtěžovaly informovat o cílech našeho protestu, o textu petice, kterou občané podepisují, ani o tom, proti čemu my lékaři s podporou pacientů protestujeme. Omezily se toliko na publikování názorů ministerských úředníků a na „zasvěcené“ komentáře redaktorů, kteří plácali páté přes deváté, aniž by se obtěžovali hledat pravdu nebo si naše požadavky alespoň přečíst.

Takový postoj považuji za hluboce neprofesionální, bohužel v prostředí našeho závislého tisku již také za standardní. My lékaři však přece jen máme jednu obrovskou výhodu. Pacienti nám věří mnohem více než politikům nebo novinářům. Pokud ovšem chceme občany o své pravdě přesvědčit, musíme s nimi lépe komunikovat. A nemůžeme se při tom omezit pouze na rozhovor o jejich nemocech, musíme je informovat i o našich problémech a neduzích trápících české zdravotnictví.

Ohodnoťte tento článek!