Pacienti se nemusí bát, že na léčení nebude

„Chtělo by se nad tím zamyslet, protože stačí mít základní kapitál 50 miliónů a můžete začít vybírat miliardy a hospodařit s nimi. Situaci vyhrotilo i to, že do původně pouze zaměstnaneckých, regionálních pojišťoven se dnes může přihlásit kdokoli, takže vlastně existuje devět „všeobecných pojišťoven“,“ říká v rozhovoru Pavel Horák.

ŠÉF VŠEOBECNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY PAVEL HORÁK ŘEKL PRÁVU:

České zdravotní pojišťovny mezi sebou začaly tvrdě bojovat o klienty. Proč zrovna v době doufejme již doznívající ekonomické krize?

Boj o klienty skutečně propukl, my jako největší pojišťovna s více než šesti milióny pojištěnců jsme navíc logicky jeho nejčastějším cílem. Nově vznikající pojišťovny podle staré legislativy totiž potřebují získat během jednoho roku 50 tisíc klientů, podle nové sto tisíc, aby získaly registraci. Nic jiného než klienty přetahovat odjinud jim nezbývá. Doba ekonomických potíží lidí tomu nahrává. Pojišťovny se totiž v nabídce toho nejdůležitějšího – úhrady zdravotní péče – ze zákona nesmějí ničím lišit. Konkurence se tedy neodehrává v hlavní činnosti pojišťoven, ale v různých náborových akcích, příplatcích, bonusech, poukázkách. Peníze na ruku nevyplácejí samozřejmě pojišťovny, ale různé náborové organizace pojišťovnami najaté. To má efekt zejména v regionech, kde je vysoká nezaměstnanost a každá koruna je dobrá. Jenže lidé se tak mohou dostat rychle do problémů. Lékaři nemusejí mít s novými pojišťovnami uzavřené smlouvy a nemocní následně, když budou potřebovat rychle lékaře, mohou mít problém s dostupností či bezplatností zdravotnických služeb.

Není v Česku na deset miliónů obyvatel pojišťoven už moc?

Chtělo by se nad tím zamyslet, protože stačí mít základní kapitál 50 miliónů a můžete začít vybírat miliardy a hospodařit s nimi. Situaci vyhrotilo i to, že do původně pouze zaměstnaneckých, regionálních pojišťoven se dnes může přihlásit kdokoli, takže vlastně existuje devět „všeobecných pojišťoven“. Ale tíha placení těch nejdražších, nejsložitějších lékařských zákroků, zdůrazněná ještě demografickým vývojem, je ale stále na velké pojišťovně. Nespravedlnost je i v tom, že máme stanoveno nižší procento povolených nákladů na prevenci než malé pojišťovny. To nás znevýhodňuje vůči klientům. Mezi pojišťovnami panuje i jiná nerovnoprávnost. VZP nesmí vlastnit zdravotnická zařízení, nové pojišťovny je sice nevlastní, ale mají společné majitele. Takže dochází k absurdní situaci, kdy jeden majitel vlastní pojišťovnu, zdravotnické zařízení a současně je dominantní zaměstnavatel v daném regionu, který má logicky vliv na rozhodování svých zaměstnanců. Pro náš systém by stačilo maximálně čtyři až pět pojišťoven.

Když jsme u peněz, jak se projevila zvyšující se nezaměstnanost a pokles příjmů lidí na příjmech vaší pojišťovny?

Při srovnání se zdravotně pojistným plánem na letošní rok se vybralo o deset miliard méně. V reále chybí méně, asi osm miliard, protože původně i letošní rok měl mít pozitivní bilanci.

Máme se tedy jako pacienti bát, že na léčení nebude?

Bát se nemusíte. Zdravotně pojistný plán v oblasti hrazené péče bude naplněn, protože na péči využíváme rezerv, které jsme si vytvořili v předchozích letech. I příští rok, i když s velkými obtížemi, z rezerv pokryjeme.

Takže máme se bát příští rok?

Jak jsem řekl, pro příští rok ještě určitá finanční rezerva zbude. Pojistný plán však hlavně počítá s tím, že se náklady nebudou moci tak jako dosud navyšovat, počítá se s půlprocentním navýšením nákladů na klienta, což je pokles ve srovnání se šesti až sedmiprocentním navýšením v letošním roce. Šetříme, kde se dá – snižují se prostředky na provoz VZP, na prevenci, zintenzivňujeme kontrolu zdravotnických zařízení, zda neúčtují zbytečně, snažíme se o nižší smluvní ceny tam, kde je sazebník nedokonalý, bojujeme o ceny léků.

Když je krize a nejsou příjmy, například firma na výrobu židlí omezí náklady, sníží počet pracovníků. Náklady zdravotnických zařízení, jejich nároky na peníze z VZP rostou. Neměly by se spíše snižovat?

Firma na židle má v době krize menší odbyt, pacientů ale v době krize neubude, spíše naopak. Navíc zdraží voda, teplo, zvyšuje se daň z přidané hodnoty. Léky, zdravotnický materiál se v naprosté většině dováží z eurozóny, zde hraje svoji roli i kurz koruny. Levné léky se už v České republice vyrábějí stále méně, výzkum rovněž odchází, takže brzo budeme těžce závislí na dovozu léků a zdravotnického materiálu ze zahraničí. Náš průmysl není schopen jako dříve nabídnout levnější alternativu léků, zdravotnického materiálu, SÚKL nestačí provádět správní řízení a revize cen rychle, jak je potřeba. Ve zdravotnictví se zvyšují personální náklady, aby neodcházeli zdravotničtí pracovníci. Pokud zavřete pro nedostatek pracovníků továrnu na židle, nic se nestane, pokud nebudou fungovat zdravotnická zařízení, nastal by problém, takže s nárůstem mezd musíme počítat. A samozřejmě medicína je pokročilejší, ale také dražší, zejména u nejtěžších nemocí. To vše většinou hradí VZP, nejsou zase tak řídké případy, kdy jeden pacient stojí i desítky miliónů. Navíc řada zdravotnických zařízení potřebuje modernizovat, zlepšovat prostředí pro pacienty, například psychiatrické léčebny, kde se náklady odhadují na miliardy.

Ale šetřit by se dalo.

To bezesporu, zejména v oblasti investic, kam jdou včetně dotací z EU velké prostředky. Často se s nimi ale mrhá, nemocnice se stavějí v místech, kde nejsou potřeba, nakupuje se drahá technika, která není využita, není zajištěna personálem, péče se nekoncentruje, ale tříští. Diskutovat by se mělo začít i o tom, kolik prostředků se dá vynaložit na jednoho pacienta, zda by se neměli pacienti připojistit na náročné léčení. To by přineslo nové zdroje, ale i motivovalo pacienta.

Zvyšuje náklady na zdravotnictví i stárnutí populace?

Problém je spíše v tom, že péče o staré lidi se prodražuje díky pokroku medicíny a že lidé déle žijí. Prodražuje se ale také boj s chronickými civilizačními onemocněními, jako je vysoký krevní tlak, vysoký cholesterol, cukrovka, nemoci srdce. Lidé užívají léky desítky let, což dříve nebylo, počet chronicky nemocných roste, řádově o statisíce, což představuje obrovské náklady. Když se dělala analýza regulačních poplatků, tak se zjistilo, že prakticky celá populace, zdůrazňuji fyzicky, nikoli statisticky, už byla u doktora, všichni něco potřebovali. Za půl roku bylo u lékaře 80 % lidí. Tady jsou logicky i největší možnosti úspor. Když by se zbrzdil růst chronicky nemocných, a to i za pomoci motivace ke zdravému životnímu stylu a k prevenci, snížila by se spotřeba léků, náklady na zdravotní péči.

Co může dělat management VZP ke snížení nákladů na zdravotní péči?

Snažíme se například s výrobci dohodnout cenu léků ještě dříve, než proběhne řízení na SÚKL. Ceny u některých léků a materiálů vůči největším nadnárodním výrobcům ale už neovlivní ani národní pojišťovna, ale šanci má pouze koordinovaný postup pojišťoven celé EU, tedy snaha na evropské úrovni. U laboratorních či rentgenových vyšetření se snažíme, aby se jedna věc nevyšetřovala zbytečně desetkrát za sebou.

Neměl by se rozšířit okruh pojištěnců, třeba o podnikatele mimo EU?

Rozsah pojištění určuje zákon, systém je poměrně hodně otevřený, nevidím důvod ke změnám. Jsou osoby, které by rády využily výhod veřejného systému, přitom ale nesplňují podmínky pro vznik pojištění a upřímně řečeno ani nehodlají platit pojistné. Ve veřejném systému totiž je péče o vás hrazena, i když neplatíte pojistné. To je pro některé lákadlem. Nikdy se nepodaří najít řešení, se kterým by byli spokojeni všichni, ale otevírat náš systém široce pro cizí státní příslušníky, jiné než zaměstnance firem ČR, nepokládám za správné.

Ohodnoťte tento článek!