Personál malých porodnic byl hodnocen jako vstřícnější

miminko, pediatrie, porodnice

Z výsledků celorepublikového průzkumu spokojenosti s perinatální péčí u reprezentativního vzorku 1195 žen, které porodily v letech 2005–2012 v českých porodnicích, vyplývá, že v českém porodnictví navzdory jeho vysoké úrovni a pozitivním změnám v poslední dekádě přetrvávají mnohé nedostatky. Závěry studie „Psychosociální aspekty v současném českém porodnictví – Kvalita perinatální péče očima rodiček“ okomentovala její spoluautorka Mgr. Lea Takács z katedry psychologie FF UK v Praze.

Rodičky si stěžují na nedostatečné zapojování do rozhodování, omezené poskytování informací ze strany zdravotníků a nerespektování přání rodiček ohledně způsobu vedení jejich porodu. Z psychologického hlediska patří mezi nejslabší stránky nedostatečná podpora žen v průběhu porodu i v poporodním období. Vyplynulo ze studie, jaký typ podpory je pro rodičky důležitý?

Obecně je důležité, aby zdravotníci vytvářeli příznivé klima, tedy aby byli empatičtí, příjemní, ochotní a ohleduplní. V průběhu porodu je velmi důležitá psychická podpora ženy v případě náhlých komplikací, především citlivé a srozumitelné vysvětlení situace, empatické porozumění a zájem o ženiny pocity a obavy, což jí pomáhá překonávat úzkost.

V poporodním období je důležitá podpora žen, které mají problémy s kojením, hlavně povzbuzení a praktická pomoc. Z našich výsledků však vyplývá, že to, co ženy považují za vůbec nejdůležitější, je včasné informování o chystaných zákrocích a vyšetřeních. Ve srovnání s rodičkami ve Švédsku, Velké Británii, USA, Kanadě či Austrálii se české ženy chtějí méně často podílet na rozhodování o způsobu vedení svého porodu a toto rozhodování raději přenechávají zdravotníkům; je však pro ně velmi důležité, aby s nimi zdravotníci jednali jako s rovnocennými partnery, své postupy jim vysvětlovali a samozřejmě aby byli laskaví a vstřícní.

Ženy si opakovaně stěžovaly na autoritativní a necitlivý přístup personálu a na to, že jim zdravotníci prováděli některé rutinní zákroky (jako například amniotomii) či nepříjemná a bolestivá vyšetření bez toho, aby je na to předem upozornili, aby o tom s nimi mluvili. To, že žena ví, co se s ní děje a co ji čeká, je zásadní pro její pocit kontroly nad situací. Pokud tento pocit nemá, může se jí taková situace jevit jako ohrožující, vyvolávat v ní pocity úzkosti a strachu a vést ke stresové reakci provázené odpovídajícími hormonálními změnami, které mohou negativně ovlivnit průběh porodu.

Respondentkám vadil neosobní, nadřazený a rutinní přístup některých zdravotnických zařízení. Za empatické a vstřícné označila české zdravotníky jen polovina žen a 40 procent rodiček hodnotí zdravotníky jako nadřazené a lhostejné. Jde zejména o fakultní nemocnice a porodnice s více než 800 porody za rok. Která zařízení byla z tohoto úhlu pohledu hodnocena nejhůře?

Výsledky pro konkrétní zdravotnická zařízení jsme uváděli pouze v případě, že danou porodnici hodnotilo alespoň 20 rodiček. Tuto podmínku splňovalo 18 porodnic. Co se týče vstřícnosti personálu, horší hodnocení získalo porodnické oddělení nemocnice v Českých Budějovicích, porodnické oddělení i oddělení šestinedělí Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, oddělení šestinedělí Thomayerovy nemocnice v Praze a oddělení šestinedělí Fakultní nemocnice Brno v Bohunicích.

Tyto výsledky je ale třeba chápat pouze jako orientační, neboť soubory žen hodnotících jednotlivé porodnice nebyly ve všech případech reprezentativní. Cílem výzkumu bylo v první řadě sledovat obecné trendy a zjistit, v jakých oblastech dosahuje spokojenost s českými porodnicemi obecně lepších a horších výsledků – v tom jsou naše výsledky velmi spolehlivé, neboť výzkumný soubor jako celek byl pro populaci českých rodiček reprezentativní a byly do něj zahrnuty všechny aktuálně existující porodnice v Česku.

Vyšla některá z hodnocených porodnic jako ta po všech stránkách úplně nejlepší?

Nadprůměrné hodnocení získalo porodnické oddělení Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze (šestinedělí zde ovšem naopak bylo hodnoceno podprůměrně), výrazně vyšší hodnocení jak porodnického oddělení, tak i oddělení šestinedělí bylo zjištěno u porodnic v Hořovicích a Jablonci nad Nisou. Dvě posledně jmenované porodnice měly lepší výsledky ve všech sledovaných dimenzích péče ve srovnání s průměrnou spokojeností v ostatních porodnicích v Česku.

Lze říci, že psychologická péče o rodičku je v malých porodnicích hodnocena jako kvalitnější?

Personál v malých porodnicích byl hodnocen jako empatičtější, vstřícnější a více respektující rodící ženy a jejich individuální přání. V malých porodnicích ženy pociťovaly větší kontrolu nad průběhem porodu a mohly se více zapojovat do rozhodování.

Je známo, že například rodičky, které volí alternativní porod doma, často bývají vysokoškolsky vzdělané ženy. Souvisí míra spokojenosti respondentek s přístupem na porodních odděleních s výší jejich vzdělání?

Ano, vzdělanější ženy byly s péčí v porodnici spokojeny méně. Hodnotily hůře nejen přístup zdravotníků, ale i jejich dosažitelnost a podávání informací. Ženy s nižším vzděláním však zase měly častěji pocit, že s nimi zdravotníci jednali nadřazeně a nebrali je jako rovnocenné partnery.

I dle projektu „Kvalita očima pacientů“ (KOP) jsou porodnická oddělení hodnocena hůře než ostatní oddělení nemocnic. Nakolik váš výzkum bere v potaz narušení psychické rovnováhy, kterou u žen porod ovlivňuje?

V našem výzkumu respondentky hodnotily péči v porodnici s časovým odstupem – v průměru 12 měsíců po porodu. Po takové době již nehrozí riziko zkreslení výsledků v důsledku hormonálních změn, které provázejí porod a období šestinedělí. Výzkumy ale poukazují na to, že hodnotí-li ženy porodnickou péči ještě během svého pobytu v porodnici, bývají výsledky spíše nadhodnocené, jelikož se do hodnocení žen promítá i radost z narození dítěte a úleva, že mají porod za sebou. I naše výsledky poukazují na to, že s odstupem času spokojenost spíše klesá.

V závěru práce uvádíte, že je třeba posílit postavení rodících žen. Jak konkrétně?

V první řadě jde o to, aby rodičky byly považovány za klientky a rovnocenné partnerky a aby k nim zdravotníci přistupovali s respektem. S tím souvisí podávání dostatečných informací, ochota diskutovat s rodičkou možné postupy a možnost ženy rozhodovat o způsobu vedení svého porodu, ale také například o tom, jestli bude mít své dítě po porodu u sebe.

Existují zákonné normy, podle nichž lze tyto postupy po zdravotnících vyžadovat?

To je otázka spíše pro právníka, každopádně pokud vím, takzvaná práva pacientů nejsou právně vymahatelná.

Jedním z hlavních úkolů je posilování psychologických kompetencí zdravotnického personálu, kam patří například schopnost dobře komunikovat nebo vlastní psychohygiena. Kdo nebo co může zdravotníky k těmto změnám motivovat?

Problémem je nedostatečné pregraduální i postgraduální vzdělávání zdravotníků v psychologické problematice, a to jak v teorii, tak i v praktických dovednostech včetně komunikace. Zde by tedy bylo třeba začít a zdravotníci by k tomu měli být motivováni nastavením systému povinného vzdělávání.

Pokud budou vyžadovat lepší přístup personálu v porodnicích samy ženy, bude to mít efekt především tehdy, budou-li porodnice muset obstát v konkurenčním prostředí. Ale toto je otázka spíše pro tvůrce koncepce zdravotní politiky či zřizovatele zdravotnických zařízení.

Spokojenost rodiček je poměrně nízká navzdory vysoké odborné úrovni českého porodnictví a nízké novorozenecké mortalitě. Vypadá to, jako by se v našem porodnictví tyto dvě složky (spokojenost a odborná úspěšnost) vylučovaly. Porodnictví klade větší důraz na potřeby novorozenců, zatímco matky nespokojené s možnostmi aktivního přístupu jsou ze strany asistentek a porodníků vnímány jako problémové osobnosti, které práci zdravotníků dostatečně neoceňují. Jak tuto situaci zlepšit?

Jak už bylo řečeno, velká část českých žen přichází do porodnice s tím, že rozhodování o způsobu vedení svého porodu raději delegují na zdravotníky – v našem výzkumu se ukázalo, že podíl rodičky na rozhodování nepatřil mezi signifikantní prediktory spokojenosti s péčí. Na druhé straně ale existuje relativně početná skupina žen, které mají konkrétní představy o průběhu svého porodu a chtějí se aktivně podílet na rozhodování.

Je pravda, že tyto ženy často narážejí na nepochopení a neochotu zdravotníků, kteří takový přístup považují za nežádoucí zasahování do svých odborných kompetencí a reagují autoritativně a nevstřícně. Počet žen s aktivním přístupem k porodu přitom bude do budoucna dále stoupat. Situace se pravděpodobně zlepší až tehdy, když se spokojenost s péčí, a tedy i nárůst klientely, bude promítat do financování dané porodnice a projeví se i na finančním ohodnocení personálu.

Naše výsledky ovšem ukazují, že v České republice již existují porodnice (včetně velkých), v nichž personál přání rodiček respektuje – v tomto ohledu byly například velmi dobře hodnoceny ÚPMD v pražském Podolí či FN Brno na Obilním trhu.

Ohodnoťte tento článek!