Pohádka o kolektivní nezodpovědnosti

Stejní poslanci, kteří vytrvale lamentují nad tím, jak českému zdravotnictví chybí koncepce, v uplynulých dnech ministerstvu tak říkajíc hodili na hlavu zákon o zdravotnickém zařízení…

tedy právní normu zásadní a koncepční. Takový postoj mi silně připomíná faleš. Mnohem prospěšnější totiž by bylo návrh pustit do dalšího projednávání a pokusit se vylepšit jeho případné nedostatky. Takto odpovědným přístupem by si však poslanci přidělávali práci. Minimálně by si museli návrh přečíst. Odmítnout něco šmahem je pohodlnější. A ještě na hromádku předvolebních hesel můžete přihodit další munici: „Českému zdravotnictví chybí koncepce!“ Pro toho, kdo se alespoň trochu vyzná v zákulisí našeho zdravotnictví a má představu o tom, kdo je kdo, nemohlo být sněmovní rozhodnutí žádným překvapením. Zejména poslanci z ODS dávali jasně najevo, že vznik fungujících správních a dozorčích rad v nemocnicích nepodpoří, neboť kolektivní řízení považují za kolektivní nezodpovědnost. Toto je velmi silný argument. Na přesvědčivosti mu však ubírá skutečnost, že i když jsou dnes ředitelé nemocnic svrchovanými pány, kteří nesou za hospodaření se svěřeným majetkem plnou odpovědnost, nikdo z nich zatím neskončil ve vězení. A ne že by se přitom zdravotnictví finanční skandály vyhýbaly. Každý případ rozkrádání však skončil zametený pod kobercem. Takto si lze adresnou odpovědnost představovat stěží. Nechtěl bych vyvolával pocit, že všichni ředitelé nemocnic jsou zloději. Tak tomu určitě není. Právě naopak. Jsem přesvědčen, že většina ředitelů jsou poctiví lidé, na jejichž bedrech leží za relativně nízký plat velká odpovědnost. Těžko totiž hledat například v průmyslové sféře někoho, kdo za čtyřicet tisíc měsíčně řídí podnik s miliardovým obratem. Ve zdravotnictví je to běžné a přitom pokušení, jemuž jsou manažeři hospodařící s veřejnými penězi, které jsou v naší zemi jak známo všech a tedy vlastně ničí, je veliké. Investice do přístrojů, nové stavby, rekonstrukce a mnohamiliónové zakázky pro nejrůznější dodavatele, to jsou velká lákadla. Ministr zdravotnictví je daleko a nedisponuje a ani nemůže disponovat dostatečnou armádou kvalifikovaných kontrolorů. Přednosta okresního úřadu sice sedí blízko, ale jde většinou o laika, který též často sleduje především svůj osobní zájem. Žádné namátkové kontroly, ani ty ze strany NKÚ, nemohou nahradit permanentní dohled dozorčí rady, jejíž členové jsou finančně zainteresováni na řádném fungování svěřené nemocnice. Zdaleka přitom nejde jen o vyrovnané hospodaření, ale i o kvalitu léčby a spokojenost pacientů i zaměstnanců. Kolektivní vedení je nejlepší obranou proti korupci. Podplácet více lidí je totiž dražší a úplatkářům hrozí nebezpečí, že budou prozrazeni. Strach z poctivosti kolegů je dobrou ochranou před pokušením úplatky přijímat idávat. Léčebné ústavy poskytují péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a veřejné peníze v civilizovaných zemích lze přirovnat k vodě protékající skleněným potrubím tak, aby jejich využití mohli všichni plátci kdykoli kontrolovat. Česká republika však v tomto ohledu patří stále spíše do úplatkářského orientu než do Evropy. Kritika neprůhlednosti našeho hospodářství je ze strany EU více než oprávněná. Správní i dozorčí rady a kolektivní řízení jsou u veřejných nemocnic v západní Evropě i v USA samozřejmostí. Naši zákonodárci to buď nevědí, a nebo si to sice uvědomují, a přesto nejsou v předvolebním čase ochotní slevit ve prospěch společnosti nic ze svých ideologických klišé.

Milan Kubek (autor je lékař, předseda Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů), Právo, 6.12.2001

Ohodnoťte tento článek!