Právo na soukromí versus právo na ochranu zdraví

lékař, únava, přesčasy

Chránit pacientovo soukromí, či zájmy zaměstnavatele? V článku najdete právní rozbor zajímavého dotazu čtenářky Zdravotnictví a medicína.

Dotaz čtenářky Zdravotnictví a medicína: Pracuji v závodní ordinaci, mým zaměstnavatelem je soukromá firma zajišťující závodní péči. Nedávno se mi po 11 měsících pracovní neschopnosti vrátila zaměstnankyně, které při předoperačním vyšetření zjistili prodělanou hepatitidu B a probíhající chronickou hepatitidu C, slečna navíc přiznala, že do té doby užívala nitrožilně pervitin. Z jejího přístupu jsem si odvodila, že přestala užívat návykové látky v souvislosti se zdravotními problémy a nadcházející operací. Podstoupila léčbu antivirotiky, která má být aktuálně úspěšně ukončena (výsledky krevních vyšetření z prosince 2009 ovšem nedodala).

Řeším dilema. Chránit pacientovo právo na soukromí, neporušovat lékařské tajemství a riskovat tím, že pacientka dojde ve výrobě (fyzická zátěž, práce na směny atd.) k nějaké úhoně (řízne se apod.) a v tu chvíli zde bude problém, nebo raději chránit zájmy klienta a sdělit mu, že tato zaměstnankyně je bývalá narkomanka s vysokým rizikem relapsu a prodělanými závažnými infekčními onemocněními? Vzhledem k tomu že pacientka verbalizuje svou nechuť k práci a tvrdí, že téměř rok pracovní neschopnosti jí naprosto vyhovoval, bych raději informovala zaměstnavatele. Jak má zdravotník v tomto případě postupovat, aby neporušil své povinnosti?

Odpovídá Mgr. Radek Policar

Tazatelka ve svém dotazu velmi dobře naznačuje střet dvou významných právních hodnot – práva na soukromí na jedné straně a práva na ochranu zdraví na straně druhé. Obě práva jsou v České republice garantována Listinou základních práv a svobod a jsou pod ochranou soudní moci.

Povinnost mlčenlivosti

Začněme ochranou soukromí. K zajištění práva na ochranu soukromí v rámci zdravotnické soustavy existuje základní nástroj, kterým je povinnost mlčenlivosti zdravotnických pracovníků, jak ji zakotvuje § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu. Předmětem této povinnosti jsou veškeré informace, které se lékař dozví při výkonu svého povolání.

Právní předpisy sice znají řadu výjimek z této povinnosti, kdy je lékař povinen či oprávněn sdělit chráněné informace třetí osobě, avšak na situaci, kterou tazatelka popisuje, nelze žádnou z nich vztáhnout. Nelze například využít § 367 trestního zákoníku umožňující pomocí informování státního zástupce nebo policejního orgánu překazit trestný čin, neboť z dotazu nijak nevyplývá, že by ona problematická zaměstnankyně páchala jakýkoli trestný čin.

Pokud se jedná o nápad tazatelky informovat zaměstnavatele, nepovažuji to za dobrou ideu. Porušení povinnosti mlčenlivosti lze považovat v lepším případě za přestupek proti zákonu o ochraně osobních údajů s hrozbou pokuty až jeden milion korun, v horším případě za trestný čin, za který může být tazatelka potrestána odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.

Nicméně je třeba říct, že také existuje ustanovení § 415 občanského zákoníku, které každému přikazuje, aby se choval tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, a tazatelka by se tak mohla domnívat, že informování zaměstnavatele je přesně činností v duchu tohoto ustanovení na ochranu práva na zdraví.

Test proporcionality

Už v úvodu jsem upozornil, že se jedná vlastně o střet dvou základních lidských práv. Takové konflikty se v právu řeší za pomoci tzv. testu proporcionality, což je určitá metoda, jak soudci rozhodují složité kauzy, kde na první pohled není jasné, které jednání je „správnější“, neboť za oběma stojí nějaké ústavou garantované lidské právo nebo veřejný statek.

Zkusme si udělat takový test proporcionality v daném případě. První bodem je otázka vhodnosti, tj. posouzení způsobilosti zvoleného prostředku dosáhnout sledovaného účelu. Může navrhovaný krok – informace zaměstnavateli – vést k ochraně zdraví kolegů oné problematické zaměstnankyně. Budu poněkud shovívavý vůči tomuto záměru a dovolím si tedy soudit, že ano.

Můžeme přistoupit k druhému bodu. Tím je hledisko potřebnosti a minimalizace zásahu, tj. analýza plurality možných prostředků způsobilých dosáhnout sledovaného účelu a volba takového prostředku, který ústavně chráněnou hodnotu omezuje v míře nejmenší. Zde mám za to, že by navrhovaný krok tím bodem již neprošel.

Při zvažování možných opatření, které může tazatelka učinit, a také vzhledem k pouze potenciálnímu charakteru nebezpečí, které hrozí třetím osobám, mám za to, že existují prostředky vedoucí k témuž cíli a které tak moc nenarušují právo na ochranu soukromí.

Ochrana veřejného zdraví

„Mírnými prostředky“ mám na mysli aplikaci některých ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví. Ten jasně stanoví povinnosti pro osoby, u kterých se vyskytuje chronické onemocnění virovým zánětem jater B a C. Tito lidé mají povinnost podrobit se léčení, lékařskému dohledu, potřebnému laboratornímu vyšetření a dalším protiepidemickým opatřením. Musí dodržovat poučení lékaře o ochraně jiných fyzických osob před přenosem infekčního onemocnění, jehož jsou nosiči.

Nesmí vykonávat činnosti, při nichž by vzhledem ke svému nosičství ohrožovaly zdraví jiných fyzických osob. Jsou povinni informovat lékaře před vyšetřovacím nebo léčebným výkonem a při přijetí do ústavní péče o svém nosičství a musí sdělit tuto skutečnost při přijetí do zařízení sociální péče. A taktéž mají povinnost oznamovat praktickému lékaři, který je registruje, osobní údaje (jméno, příjmení, datum narození, místo trvalého a přechodného pobytu), údaje o zaměstnání a změny v těchto údajích.

Stanovit činnosti, které nesmí takový nemocný vykonávat, neboť by při nich vzhledem ke svému nosičství ohrožoval zdraví jiných fyzických osob, je kompetencí orgánu ochrany veřejného zdraví.
Tazatelka má v této souvislosti povinnost jakožto lékař, který ošetřuje osobu v postavení tzv. nosiče, hlásit neprodleně příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví osobní údaje a změny v těchto údajích, skutečnost, že nosič změnil zaměstnání, pokud je mu tato skutečnost známa, či ukončení nařízené izolace.

Závěr: Tazatelce lze na prvním místě doporučit důkladně se seznámit se zákonem o ochraně veřejného zdraví a v případech tam předpokládaných informovat příslušný orgán ochrany veřejného zdraví. Vedle toho by měla také poučit onu problematickou zaměstnankyni o jejích povinnostech a o tom, jak by se měla chovat, aby svým jednáním nezpůsobila újmu na zdraví jiným osobám.

Právo na soukromí versus právo na ochranu zdraví
Ohodnoťte tento článek!