Právo zůstat doma

Poprvé v české historii stojí před soudem porodní asistentka kvůli své účasti u domácího porodu.
Ivaně Königsmarkové hrozí až čtyřleté vězení za asistenci u porodu, z nějž vzešlo dítě s poškozeným mozkem.

Zda asistentka skutečně profesně selhala, nechme rozhodnout soud, kauza je ostatně zajímavá i bez rozsudku. Ukazuje nejen to, že domácí porody jsou rizikové, jak nyní s oblibou připomínají lékaři.

Připomíná také, že to jsou právě porodníci a gynekologové, kdo u nás léta ignoruje volání nezanedbatelné části rodiček po změně přístupu v nemocnicích. Právě tato neústupnost činí z domácího porodu pro část žen jedinou přijatelnou alternativu, jak přivést na svět dítě.

Léčba statistikou

V domácím prostředí se v Česku plánovaně narodí stovky dětí ročně, ne všechny matky ovšem považují takovou variantu za ideální. I s maximální zodpovědností a účastí zkušené asistentky prostě platí, že pro velmi malou část nepředvídatelných porodních komplikací je rozhodně lepší mít v zádech vybavenou nemocnici než narychlo vytáčet sanitku. Průšvih se může stát – a rozhodnout se pro domácí porod by mělo znamenat toto riziko přijmout.

Lékařům se ovšem z tématu rizika a nebezpečí podařilo udělat ústřední, takřka jediné téma českého porodnictví.

Na světové poměry mimořádně nízká porodní úmrtnost, kterou české statistiky z porodnic vykazují, slouží gynekologům jako argument proti jakékoli kritice, jakékoli alternativě, tvoří páteř pocitu nadřazenosti a vševědoucnosti lékařů, který na vlastní kůži v českých porodnicích zažily tisíce mladých matek. Minimalizovat riziko úmrtí je jistě žádoucí a doktorům za to patří dík, ale neměli by přehlížet, že během cesty k oslnivým statistikám se jim zjevně podařilo stvořit rizika jiná.

Nerespektování rodičky, nedostatek intimity, stres a napětí, zbytečné a neopodstatněné řízení porodu umělými zásahy, všechny tyto typické nešvary českých porodnic dokážou z porodu dodnes udělat nejen nepříjemný zážitek, ale i slušné trauma.

Kolik žen odchází z porodnice s vnuceným pocitem nesvéprávnosti a podlomenou důvěrou vůči svým mateřským instinktům, už ovšem nikdo neměří. Část z nich se do porodnice nechce vrátit a své druhé, třetí dítě rodí raději doma.

Někdy to považují za nejlepší možnost, jindy za tu nejméně špatnou. Porodnic nebo konkrétních lékařů, kteří by respektovali přání po přirozeném porodu, u nás najdeme zoufale málo a vzniku alternativních center lékaři z obav před konkurencí už léta úspěšně brání, takže není příliš z čeho vybírat.

Nesmiřitelné odmítání domácích porodů, kterému aktuální neštěstí jistě dodá argumenty, je od lékařů velmi krátkozrakým vztekáním podnikatele, který nadává na konkurenci, místo aby se snažil zlepšit své služby a zákazníky si udržet. Ostatně – příznačné je, že Ivanu Königsmarkovou nežaluje rodina postiženého dítěte, ale podolská porodnice za asistence ministerstva zdravotnictví.

Zákopová válka

Namísto prodlužování nesmyslné zákopové války, kterou čeští porodníci vyhlásili asistentkám a jejich klientkám, by stálo za to položit si jednu nelehkou otázku: Není náhodou úkolem zdravotníka asistovat klientovi v jeho (poučeném) rozhodnutí, a ne mu tvrdě vnucovat své vlastní?

Domácí porody se lékařům nemusejí líbit, ale volit riskantnější variantu kvůli jiným nezpochybnitelným benefitům, které přinášejí, je přirozeným právem člověka. Ostatně právo rodit doma v prosinci potvrdil i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, když přiřkl slušné odškodné (asi 30 tisíc korun) maďarské ženě, která chtěla přivést na svět dítě v domácím prostředí, ale nepodařilo se jí sehnat zdravotní asistenci (současná pravidla v Maďarsku to doktorům i asistentkám de facto zakazují).

Precedentní rozsudek je zajímavý i pro nás – každý pokus dostat domácí porody ze hry bude teď mnohem těžší.

Ohodnoťte tento článek!