V roce 1963 se Raška stal ředitelem sekce infekčních nemocí Světové zdravotnické organizace (WHO) v Ženevě a o čtyři roky později započal jím řízený boj proti neštovicím. A po pouhých dvou letech už bylo 20 nejpostiženějších afrických států choroby zbaveno.
Doma však jeden z nejvlivnějších českých vědců 20. století narazil na normalizační režim. Už v roce 1970 jej odvolali z vedení Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, který vedl už od počátku 50. let, a nakonec musel své působiště opustit, navíc mu úřady odepřely penzi. Zásluhy za vymýcení neštovic, završené v roce 1978, získali jiní. Svět však na Karla Rašku nezapomněl, v roce 1984 mu například Královská lékařská společnost v Londýně udělila prestižní Jennerovu medaili.
Rodák ze Strašína na Klatovsku se už jako mladý lékař stal odpovědným za zdravotní situaci českých uprchlíků ze Sudet. V roce 1945 pak organizoval likvidaci velké epidemie skvrnitého tyfu v terezínském ghettu – pomáhali mu s ní dobrovolníci i manželka Helena. V komplikované době jeho razantní přístup zabránil rozšíření nemoci do Evropy. Nemenší odvahu Raška prokázal také například při studiu ohnisek moru v oblastech bývalého Sovětského svazu, Indie nebo Číny.
Vymýcení pravých neštovic přitom nebylo jediným úspěchem, kterých Karel Raška dosáhl. Prosadil také revoluční léčbu spály pomocí penicilinu, zavedl metodiku pro diagnostikování střevních onemocnění či eliminoval epidemie virových hepatitid. Podařilo se mu výrazně omezit výskyt černého kašle, záškrtu nebo dětské obrny. A z Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, do jehož čela nastoupil v roce 1952, vybudoval jedno z nejlepších světových pracovišť svého druhu.
poznámka