Příliš mnoho kapes

Farmaceutické firmy buší na buben kvůli tzv. paralelnímu obchodu s léky. To je obchod využívající rozdílů mezi cenami léčiv v členských zemích EU. Z „levných“ zemí se pilulky přesouvají do „drahých“ států, kde je lze zpeněžit se značným profitem. Nejde o nic nelegálního…

Farmaceutický průmysl: Výrobci léků si stěžují na obchodníky, že jim berou zisky

Velké farmaceutické firmy buší na buben kvůli takzvanému paralelnímu obchodu s léky. To je obchod využívající rozdílů mezi cenami léčiv v členských zemích Evropské unie. Z „levných“ zemí se pilulky přesouvají do „drahých“ států, kde je lze zpeněžit se značným profitem. Nejde o nic nelegálního. Paralelní obchod využívá jedné z klíčových zásad fungování ekonomiky Evropské unie – zásady volného pohybu zboží.

Potenciál růstu. Problematikou paralelního obchodu s léky se mimo jiné zabývala červnová konference Evropské federace farmaceutického průmyslu a asociací (EFPIA) v Dublinu. Konstatovala, že rozšíření Evropské unie o deset nových členských států nemusí nutně vést k posílení evropského farmaceutického průmyslu, ale naopak může být příčinou jeho oslabení. Důvodem obav je právě paralelní obchod, pro nějž – jak říká Jean-Francois Dehecq, viceprezident EFPIA a šéf francouzské farmaceutické firmy Sanofi-Synthelabo – se stanou ještě větší výzvou rozdíly v hospodářském rozvoji a kupní síle mezi starou patnáctkou a desítkou nových členů Evropské unie. Základní argument je jasný: ceny léků jsou v nových členských státech ještě nižší než v Řecku, lékově nejlacinější členské zemi bývalé patnáctky.

Příznivé podmínky. Konkrétní propočty dopadu rozšíření Evropské unie na paralelní obchod s léky nejsou známé. Ale že to bude znamenat nový impuls, je nabíledni. Údaje Mezinárodní asociace farmaceutických společností působících v České republice (MAFS) například vypovídají, že české ceny léků jsou asi na šedesáti procentech průměru Evropské unie, přičemž u originálních léků je to necelých osmdesát, u generických zhruba pětačtyřicet a u volně prodejných léků necelých šedesát procent. Česko přitom není z nových členských zemí Evropské unie nejlevnější.

Mapování terénu. Paralelním obchodem se zabývají i menší firmy – například lékárny. Představitelé farmaceutického průmyslu tvrdí, že v tomto ohledu mají určité signály i z Česka. Rozhodující část však drží v rukou větší společnosti pocházející především z hlavních cílových zemí paralelního obchodu. Těmi jsou Velká Británie, Německo a Nizozemsko, v nichž se paralelní dovozy počátkem sedmdesátých let poprvé objevily, a dále skandinávské státy.

V Česku je současné období údajně ve znamení oťukávání, studování terénu. Petr Svoboda, prezident společnosti AstraZeneca Czech Republic a předseda Mezinárodní asociace farmaceutických společností, říká, že k velkému transferu léků z Česka do dalších států Evropské unie zatím nedochází. Dodává ale, že například v Německu už firma zaznamenala, že jeden z obchodníků požádal o licenci na dovoz z Česka jejího přípravku na snížení krevního tlaku Atacand.

Marné naděje. Trh s léky v nových členských zemích zatím představuje jen zlomek objemu Evropské unie. Mezinárodní společnost IMS, zaměřující se na informace o farmaceutickém průmyslu a zdravotnictví, uvádí, že její roční obrat představuje asi sedm miliard eur. Roste ale rychleji než unijní trh. Neplatí to jen o Polsku a Maďarsku, jejichž farmaceutický trh je mezi novými členskými zeměmi největší, takže představuje z hlediska zapojení do paralelního obchodu hlavní hrozbu, ale i o České republice. Úvahy o snižování tuzemské spotřeby léků tudíž vyznívají problematicky. Pravděpodobně se nebude snižovat, ale poroste souběžně s žádoucím ekonomickým doháněním vyspělého světa a zřejmě i souběžně s růstem paralelních obchodů.

Výkonný ředitel MAFS Pavol Mazan uvádí, že postavení České republiky by přitom mohlo být obojetné. „Česko by se mohlo stát nejen exportérem léků do bohatých západních států, ale současně i cílovou zemí pro dovozy z dalších nových členských států unie, v nichž jsou ceny ještě nižší, uvedl Pavol Mazan pro Hospodářské noviny. Jeho úvaha navazuje na prognózu analytičky ISM Janice

Haighové publikované ve stejném deníku. Píše, že paralelní obchod by se měl rozvíjet ve třech vlnách. Nejprve z Řecka a Španělska do nových států jako reakce na rostoucí poptávku, poté vývoz patentově nechráněných, levných generických léků z nových zemí opačným směrem – na jih Evropy – a v poslední fázi se čeká i invaze na západ a sever Evropské unie.

Napříč Evropou. Údaje Evropské federace farmaceutického průmyslu a asociací uvádějí, že hlavními zdroji léků pro paralelní dovozy jsou zatím – než budou vystřídány nebo alespoň doplněny novými členskými státy – trhy ve Španělsku, Itálii, Portugalsku a Řecku. Například z Řecka byl v roce 2001 údajně vyvezen každý šestý lék původně určený pro místní trh. Naopak Velká Británie je největším příjemcem – končí tam sedmdesát procent paralelních dovozů, které saturují tamní trh s léky ze sedmnácti procent. V letech 1999 až 2003 se dle EFPIA tento podíl zvýšil o šest procentních bodů.

Lukrativní dvanáctka. IMS udává, že polovinu paralelních obchodů tvoří dvanáct nejprodávanějších produktů. Jde o přípravky proti nejčastějším onemocněním – kardiovaskulárním, gastroenterologickým, duševním. Velikost paralelního obchodu v Evropě se odhaduje asi na čtyři a půl miliardy korun, pět procent trhu s léky Evropské unie. Představitelé výrobců léčiv v tom vidí jednu z příčin, proč se prohlubují rozdíly mezi investicemi do výzkumu a vývoje ve Spojených státech a v Evropě. Důsledkem je kromě řady dalších věcí i to, že americký trh s léky rostl v období 1992 až 2002 dvakrát rychleji než evropský. Zatímco v USA bylo v posledních pěti letech uvedeno na trh sedmdesát procent nových léků, v Evropě jen osmnáct.

Za pozornost v této souvislosti stojí, že v Severní Americe nahrazuje absenci paralelního obchodu s léky léková turistika – do Mexika nebo do Kanady. Na regulovaném trhu v Kanadě jsou údajně ceny nových značkových léků až o třetinu nižší než na volném trhu ve Spojených státech. Pavol Mazan v této souvislosti připomíná údaje amerického úřadu pro kontrolu léčiv, uvádějící, že se v posledním pololetí kvůli lékové turistice zvýšil počet padělaných nebo neregistrovaných léků v USA o třicet procent.

Někdo vydělat musí. Představitelé farmaceutického průmyslu ve svých výhradách vůči paralelním dovozům akcentují to, že v konečném důsledku škodí hlavně občanům. Jednou z hrozeb například je, že pokud by v České republice nastal stav jako v Řecku – a objektivní předpoklady pro to existují – mohlo by z trhu zmizet třicet nejprodávanějších léků. Opravdu by zmizet mohly, ale nejpravděpodobnější je, že by takovýto únik byl průběžně nahrazován, aniž by došlo ke krizi. Důvody kritiky paralelního obchodování nejsou ani tak filantropické jako ekonomické. Problém

je hlavně v tom, že levné dovozy snižují prodeje farmaceutických společností na drahých trzích a vytahují jim z kapes potenciální zisky. EFPIA tvrdí, že jedna až dvě miliardy eur ročně končí v kapsách paralelních obchodníků.

Marné naděje. Studie London School of Economics, vypracovaná patrně z podnětu výrobců léků, jim dává za pravdu v tom, že podpora paralelního obchodu s léky v Evropské unii nepřinesla předpokládané výhody pro občany a národní zdravotní systémy. Od „paralelní konkurence se při domnělém minimálním dopadu na farmaceutický průmysl ve smyslu ziskovosti a vývojového potenciálu očekávalo postupné sjednocení cen v různých zemích Evropské unie, snižování cen v importních destinacích, lepší přístup k originálním, inovativním lékům při nižších přímých i nepřímých nákladech.

Realita je taková, jak vyplývá ze studie London School of Economics, že ačkoliv obrat paralelního obchodu s léky stoupá, očekávané pozitivní důsledky se nedostavují. Lépe řečeno, dostavují se, ale pouze na straně obchodníků. Jejich čistý zisk v roce 2002 údajně dosáhl 622 milionů eur. Největší prý byl ve Velké Británii – přes půl miliardy eur. Mimo jiné také proto, že tam paralelní dovozci (dle London School of Economics) dosahují více než padesátiprocentní marže. Jen o málo méně to má být v Nizozemsku a Německu, v Dánsku to je necelých čtyřicet procent, ale v Norsku šestnáct a ve Švédsku dvanáct procent.

Paralelní obchodování též údajně zvyšuje riziko chyb při užívání léků, protože dovozce nedokáže vždy bez závad splnit požadavek přizpůsobení balení místnímu trhu a lokálním požadavkům. IMS předpokládá, že paralelně distribuované léky projdou dvaceti až třiceti rukama, než se dostanou do lékárny.

Vzdálená budoucnost. Hlavním předpokladem vysoké výnosnosti paralelního obchodu je samozřejmě regulace trhu a cen léků, kterou v různé míře praktikují všechny evropské země. Argumentovat za této situace volným pohybem zboží je problematické. Na druhé straně nepřipadá v úvahu, že by regulace v dohledné době v Evropské unii padla a ceny léků určoval trh, což by bylo z hlediska zájmů výrobců léků nejlepší řešení. Je ovšem třeba uvést, že nikdo z nich o takto radikálním kroku nemluví. Reálnější se zdá hledání východiska v rámci současného systému. Tím spíše, že i v Evropské komisi se údajně uvažuje o tom, že by se regulace omezila pouze na léky hrazené ze zdravotního pojištění. Petr Svoboda tvrdí, že v Bruselu se posuzuje i koncept jednotné evropské ceny, od níž by jednotlivé členské státy odvozovaly míru hrazení léků. Sám však dodává, že je to zatím záležitost vzdálené budoucnosti.

V nejbližší době je třeba spíše počítat s tím, že paralelní obchod s léky bude sílit a Česká republika v něm zaujme významné místo.

Josef Michl, Euro, 16.8.2004

Ohodnoťte tento článek!