Přejít na obsah

Půl kila života

zpět
11.1.2007

Když vyrostou, mohou být nedonošené děti od těch ostatních k nerozeznání. Přesto lékaři v porodnicích někdy stojí před osudovou volbou - mají předčasně narozené bytosti zachránit za každou cenu?...

Pod plexisklem inkubátoru leží drobounký novorozenec. Panenka bývá větší. Malé tělíčko s hadičkami, hlava v pletené čepici a na titěrných nohou velké ponožky. Rukou refl exivně chytá nabízený prst a rozhlíží se hnědýma očima. Holčička je napojená na dýchací podporu. Anna přišla na svět dřív, než podle jízdního řádu přírody měla.

Předčasných porodů u nás v posledních letech přibývá. A úměrně tomu stoupá i počet novorozenců s velmi nízkou porodní váhou (za tu lékaři považují 1500 gramů a méně), nebo dokonce váhou na hranici životaschopnosti (700 gramů). Ročně se u nás narodí až čtyři stovky „extrémně nezralých dětí“.

V pražské porodnici U Apolináře předloni napočítali padesát novorozenců, kteří měli méně než jeden kilogram váhy. Což bylo víc než jedno dítě ze sta.

Česko patří ke špičce v nízké kojenecké úmrtnosti (máme lepší výsledky, než je průměr západní Evropy) a také v oboru péče o nedonošené děti. Lékaři umí zachránit stále miniaturnější a miniaturnější miminka. Samozřejmě s vědomím rizika, že takový člověk nebude zdravý.

Po předčasných porodech nemají děti dostatečně vyvinuté plíce a střeva. Jsou slabé, náchylné k infekcím a krvácení. Později u nich hrozí třeba hyperaktivita, dyslexie, vady zraku či slepota, zhoršené funkce některých orgánů, lehká mozková dysfunkce a v horších případech dětská mozková obrna. Samozřejmě, ne každá hrozba se vyplní.

24. týden

Anička se narodila v Podolí ve 24. týdnu plus dva dny, čili v šestém měsíci matčina těhotenství. Bylo právě 8. listopadu 2006 a čerstvé miminko vážilo 670 gramů.

Protože nemělo potíže, které by mu neumožnily žít, lékaři pro jeho záchranu nasadili všechny páky. „Šlo o spontánní porod, kdy mamince předčasně odtekla plodová voda a dítě se narodilo dřív. Častou příčinou těchto porodů bývá například infekce poševního prostředí, která přestoupí na plod a spustí porod.

Infekce je nepředvídatelná, stejně jako řada dalších faktorů,“ vysvětluje doktor Jan Melichar z pediatrického oddělení Ústavu péče o matku a dítě v pražském Podolí. Tady se o nedonošené děti starají na specializovaném oddělení. Mají jich tu najednou i padesát.

Teď váží Anička 960 gramů a roste zatím bez komplikací. Matka za ní denně dochází.

V Nizozemsku nebo Švýcarsku by ovšem děti jako Anna možná už nežily. I když lékařská etika je jen jedna, každá země se na záchranu předčasně narozených dětí dívá trochu jinak a dává jim trochu odlišné šance.

U nás si lékaři stanovili „hranice přežití“ na 24. týden těhotenství, ale… „Neradi jdeme pod čtyřiadvacátý týden. Nicméně vycházíme vždycky z toho, jak na tom dítě je, jakou má před sebou perspektivu. Přihlížíme i k situaci rodiny. Ve výjimečných případech zachraňujeme i extrémně malá miminka. To třeba když jde o matku, která má za sebou víc neúspěšných těhotenství. Nebo o starší ženu, pro kterou je to možná poslední šance mít dítě,“ připouští Zbyněk Straňák, primář podolského pediatrického oddělení.

Stane se, že dítě, byť narozené ve 24. týdnu, je v takovém stavu, že se lékaři o jeho život ani nervou. „A pod třiadvacátý týden jsme se dohodli: nezachraňovat nikdy,“ tvrdí doktor Straňák.

Výslovně - i když ne zákonem - stanovená „hranice přežití“ má ale i své odpůrce. Ti zdůrazňují, že každé těhotenství i každý novorozenec jsou jedinečné, a nedá se dopředu stanovit, jak staré děti se mají stůj co stůj zachraňovat.

Když se na toto téma vedla debata ve Velké Británii, ozývaly se i hlasy, že předčasně narozené děti se udržují při životě proto, aby lékaři prokázali své umění. Nebo proto, že se bojí žaloby. Nebo kvůli tlaku rodičů. Řada dětí ale pak záhy zemře nebo trpí těžkými chorobami, varovali skeptici.

Z dětí narozených před 24. týdnem se po dle statistik podaří zachránit 30 až 40 procent, z toho asi pětina zůstane bez následků. Z dětí, které měly porodní váhu tři čtvrtě kilogramu až kilogram, přežívá už asi 85 procent - a přibližně polovina z nich je ve dvou letech zdravá.

Slabí jedinci?

Ve starověkém Řecku dávali novorozence do očistné lázně s olejem a vínem. Věřili, že to slabé a nemocné dítko nesnese, a samo zemře. V Římě zase položili novorozeně na zem před otce, a ten mu měl dát právo na život tím, že ho zvednul. Když měl podezření, že bude neduživé nebo zmrzačené, nechal ho na zemi. Přežívali jen silní jedinci…

Na počátku 20. století ukazovali odborníci po výstavách nedonošené děti, aby lidé viděli, jak vůbec vypadají, a z peněz za tuto odbornou show hradili výzkum na jejich záchranu.

Před čtyřiceti lety dávali lékaři dětem, které se narodily s váhou nižší než jeden kilogram, pramalou naději na přežití. Před třinácti lety (právě tehdy se odborníci dohodli na 24. týdnu) měl slušnou šanci přežít jen novorozenec, který vydržel v matčině lůně do 28. týdne.

Richard Plavka, primář z pražské kliniky U Apolináře, ovšem za striktní hranici nebere 24. týden, ale hovoří o rozmezí: 23. až 25. týden. „Měli jsme tu Američanku, která projížděla Prahou, a tady na ni přišel předčasný porod. Už ve 22. týdnu a dvou dnech těhotenství. Čekala dvojčata a moc chtěla, abychom je zkusili zachránit,“ vzpomíná lékař.

Chlapec zemřel do týdne, holčička přežila a je zdravá. Takže U Apolináře jdou v ojedinělých případech a na přání rodičů a na základě anamnézy i pod ukončený třiadvacátý týden…

Výhra s rizikem

Mladá maminka stojí u prvorozené dcery Felicie a mluví na ni přes sklo inkubátoru. V růžové dečce není holčička skoro vidět. Má třicet centimetrů a po narození ve 23. týdnu vážila 485 gramů - necelé dvě kostky másla. Narodila se U Apolináře koncem prosince.

„Byla jsem v pořádku, až pak mi lékaři zjistili silnou infekci, která porod vyvolala,“ vzpomíná dvaadvacetiletá žena, jak šlo všechno ráz na ráz. Po porodu nevěděla, jestli její dcera žije nebo ne. „První setkání bylo strašně krásné. Je úžasná a doufám, že bude žít. V tomhle se snažím neutápět… Věřím. Těším se z každé chvilky u ní,“ říká a sleduje malý uzlík v pruhované čepici.

Dceru jednou hladila, jiný kontakt zatím lékaři nepovolili. Nicméně tvrdí, že Felicie nemá žádné vrozené vady. Ale ještě nevyhrála. Některé komplikace se mohou ukázat až později, třeba ve dvou letech. S tím rodiče počítají. Čekají…

V inkubátorech je kolem 30 stupňů, protože slabá tělíčka mají problém udržet stálou tělesnou teplotu. „Nedonošenci“ mají i „nehotové“ plíce, tudíž jsou napojeni na podpůrnou umělou ventilaci, která se stará o přísun kyslíku a odvod kysličníku uhličitého.

Děti nejdřív dostávají nitrožilní výživu, až později je trpělivě krmí sestry injekčními stříkačkami. Některé si po porodu odnesly srdeční vadu a mají kolísavý tlak.

Primář Plavka by pro předčasně narozené děti potřeboval ještě další místa. Kapacita center, která pečují i o předčasně narozené děti, totiž odpovídá 90. létům - a teď se v celé zemi rodí až o deset tisíc dětí ročně víc. „Pokud se má úroveň péče udržet, potřeboval by náš obor víc peněz,“ říká primář.

Lékaři: Jednáme na rovinu

Skrz prosklené místnosti u nedonošených dětí v podolské porodnici jsou vidět dva chlapci v inkubátorech. Neustále pod kontrolou přístrojů, mají zakryté oči, do inkubátoru se jim přisvěcuje modré světlo, to kvůli novorozenecké žloutence.

Jeden z nich je čerstvě silvestrovský. Tak těžké první dny života zpravidla lépe snášejí děvčátka. Nicméně tím nejmenším je právě šestisetgramový kluk jménem Adam.

„Plánovala jsem si přirozený porod a… Žádné komplikace nebyly, až najednou se mi v práci udělalo špatně,“ vypráví Adamova maminka Karolína. Když miminko viděla poprvé, hroutila se, pak ale statečně vyslechla prozatímní resumé lékařů.

„Doufám, že bude mít sílu a zvládne to,“ říká. Na to, co může být dál, teď odmítá myslet. Pronásleduje ji otázka: proč se to stalo, udělala snad sama nějakou chybu? Za to, že placenta nedostatečně vyživovala plod, ale nikdo nemůže.

Zachraňovat? „Ano, jinak bychom přece popřeli, co děláme! Ovšem ve sporných případech se snažíme o racionálnější pohled. Není to snadné,“ říká podolský doktor Jan Melichar. Zná ale i případ, kdy předčasně narozené miminko s lehkým poškozením mozku dali rodiče hned do kojeneckého ústavu.

„Rodičům nezastíráme možné komplikace. Nepamatuju žádný případ, kdy by nám vyčítali, že jsme nezahájili péči o výrazně poškozený plod. Ovšem stalo se, že nám vyčetli, když jsme péči o dítě zahájili. Z lékařského hlediska jsme tehdy neměli důvod jednat jinak,“ popisuje krajní reakce rodičů primář Straňák.

Péče o předčasně narozená miminka je nákladná, jejich pobyt v porodnici se často protáhne na čtyři, pět měsíců. Přístroje, medikamenty, odborný personál… náklady se šplhají k milionu korun.

Osud si nevybírá

Její předchozí děti se rodily s váhou 3,5 kila, proto Evu Bartákovou trochu šokovalo, když se to čtvrté narodilo předčasně a s nějakými 940 gramy váhy.

„Ve svém okolí jsem nikoho s podobným dítětem neznala, tak jsem si v první fázi myslela, že ani nepůjde zachránit,“ vzpomíná matka dnes jedenáctileté dívky, která už nemá žádné zdravotní problémy.

Když se Anička narodila, bála se paní Eva na ni vůbec sáhnout. Pak s ní měsíc nebo dva rehabilitovala Vojtovou metodou a do dvou let chodily na pravidelné kontroly. A to vlastně stačilo. Anička je teď zdravá, jen je nejmenší v páté třídě, měří 143 centimetrů a neváží ani 30 kilo.

Jsou i méně optimistické příběhy. „Kdybych věděla, co všechno znamená mozková dysfunkce… Nechce se mi o tom mluvit, ale dneska bych asi volila potrat,“ říká o svém postiženém dítěti třiatřicetiletá Jana, která je příkladem nezměrné touhy po dítěti. Do ústavu by prý ale syna nedala.

Dá se to dohnat, uvidíte

„Malá se rodila císařským řezem v pětadvacátém týdnu. Hned jsem ji neviděla, protože jsem byla na JIPce - možná mi bylo hůř než jí,“ přibližuje Barbora Gomolová říjnové události. Viděla tehdy jen fotografi e, které pořídil její manžel. Dcera vážila pouhých 470 gramů.

„Realita byla horší. Ona byla vážně hrozně malinká a ještě zhubla o čtyřicet gramů. Chtělo se mi brečet, ale ona se měla k světu,“ usmívá se dnes už klidnější matka. „Byly jsme chvíli nahoře, chvíli dole. Manžel nás držel obě,“ dodává. Teď by si měla odvézt holčičku domů. Zdá se, že zdravou.

Půjde medicínský pokrok tak daleko, že se hranice pro přežití novorozenců ještě sníží? „Nevím, podle mě spíš všechno naznačuje, že se možná zvýší na 25. týden,“ zamýšlí se Zbyněk Straňák, primář z podolského centra.

Zatímco Richard Plavka od Apolináře se spíš kloní k 24. týdnu bez striktního odmítnutí péče i o týden mladší děti: „Vývoj jde kupředu, ale uvidíme, nechci předjímat.“

U Apolináře pořádají jednou do roka setkání rodičů a nedonošených dětí, které přišly na svět ve zdejší porodnici. Napadlo to zdravotní sestry, které takovou akci berou i jako vzpruhu do další práce. Besídka má povzbudit také rodiče.

„Maminky někdy mají pocit, že jejich holčičky a kluci své zpoždění nikdy nedoženou. Tady vidí, že to není pravda, že pětileté děti ztrátu už skoro dohnaly,“ říká vrchní sestra Blanka Najmanová.

V tuto chvíli u nás žije asi padesát dětí, které při narození vážily kolem půl kilogramu.

Proč přibývá nedonošených dětí

V Česku se ročně narodí asi 100 tisíc dětí, z toho necelých sedm tisíc váží po porodu méně než 2,5 kilogramu. Takových dětí je stále víc - například proto, že přibývá umělých oplodnění (a také kvůli tomu se rodí víc dvojčat a trojčat).

A stoupá i věk, ve kterém mají ženy děti. Průměrná - tedy o něco starší - rodička má samozřejmě i průměrně vyšší zdravotní problémy, třeba vysoký krevní tlak.

Při takzvaných jednočetných těhotenstvích se asi 90 procent dětí narodí v rozmezí termínu, který stanoví lékaři. U dvojčat a trojčat „dodrží“ termín jen asi 30 procent dětí (dvojčata se rodí zhruba při každém padesátém porodu).

Existuje ještě jeden, trochu kuriózní, i když podle lékařů prokazatelný důvod, proč podle českých statistik přibývají „malí“ novorozenci: rodí se tu víc dětí jiných národů, které mívají drobnější tělesnou schránku - především Vietnamců.

Ty nejmenší

u Když se narodila, vážila míň než plechovka coly a byla velká asi jako mobilní telefon. S pouhými 244 gramy je zřejmě nejmenším dítětem, jaké se kdy narodilo a dokázalo přežít. Rumaisa Rahmanová spolu se sestřičkou Hibou (vážící 567 gramů) přišla na svět v roce 2004 v Chicagu. Po třech měsících ji lékaři propustili domů.

u V porodnici U Apolináře se podařilo zachránit dítě s váhou 350 gramů, které se narodilo v 26. týdnu těhotenství - stejně jako chicagská dvojčata. u Zatím nejmenší dítě, které se narodilo a přežilo ve vídeňské Wilhelminské nemocnici, vážilo 420 gramů. Dívce je teď pět let a údajně nemá žádné zdravotní problémy.

Instinkt


Klíčová slova

K tomuto článku nejsou přiřazena žádná klíčová slova.

Autoři

Instinkt

Komentovat článek: Půl kila života

*
* Pravidla diskusí - čtěte
*
 

* - údaje označené hvězdičkou jsou povinné

1 nejnovější komentář k článku Půl kila života

Komentáře

1 komentář
Jarča Předčasně narozené dítě  | 13. 03. 2012 16:21

Dobrý den,při čtení článku obdivuji lékaře,přístroje i vybavení,které dokáží tolik nahradit bříško miminkům,které jsou předčasně narozené.Píšu,protože mé sestře se dnes narodil chlapeček,ve fakultní nemocnici v Ostravě,V šestém měsíci a půl,který se narodil s váhou 980g,a s 35cm.Má se prý dobře,nemá žádný zánět,je prý šikovný,má sice podporu dýchání,ale skoro prý dýchá sám,napište mi prosím,jestli si myslíte,že může miminko bez větších obtíží v inkubátoru s pomocí výborné lékařské pomoci vydržet.mockrát vám děkuju

 zavřít

Váš tip

  • Jako ochranu před spamem, prosím zodpovězte následující otázku (číslicí):
  • * - položky označené hvězdičkou jsou povinné