Rath má rád i svoje chyby

28. 4. 2008 8:29
přidejte názor
Autor: Redakce
Někdo při vyslovení tohoto jména uznale pokývá hlavou, jiní si zacpou uši, že o Davidu Rathovi nechtějí ani slyšet. Když se hlásí o slovo během debaty ve Sněmovně, v sále to mezi poslanci vždy zašumí. Jeho příznivci se těší na další dávku vybraných jedovatostí, jeho odpůrci - v drtivé většině členové ODS - rudnou vzteky předem. V tom vede Mirek Topolánek, který Ratha nemusí ani slyšet, aby začal vibrovat...


Bývalého člena ODS, bývalého místopředsedu Svobodných demokratů-LSNS, bývalého ministra zdravotnictví a současného místopředsedu poslaneckého klubu ČSSD to z míry nevyvádí. Naopak. Už by se bez tohoto dopinku neobešel.

Akutní medicína, které jste se jako začínající lékař věnoval, to není jenom práce, ale i styl života. Proč jste ho změnil?

V tomto povolání se musíte umět hrozně rychle rozhodovat, což mi vždycky vyhovovalo. Abyste člověka zachránila, musíte mít v sobě jistou míru razance. Nejvíc mě to bavilo v době, kdy jsem zkušenosti získával. V okamžiku, kdy jsem po několika letech práce nabyl dojmu, že se už -teď nechci, aby to znělo neskromně - téměř nemám co dalšího učit, že už spíš funguju jako autorita pro mladší, nebylo nic, co by mi dávalo tu vysokou míru adrenalinu, kterou potřebuju. Po šesti letech vás zaskočí jedna věc za měsíc. Zatímco první dny se mi srdce rozbušilo u každého případu. Mám rád měnící se věci, a když cítím, že jsem dosáhl maxima, začnu se poohlížet po něčem dalším.

Očividně patříte mezi lidi, kteří touží po úspěchu. Jak jste se vyrovnával coby lékař se smrtí kolem sebe?

Zpočátku to nebylo vůbec lehké. Ještě na fakultě jsme část výuky měli na onkologické klinice, kde byli pacienti často v našem věku, byli nevyléčitelně nemocní a umírali. To bylo skutečně hodně tvrdé. Když jsem později dělal primáře na záchrance, kde se nejvíce setkáváte se smrtí, zažil jsem případy, které se mnou i po letech zacloumaly - autem sražené nebo utopené děti. V tu dobu už jsem měl malé syny, tak to na mě hodně působilo. Vypěstoval jsem si proto jistou míru drsnosti, a dokonce jsem v ní našel zalíbení.

Kde jste získal nový zdroj adrenalinu?

Čím dál víc jsem ho začal nacházet v politice. Je to jako v medicíně, kde je rozdíl mezi klasickým internistou, který víc přemýšlí a uvažuje, a doktorem na záchrance. Máte politiky, kteří jsou tak opatrní, až nejsou skoro vidět, a pak máte střelce. Umění rychle reagovat, rychle se rozhodnout, nebát se do věcí jít po hlavě jsem si přenesl z akutní medicíny. Jsou tu akorát jiné kulisy, nejde o život, ale o věci, které jsou často taky napínavé. V politice daleko víc hrajete o svůj osud a o osud své strany. Politika je docela adrenalinová hra.

U lékařů je kvalifikace jasná, ale co u politiků?

Občas s kolegy vedu debaty, u kterých se trošku rozčiluju. Podívejte se, kolik nás sedí ve Sněmovně a kolik z nás je schopno spatra vystoupit a říct k něčemu aspoň tříminutový projev, který má hlavu a patu. Nevím, jestli je to třetina nebo čtvrtina, ale určitě to není většina. Někdy kolegy zlobím, když říkám, že politik má jako svůj nástroj řeč, musí umět mluvit, sdělit myšlenku a svoji vizi, komentář k tomu, co se děje, kvalifikovaně diskutovat se svými oponenty.

U nás je spousta lidí, kteří mluvit neumějí, a přesto se politikou živí. To je totéž, jako kdyby se někdo chtěl živit chirurgií, a přitom měl obě ruce levé. Někteří tvrdí, že to vidím moc ostře, ale mě zaráží, že se mnozí klidně promlčí do vysokých funkcí a vydrží tam roky, lhostejno za jakou politickou stranu.

Jako střelec jste už hodně lidí zasáhl. Proč si nedáváte větší pozor na pusu, stojí vám to za to - soudy a takzvané výchovné pohlavky (na sněmu stomatologů v květnu 2006 ho zezadu napadl bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek za prohlášení, že se oženil jen pro peníze - pozn. aut.)?

To nebyl výchovný pohlavek, to byla ubohost ze strany pana Macka. Když to myslel vážně, měl jít čelem a mohli jsme se poměřit normálně. Přestože nejsem zastáncem toho, aby se lidi prali, aspoň by to mělo nějakou úroveň. Co se týká soudů, tak skóre mluví v můj prospěch. Drtivou většinu jsem neprohrál - buď to skončilo remízou, anebo jsem vyhrál. Třeba nad ODS a Dalíkem, když jsem řekl, že založili svoji vládu na korupci. Žaloval mě i europoslanec ODS Ouzký za to, že jsem ho nařkl z tunelování VZP, a soud mi dal za pravdu. K politice jednoznačně patří svoboda projevu, a to třeba i nekonvenční. Bez toho demokracie nemůže fungovat. Na politice nejsem závislý - baví mě, ale je mi jedno, jestli v ní budu rok, nebo deset let - a mohu říkat věci tak, jak je vidím. Možná proto jsem pro řadu lidí nepříjemný. Mluvím bez obalu, ale myslím, že naprosto korektně, i když někdy sarkasticky a s nadsázkou, takže se někteří můžou cítit dotčeni.

Kde jste se vůbec naučil řečnit, snad ne na lékařské fakultě?

Komunikace s pacientem je základní dovednost lékaře. Musíte srozumitelně vysvětlit, co mu je, co ho čeká, co byste mu doporučoval a co se stane, když bude postupovat jinak. Takže studium medicíny mi v tomhle hodně dalo. Umět věci, které jsou v učebnici na deseti stránkách, přiblížit třemi větami. Řada doktorů se to nenaučila, tak třeba mluví v latinských termínech.

Takže nemáte ani typický doktorský škrabopis?

Mám, po mně se špatně čte. Ale umím docela dobře vysvětlovat. Roky jsem učil mediky internu. Nechtěl jsem jenom hodinu dvě odříkat, ale snažil jsem se, aby to studenty bavilo. Tam jsem se hodně pocvičil, ale slovní projev mě zajímal už od základní školy po gymnázium. Někteří spolužáci neměli rádi referáty, ale mě to vysloveně bavilo.

To je vidět ve vašem internetovém deníku Žhavý dráth. Neuvažoval jste náhodou o studiu humanitních věd?

Vždycky mě bavily slohy. Jako děcko jsem hodně četl, teď je to sice slabší, ale pořád se snažím přečíst to nejzajímavější, dokonce jsem zvládl všechny Harry Pottery. Přečtu všechno, od politologických učebnic až k medicínským a ekonomickým studiím.

Zpátky k pohlavku. Vzal jste si z něho ponaučení? Vždyť se vám to může stát znovu od někoho jiného a ve větší míře.

Já jsem rváč. Média příliš nezdůraznila druhou fázi, kdy ode mě Macek dostal pořádnou ránu pěstí jako odvrácení druhého útoku, po které se dal téměř na útěk. Museli mě držet, abych ho dál nepronásledoval. Ale tohle všechno samozřejmě do veřejného života nepatří.

Než vypustíte něco kontroverzního, promyslíte si to předtím?

Nepochybně. Málokdy říkám věci jen tak, jak mi bliknou v hlavě. Rychle vyhodnotím, jestli to je přiléhavé nebo ne. Chápu, že spoustě lidí nevyhovuje, když se říká pravda.

Platily na vás v dětství fyzické tresty?

Párkrát jsem dostal nařezáno. A úplně nejvíc, když jsem se jako děcko snažil stáhnout z vařiče hrnec plný horké vody.

Jednou jste o sobě řekl, že máte problematický vztah k autoritám. Co děláte v politické straně, které zrovna nešéfujete?

Asi proto jsem založil Lékařský odborový klub, kterému jsem mohl udávat svou vlastní tvář, obdobné to bylo s Českou lékařskou komorou. Na druhou stranu - ačkoli se považuju za individualistu - léty zkušeností jsem se naučil, co znamená týmová hra, a už od práce v nemocnici jsem vůči šéfům loajální.

Ale běda, když má někdo opačný názor než vy.

Nevadí mi, když ho někdo říká na rovinu, férově a dovede se za něj postavit svými argumenty. Klidně ať někdo napíše článek nebo udělá demonstraci, že David Rath je největší trouba, jakého kdy viděli.

Před dvěma lety, kdy jste dělal ministra, přivedl na demonstraci několikatisícový zástup lékařů a lékárníků i živého osla, který měl představovat vás. Objevil se také transparent Pošlete osla domů.

Takovou formu bych nezvolil, a kdyby ano, všichni by o mně říkali, jaký jsem hulvát. Zajímavé je, že o Pekárkovi (prezident České stomatologické komory - pozn. aut.) a Jelínkovi (místopředseda Sdružení praktických lékařů ČR -pozn. aut.) takhle nehovoří. Představte si, kdybych před Sněmovnu přivedl osla, který by vypadal jako Topolánek.

Máte pokušení to udělat?

Tohle už je za hranicí. Dokonce je to nešetrné vůči zvířeti, vléct ho davem, kde se zvoní a křičí. Zákon snad i zakazuje brát zvířata na demonstrace, že je to týrání. Věděl jsem, že tahání osla po demonstracích je v rozporu se zákonem, že organizátorům hrozí pokuta, a přesto jsem je neudal ani proti nim nešel silou.

Vy jste mezi demonstranty pro jistotu nešel vůbec.

Myslíte, že jsem se měl jít na tom oslíkovi povozit? Jezdím na koni, osel není moc vhodný… Když má někdo jiný názor, pohádám se s ním a třeba ho i zesměšním, ale v rámci debaty.

To je ten váš malý adrenalin, zesměšňování lidí.

Tady vidíte, že jiní zase zesměšňují mě a já z toho vědu nedělám. Prostě to k politice patří.

Coby stínový ministr zdravotnictví si kladete za cíl zhumanizovat medicínu. Máte nyní vůbec možnost dostat se ke své původní profesi?

Aspoň částečně se věnuju soukromé lékařské praxi v oboru interna. V průměru půl dne v týdnu. Když mám Sněmovnu, tak se k tomu nedostanu skoro vůbec, jiný týden to vyjde třeba na jeden a půl ordinačního dne. Většina pacientů jsou lidé s vysokým tlakem, s poruchami látkové výměny tuků, zažívacího ústrojí, srdeční činnosti.

Jak je možné stát se vaším pacientem?

Teoreticky se ke mně můžete dostat i z ulice, ale to je - právě kvůli mojí časové vytíženosti -obtížnější. Takže zpravidla mám pacienty už z minulosti, kteří mě třeba doporučí svým známým nebo příbuzným, oslovuje mě i řada kolegů sociálních demokratů nebo pracovníci aparátu Sněmovny. Odhaduju, že v kartotéce mám několik set pacientů. Většina jsou lidé středního věku, kteří něco potřebují jednorázově. Zpravidla do dvou dnů jsem schopen to zařídit.

Zažil jste, že by se k vám jako k lékaři lidé hlásili jenom proto, že jste známá tvář?

Někteří mi píší o radu, dokonce posílají zdravotnickou dokumentaci, abych jim řekl, jak se mají léčit. Pokud jde o obory, se kterými nemám nic společného, doporučím jim specialistu, na zbytek odpovídám sám.

Jak se věnujete poliklinice na pražském Chodově, jejímž jste spolumajitelem?

Mám tam částečný úvazek, takže jsem zároveň zaměstnanec. Jinak jsem bez výkonné funkce, víceméně pouze konzultuju s kolegou jednatelem, když chce něco zásadního rozhodnout.

Jaké máte v budově ordinace?

Internu, diabetologii a praktické lékařství. V nájmu jsou další specializace jako biochemická laboratoř.

Kdyby tohle byla vaše jediná obživa, stačilo by vám to?

Že jsem spolumajitelem, tak asi ne, ale kdybych si zvýšil svůj lékařský úvazek, tak ano.

Lékaři se obvykle svým zdravím zvlášť nezabývají. Jak je to u vás?

Mám trošku přehnanou teorii, takže bych nechtěl, aby ji lidé obecně přejímali. Lékaře vyhledávám, jenom když mám nějakou potíž. Přitom vím, že je dobré občas zajít na preventivní prohlídku. Jednou za tři čtyři roky si nechám udělat laboratoř, abych věděl, jaký mám cholesterol a jaterní testy. Zatím nemusím brát žádné léky. Ale i když se snažím doktorům vyhýbat, poměrně často využívám služeb zubaře. Co jiného mi zbývá, když mi vypadne plomba?

Před časem v rozhlase šéf stomatologů Jiří Pekárek prohlásil, že si za kazy lidi můžou sami, protože si nečistí zuby, tak ať platí.

Myslím, že je to hodně zjednodušená představa. Já si čistím zuby třikrát denně, používám ty nejúčinnější pasty a celou řadu kartáčků, a přesto trpím o něco větší kazivostí. Hraje tam roli spousta genetických vlivů i to, zda měl člověk v minulosti dobré zubaře. Takže je to trochu jinak: když si nečistíš zuby, tak zvyšuješ riziko, že se ti budou hodně kazit, a když si je čistíš, možná se ti budou kazit o něco méně.

Máte rád táboráky, a ty se asi neobejdou bez opékání buřtů. Tohle jídlo ale přispívá ke vzniku karcinomu. Nemáte jít jako lékař ostatním příkladem ve zdravém životním stylu?

To bych si rovnou mohl lehnout, nejlépe do rakve, protože skoro všechno, co jíme, je zatíženo nějakým rizikem. Samozřejmě že zdravá je zelenina, ale kde je zaručeno, že v sobě nemá vyšší obsah dusíkatých hnojiv, a to je karcinogen první třídy, pomalu horší než opečený párek. Lékaři hodně říkají, jezte ryby, jenže ty zase obsahují poměrně velké množství rtuti. Důležité je jíst pestrou stravu, nic nepřehánět. To, že si desetkrát za léto opeču buřty, není nic, co by se mělo zakazovat. Asi není šťastné si je opékat denně. Jakákoli jednostrannost je nebezpečná.

Jsou podle vás řešením biopotraviny?

Je to dobrý trend, ale můj jediný otazník visí nad tím, zda někdo skutečně jezdí třeba každý týden sbírat vzorky, aby certifikát bio nebyla jen nálepka, ale opravdu potravina s nulovým obsahem všech chemických látek.

Že byste si pěstoval svoji zeleninu, to vás nenapadlo?

V dětství jsem byl na chalupě rodiči nucen okopávat brambory a ředkvičky, ale teď na to nemám čas a daleko víc mě baví sekat trávu, stříhat keře a stromy. Doba se změnila, protože za mého dětství sehnat čerstvý salát byl někdy problém.

Nemyslíte, že lékař, o kterém se bude vědět, že žije zdravě, může dost pozitivně ovlivnit pacienty?

Autority by se měly snažit jít ostatním příkladem, ale život není sterilní. Nejsem nadšený, když vidím doktora, učitele nebo politika kouřit, ale zase bych nechtěl ze žicích vota dělat voskové panoptikum. Jsme lidi a někdy si chceme prostě užít. Sám si jednou za čtrnáct dní dám doutník nebo dýmku. Je to jako s tím jídlem. Když se člověk snaží věci nepřehánět, tak se jich nemusí úplně vystříhat a chovat se jako hibernovaná jeptiška.

Slyšela jsem dva názory na politiky. Že si národ takovou „elitu“ prostě zaslouží, anebo že to má být skutečný výkvět společnosti.

Ani jedno úplně neplatí. Za prvé si nemyslím, že si zasloužíme pana Topolánka. Já jsem nikdy v životě nic tak špatného nedělal a myslím si, že většina lidí v mém okolí také ne, že bychom museli být takhle trestáni. Pan Topolánek je tam navíc díky tomu, že -v uvozovkách - uplatil dva poslance od nás, a tím mohla vzniknout jeho vláda. Nesouhlasím ani s druhou tezí, že by to měla být skutečná elita. To by pak politici nezrcadlili společnost. V demokracii je to přes všechny chyby docela dobře zařízeno. Jako byste vydestilovala deset miliónů obyvatel do dvou set poslanců. Se všemi chybami, nedostatky, altruismem, hulvátstvím, hamižností, inteligencí My jsme ve Sněmovně taková malá Česká republika se všemi plusy a minusy.

Jak vysvětlujete svůj dvojí život (v jednom domku v Hostiviu Prahy žije s manželkou, s níž má sedmiletého syna, a ve druhém s přítelkyní, se kterou má syna o rok mladšího -pozn. aut.) dětem?

Obě děti vyrůstají dost pospolu, teď jsem zrovna s nimi byl pár dní na horách. Jsou od sebe rok a kousek a jsou to dobří kamarádi. Těší se na sebe, rádi si hrají a chodili spolu i do jedné třídy ve školce. Připadá mi, že mají k sobě lepší vztah než sourozenci, kteří žijí stoprocentně spolu a cítí v sobě konkurenci. Kluci se navštěvují, pak přespí buď v jedné, nebo ve druhé domácnosti, podle toho, jak se dohodneme. Berou to jako dobrodružství.

Co se týká maminek, nemají v tom zmatek?

To radši nebudu moc komentovat, ale zatím to vypadá, že ne.

Chtěl byste se pokusit ještě o dceru? Měl byste na to energii?

Myslíte, že by se objevila ještě nějaká třetí maminka?

Bez toho by to nešlo?

Jak jednou říkal Bolek Polívka, svým dětem zajišťuju ten luxus, že každý má svoji maminku. Teď vážně. Nevím, neřešil jsem to, protože synové jsou relativně malí. Jeden už začal chodit do první třídy. Musím říct, že je to mimořádně náročné, pořád něco čteme, i když někdy jenom čtvrt hodiny v devět večer, když přijdu domů.

Jaké vlastnosti byste si nepřál, aby po vás zdědili?

Já jsem se sebou docela spokojený a i své chyby mám rád. Zní to trošku neskromně, ale myslím to spíš ironicky. Život reprízy nedělá a člověk se musí naučit žít s tím, čím ho příroda obdařila.

Měl jste někdy ze sebe komplexy?

Neměl. Profese doktora mě vedla k poznání, že nikdo není perfektní. Když potkáte někoho vizuálně dokonalého, pak zjistíte, že má třeba psychické problémy. Svět je spravedlivý, že nikomu nenadělí ze všeho sto procent. Nikdy jsem se netrápil, jestli by nebylo lepší, kdybych měl o deset centimetrů víc. Jediné, na co hledím, je, abych neztloustl. Snažím se hrát tenis, lyžovat a po Praze chodit pěšky. Klidně jdu několikrát do týdne přes Karlův most do Lidového domu (asi 3 km - pozn. aut.) a pak zpátky ke Sněmovně, kde mám auto.

Markéta Mitrofanová, Právo

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?