Přejít na obsah

Rychetský: Nemůžeme být miláčky politiků

zpět
26.5.2008

"Vyjadřování k procesní otázce je trochu složité, protože i tady by mělo platit pro každého člena Ústavního soudu jisté tabu. Moje odpověď bude tedy pouze taková: ještě nebylo připraveno rozhodnutí k tomu, aby ho plénum akceptovalo alespoň jako podklad k diskusi," říká na téma regulačních poplatků předseda ústavního soudu Petr Rychetský...

Pane předsedo, zruší Ústavní soud zdravotnické poplatky?

Avizoval jsem dopředu, že se ke kauze zdravotnické poplatky nechci vyjadřovat, protože rozhodnutí bude vyhlášeno v úterý. Považoval bych za nekorektní jakýmkoli způsobem takové rozhodnutí předjímat a vyjadřovat se k jeho obsahu.

Tak byste alespoň mohl říci, proč to Ústavnímu soudu tak dlouho trvalo. Původně jste říkal, že verdikt by mohl být vynesen do konce dubna.

Vyjadřování k procesní otázce je trochu složité, protože i tady by mělo platit pro každého člena Ústavního soudu jisté tabu. Moje odpověď bude tedy pouze taková: ještě nebylo připraveno rozhodnutí k tomu, aby ho plénum akceptovalo alespoň jako podklad k diskusi.

Ale sami jste přece toto tabu porušili tím, že jste dopředu avizovali rozhodnutí o reformě k určitému datu. Proto nás zajímá, co se stalo, že se případ o téměř měsíc protáhl.

Termín jednání do značné míry ovlivňují dva lidé. Ten, kdo je soudcem zpravodajem. Tedy jakmile soudce zpravodaj dá signál, že má hotový návrh podkladové zprávy k diskusi pléna, může předseda Ústavního soudu svolat veřejné nebo neveřejné jednání. Já jsem doufal, že se stihne včasnější termín, ale neměl jsem tu možnost plénum dříve svolat.

A co takhle spekulace, která se objevuje zejména v politických kuloárech: že protahování bylo způsobeno tím, že stále není dostatek zastánců zrušení poplatků a snažíte se soudce přesvědčit.

To je hluboký omyl. Myslím, že mé předchozí odpovědi každý rozumí. Řeknu to ale natvrdo: nebyla hotová zpravodajská zpráva. Nebylo možno tedy o ni jednat, hlasovat a vyhlašovat výsledek.

Takže není pravda, že na některé soudce byl činěn nátlak?

V každé věci, kdy Ústavní soud nedochází k jednomyslnému závěru, se samozřejmě na pravidelných jednáních uplatňují argumenty a protiargumenty a soudci se vzájemně přesvědčují. A když se to nepodaří, tak většinový názor se objeví v odůvodnění nálezu a menšinový názor v disentech jednotlivých soudců.

Čím to je, že v poslední době stále častěji přibývá právě těch nejednomyslných rozhodnutí?

Je pravda, že zhruba od druhé poloviny minulého roku se případy, kdy je Ústavní soud značně rozdělen, dalo by se říci na dvě téměř stejné poloviny, začínají množit. A pravda také je, že je to ve věcech, které mají buďto emocionální náboj, nebo ideologický podtext. Statistiku nesouhlasných stanovisek si sice nevedu, ale pravda je, že již nejde o ojedinělé případy, a v zásadních věcech jsou výsledky hlasování osm ku sedmi.

A je to tím, že se soudci stále více politicky polarizují, nebo že jde o složité kauzy?

Je to určitě dáno povahou projednávaných věcí. Když si vezmete první dekádu fungování Ústavního soudu, výrazný ústavněprávní rozměr, ale i politický měly maximálně tři kauzy. Samozřejmě lustrační zákon, zákon o protiprávnosti komunistického režimu a volební zákon. Možná jsem na něco zapomněl, ale to jsou v podstatě věci, které za deset let se vryly do paměti veřejnosti. A když si vezmete poslední dva roky, pokud do toho počítám Lisabonskou smlouvu a patrně i smlouvu o radaru, která je na cestě, tak to, co bylo rozhodnuto v minulosti za deset let, je dnes najednou.

Neboli politici vás čím dál víc zavalují svými stížnostmi proti zákonům?

Ústavní soud se ocitá ve velmi nejednoduché situaci. Všichni víme, že Ústavní soud je svrchovaně politickou institucí v tom smyslu, že jeho rozhodnutí, kterým může rušit zákony přijaté parlamentem, mají zásadní politický dopad. I z hlediska budoucnosti země. Problém je v tom, že zatímco při hlasování v parlamentu jde o problém ideologický, na Ústavním soudu musí být ideologie zcela pominuta. Ale neznamená to, že nebude chránit základní hodnoty demokratického právního státu. V řadě případů přitom teprve tyto hodnoty nalézáme. Řeknu to jednoduše: téměř při každém rozhodování posuzujeme proti sobě stojící dva principy - třeba ochranu lidského práva na soukromí, lidskou důstojnost, ale také právo nežít v chudobě. Na druhé straně je jiná ústavou chráněná hodnota - většinou veřejný zájem. Klasický případ je právě kauza stabilizace veřejných rozpočtů. Na jedné straně je veřejný zájem na stabilizaci veřejných rozpočtů, na straně druhé jsou tady ústavou chráněná práva občanů, třeba na bezplatnou zdravotní péči. Ústavní soud nikdy nemůže říci: takový je žebříček hodnot, v němž na prvním místě bude lidská důstojnost. Při každé věci se může stát, že převáží jiná hodnota. V daném případě proto posuzujeme, zda účelu naplnění veřejného zájmu nebylo možno dosáhnout jiným, účelnějším, racionálnějším a lidsky důstojnějším způsobem.

Za reformu veřejných financí jste to nejvíce schytali od vládních politiků. Místopředseda vlády a ODS Nečas vaše veřejné jednání o poplatcích komentoval slovy, že to byla stejná dikce a slovosled jako u komunistických a soc. demokratických poslanců. Ministr spravedlnosti Pospíšil označil jednání za velmi nestandardní. Zdá se, že mezi Ústavním soudem a politickou garniturou přituhuje.

Mohu se na to jen usmívat. Takové výroky politiků se mi jeví jako komické a rozhodně mně nestojí za polemiku. Nikde ve světě nemůže být Ústavní soud oblíben u politiků díky svým pravomocem. Tím, že chrání ústavu a společnost před politiky, samozřejmě nemůže být jejich miláčkem. Několikrát jsem opakoval, že pokud něco schází, pak je to věcná kritika, diskuse. Ne ze strany politiků, to nečekám, ale ze strany odborné veřejnosti, akademické obce, právnických fakult. Takže odsudky politiků mě nijak nevzrušují, protože od nich nelze očekávat nic jiného.

Co když na výroky politiků, že jste nejednali v nejlepší intelektuální kondici, si občan řekne: pozor, tady něco není v pořádku a už ani Ústavnímu soudu nelze věřit?

To možná novináři dokážou odhadnout lépe než ústavní soudci, nevím. Ale budeme-li poměřovat autoritu institucí ve společnosti, tak Ústavní soud ji nepochybně má v této zemi vyšší než politici. A pokud budeme věřit výzkumům veřejného mínění, pak si myslím, že si na tom stojíme lépe než politická scéna.

Nemůže ale přece jen ta ohromná moc Ústavního soudu, kdy jeho rozhodnutí jsou konečná a nelze se proti nim již odvolat, vést k pokušení přitáhnout si ještě větší moc?

Řeknu vám, že ta konečnost, nezměnitelnost a přitom obecná závaznost rozhodnutí Ústavního soudu nás samotné občas trápí. Ale vůbec ne proto, že by nás to svádělo k ukvapeným nebo jednostranným ideologicky podbarveným rozhodnutím. Z jiného důvodu: i u nás se může stát chyba. Nikoli třeba naší vinou, ale např. tím, že pošta včas nedodá náš dopis. Mnohokrát jsme uvažovali o tom, zda nepožádat parlament, aby novelizoval zákon a umožnil nám chyby - byť se třeba objeví jedna z tisíců případů za tři roky - odstranit. Vždy jsme ale dospěli k názoru, že nepožádáme. To, co patří k nejvýznamnějším hodnotám, je stabilita a právní jistota. Jakmile se řekne, že je další možnost, pak jsou všechna řízení nekonečná.

V některých případech to tak už dnes vypadá.

Přesně tak. Už dnes jsou nekonečná řízení problémem české justice. Člověk si tak klade otázku, co se to stalo v dnešním moderním světě, že je tolik soudních sporů, že je taková délka sporů a že jsou dokonce jejich výsledky nepředvídatelné. To není přitom jen problém české justice, ale moderní společnosti. Stručně řečeno: 2. světová válka a hrůzy holocaustu způsobily úplný rozpad tradičních, nepsaných hodnot a pravidel. Do té doby to, co dnes všechno řeší soudy, vůbec nebylo předmětem jejich řízení. Řešil to starosta, obecní policajt, pan farář, otec rodiny. A bezradná společnost po těch hrůzách holocaustu hledala řešení a objevila ho v jakési renesanci rousseauovské a voltairovské teorie přirozených práv a svobod. Ty ovšem nepůsobí, jako působily ty obecně uznávané hodnoty, a proto je zaštítila soudní mocí. Akcent na lidská práva pak vedl ke kupení nových a nových opravných prostředků, takže soudy jsou zahlceny. A každá zahlcená soustava zákonitě generuje chyby. Hledají se prostředky, jak je napravit. Jenže někde to musí skončit, protože ještě větší hodnotou je, že se člověk musí v reálném čase, za svého života, dočkat, že ta věc je nějak ukončena.

Politici a zejména prezident Václav Klaus, který vás do funkcí navrhuje a jmenuje, o Ústavním soudu často hovoří jako o třetí parlamentní komoře. Ani to vás nevzrušuje?

To je slogan. Fakt, že Ústavní soud může rušit zákony přijaté oběma komorami parlamentu, tento pocit samozřejmě navozuje.

Zřejmě to může způsobovat i fakt, že v případech, kdy se politici nejsou schopni dohodnout, přesouvají odpovědnost na Ústavní soud a chtějí po něm, aby zákon, který se jim nepodařilo zablokovat, soudci prostě zrušili. Vnímáte to tak?

To je to, co mě do značné míry zneklidňuje. Skutečně bez ohledu na to, o jakou politickou stranu jde, se stalo pravidlem, že spory o přijetí či nepřijetí těch či oněch norem neúspěšná strana přenáší na Ústavní soud. Udělala to ODS se zákoníkem práce, udělala to opozice u reformy veřejných financí. O to víc musí Ústavní soud dbát, aby chránil ústavu a do politických sporů se nemíchal.

Vraťme se ještě jednou k projednávání zdravotnických poplatků a tomu nařčení z nestandardnosti, když jste si jako svědky poprvé předvolali premiéra a ministra. Ústavní soud na to má sice právo, ale bylo to opravdu tak důležité?

U nás jsme pozvali premiéra poprvé, to je pravda. Ale třeba u Ústavního soudu v Německu je to absolutně běžné. Ústavní soud posuzuje ústavnost zákona. Nedílnou součástí procedury je, že se musí posoudit legitimita a ústavnost způsobů přijetí zákona. V tomto případě byl základní problém v tom, že velká část přijatého zákona byla načtena až ve druhém čtení ve Sněmovně formou pozměňovacího návrhu předsedy vlády. Ústavní soud přesně rok před tím judikoval, že tento způsob přijímání zákonů je protiústavní, že porušuje elementární demokratická pravidla. Řekli jsme, že přílepky, legislativní divocí jezdci, jsou ústavně nepřípustné. Za další Ústavní soud posuzuje, zda účel zákona, v tomto případě veřejný zájem, nebylo možné naplnit jiným způsobem, přijatelnějším z hlediska ochrany práv a svobod. A o těchto zásadních věcech jsme se nemohli dozvědět jinak než právě svědeckými výpověďmi těch, kteří se na tom podíleli. Pokud se podíváte zpátky, pak pan předseda vlády byl vyslýchán výlučně k proceduře a pan ministr zdravotnictví výlučně k účelu.

Pak ale nechápeme, proč při posuzování daní vás způsob přijetí tak nezajímal, premiéra jste nepředvolali, a nyní, v případě zdravotnických poplatků, to vypadá jako klíčové.

V prvém případě žádný ze soudců ani nikdo z účastníků řízení takový návrh nepředložil. Jistě ale víte, že část soudců i v tomto případě považovala způsob za protiústavní.

Jak souvisí s posuzováním ústavnosti zákona např. otázka na znalost úprav poplatků v zahraničí, která při veřejném jednání na adresu ministra zdravotnictví také zazněla?

Jedna z argumentací - a my se musíme vypořádat se všemi - se týkala srovnání s ostatními úpravami. Aniž bychom si to vyžádali, pan ministr Julínek, který není účastníkem řízení, nám sám poslal dlouhé vyjádření, kde poplatky vysvětloval a také se odvolával na zahraniční úpravu.

Co si má obyčejný člověk pomyslet o stavu české justice, když se na něj z nejrůznějších stran hrnou vyjádření, že je zpolitizovaná, že vládne justiční mafie, představitelé justice jsou zkorumpovaní?

Myslím, že tato prohlášení jsou do značné míry jen mediální bubliny. Nepovažuji sice stav české justice za optimální, ale vůbec se nedomnívám, že je možné říci, že je zkorumpovaná. Už vůbec si nemyslím, že je pod vlivem politických tlaků. Evidentně narážíte v případě korupce na Ústí nad Labem a v případě politické manipulace na jednu jedinou kauzu spojenou se Vsetínem, Přerovem a Jihlavou. Nechci tyto kauzy záměrně pojmenovávat. (V prvním případě jde o případ ústeckého soudce Berky, v druhém o kauzu vicepremiéra Čunka - pozn. red.) Obě ty kauzy jsou alarmující, svým způsobem ještě otevřené, nechci je hodnotit.

Určitě jste zaznamenal líčení, kde stojí proti sobě nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká a její předchůdkyně Marie Benešová. Je normální, aby se představitelé justice, byť soukromě, bavili o tom, že nestrannost musí ustoupit politickým zájmům, že je jednání třeba protahovat, anebo že je Čunek prasák?

Není to normální. Dokazování nebylo ukončeno, verdikt nebyl vynesen. Jde o soukromoprávní spor mezi dvěma účastníky, oba se mohou dovolávat práva na spravedlivý proces. Ta, která neuspěje, může skončit u nás. Proto k tomu v tuto chvíli neřeknu žádný komentář.

Jenže Marie Benešová se měla ve sporu odvolávat na váš názor, který - stejně jako názor předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové - je shodný s jejím.

Nikdy bych termín justiční mafie nepoužil.

Takže s tímto názorem nesouhlasíte?

To není věc souhlasu. Já bych nikdy ten termín nepoužil.

Jak byste to tedy charakterizoval vy?

Už jsem řekl, že postup Nejvyššího státního zastupitelství byl velmi, velmi nestandardní a nepochybně měl za následek ztrátu důvěry veřejnosti v základní principy fungování nezávislé justice.

I když se nechcete vyjadřovat ke konkrétním kauzám, které máte na stole, řekněte alespoň, jak můžete postupovat v případě Lisabonské smlouvy, kterou vám poslali senátoři a kde vlastně chybí její autentický překlad do češtiny?

Nepochybně se budeme zabývat tím, jestli lze považovat za dostatečný podklad to, co vláda poslala do parlamentu. Nemohu vám v tuto chvíli odpovědět, jestli jenom z těchto důvodů ten návrh bude odmítnut bez jednání, anebo jestli se dohodneme, že to není překážka k posouzení ústavnosti smlouvy. Předpokládám, že věc bychom mohli uzavřít někdy v září, říjnu.

Tady jsme zase u toho přehazování odpovědnosti na Ústavní soud. Vláda, respektive premiér nejdříve smlouvu podepíše a pak ji pravicoví senátoři pošlou vám, ať posoudíte, jestli nenarušuje naši suverenitu. Jak to hodnotíte?

Je to ústavně legitimní krok, i když se samozřejmě jeví jako poněkud komické, že politická strana, která nese odpovědnost, sjednala a podepsala nějakou smlouvu, se posléze obrací na Ústavní soud s tvrzením, že jde o smlouvu, která je protiústavní.

Mohlo by znamenat přijetí smlouvy porušení Benešových dekretů, jak to připouštějí někteří politici včetně prezidenta?

Posuzujeme soulad smlouvy s ústavním pořádkem. Předmětem řízení vůbec tato otázka není, takže není pravděpodobné, že bychom se k ní vyjadřovali. Obecně ale platí zásada zákazu retroaktivity.

Byl jste jako vrcholový politik u rozhodování o restitucích, o navracení církevního majetku. Již nyní je zřejmé, že k vám může zamířit nový zákon o vyrovnání s církvemi. Lze podle vás takový zákon vůbec přijmout, když podle jeho kritiků odporuje všem zásadám restitucí?

To je přesně otázka, na kterou odmítám odpovědět. Mám svůj názor, asi by vás velice překvapil. Ale na věc, která může být v budoucnu předmětem řízení před Ústavním soudem, odmítám předem vyslovovat nějaké názory.

Naďa Adamičková,Marie Königová, Právo


Klíčová slova

K tomuto článku nejsou přiřazena žádná klíčová slova.

Autoři

Právo

Komentovat článek: Rychetský: Nemůžeme být miláčky politiků

*
* Pravidla diskusí - čtěte
*
 

* - údaje označené hvězdičkou jsou povinné

Komentáře

Do této diskuse prozatím nikdo nepřispěl.

přidat komentář
 
 zavřít

Váš tip

  • Jako ochranu před spamem, prosím zodpovězte následující otázku (číslicí):
  • * - položky označené hvězdičkou jsou povinné